Dopoledne na Expres FM /
Celý playlist
Rozhovory

Michal Prokop: Nedovedl jsem si představit, že bych po sedmdesátce mohl ještě trdlovat na jevišti

Avatar photo Miloš Pokorný
23. 04. 2023

Dalším hostem podcastu Boomer Talk byl rockový zpěvák a frontman kapely Framus Five, ale taktéž hudební skladatel, moderátor a bývalý politik Michal Prokop. S Milošem Pokorným probrali o profesní začátky, hudební idoly, kapelu, neúspěšnou kariéru popového zpěváka, showbyznysové klany i koncertní plány.

Jsem nadšený, že to ještě fyzicky i psychicky ustojím

Michale, mám jednu osobní vzpomínku z premiéry filmu o Ray Charlesovi, kterou jste uváděl. Řekl jste tam která mě zaujala, že pamatujete dobu, kdy Ray Charles a jiní vedli hitparády…
Myslím, že se to už nevrátí. Ray Charles začínal již koncem padesátých let, ale jeho velké hity jsou spojené s šedesátkami, tedy dobou, kdy jsem začínal. Populární hudba tehdy formovala celou společnost, formovala život, bylo to něco nevídaného. Dnes už je to úplně jinde, protože život mladé generace formují nejrůznější moderní technologie, internet nebo sociální sítě a já si nedokážu představit, že by se dnes objevil někdo, kdo by mohl být takovou hvězdou, jako Ray Charles, The Beatles nebo Elvis Presley. Tyto idoly vycházely z populární hudby, která hýbala celou naší mladou generací a přes nás i našimi rodiči, proti kterým jsme tímto způsobem trošku protestovali. To už dnes určitě není a tyto idoly jsou asi někde úplně jinde. Já teda nevím přesně kde, ale nedovedu si představit, že by se dnes třeba urodil nějaký další Karel Gott.

O to víc je asi fajn, že když vystupujete s vaší kapelou Framus Five, tak lidi chodí a funguje to.
Ano, lidi chodí, funguje to a jsem za to vděčný. Fakt je, že když jsem tenkrát v sedmašedesátém začínal, nedovedl jsem si představit, že bych po sedmdesátce mohl ještě trdlovat na jevišti a zpívat. Vůbec jsem si nepřipustil, že mě něco takového potká v mém věku. Jsem neuvěřitelně nadšený, že se daří, že to ještě fyzicky i psychicky ustojím, ale hlavně že lidé chodí. A nejsou to jenom lidé naší generace, chodí i podstatně mladší publikum. A to mě těší a zároveň nabíjí, vzájemně si předáváme energii a po každém koncertě se cítím o dvacet let mladší.

Zažil jste showbyznysové klany té doby, Karla Vágnera s Hankou Zagorovou a Láďu Štaidla s Karlem Gottem. Jaká to pro člověka z bigbítu byla zkušenost? 
Byla to hrozná rána. My jsme původně s Hankou zahajovali s jinou kapelou, ale to se moc nepovedlo, proto Hanka pozvala Karla Vágnera, který už předtím hrál i žil s Evou Pilarovou, a začal budovat ten klan s vazbami na média. On je ten typ manažerského buldozera, osobně jsme si rozuměli, ale hudebně jsme každý někde jinde, pro mě to byla fakt těžká rána. Dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, že jsem tam špatně já, ne on. Hanka mě držela, a kdyby nebylo jí, Karel by mě vyhodil dávno. Od začátku jsme se domluvili, že spolu budeme dělat, tedy v roce 1972. Než jsem pochopil, že je na mě, abych odešel, že tam nemám co dělat, užíval jsem si svoje. V momentě, kdy jsem odešel, se naše vztahy s Karlem Vágnerem narovnaly a osobně si jeden druhého považujeme. Je to jiný svět, ve kterém jsem neuměl a ani nechtěl být.

Když jsem ovšem nastoupil ke Karlu Gottovi, bylo to trochu jiné, protože jsem byl pouze host na jeho pětinedělním turné po Západním Německu. On se rozhodl, že chce mít i mužský sbor a já tam šel s tím, že si buduji vlastní podnik a vydělám si na něj peníze. A mohl jsem se po letech podívat na Západ. Spoustu věcí jsem se tam naučil. Láďa Štaidl tu kapelu vedl dobře, bylo to o patro výše než u Karla Vágnera a uvolněné – všichni věděli, co mají dělat. Byli to špičkoví hráči, kteří se rozhodli, že se budou živit takto, sem tam si zašli zahrát nějaký ten jazzík. Bylo na tom cítit, že to berou profesionálně a já koukal, jak se to dělá, jak Láďa Štaidl velmi nenuceným způsobem řídí kapelu. Samozřejmě na nás dohlížel pán z Pragokoncertu, který jezdil i jako doprovod a hlídal nás. Přesto atmosféra byla uvolněná. Karel Gott byl v Německu obrovskou hvězdou, tehdy slavil 10 let na německé scéně. Lidé ho znali a poznávali, bydlel v jiných hotelech, jezdil zvlášť, ale všichni to brali tak, že to tak má být. A já jsem se na tom učil, byla to velká škola, hrál jsem s lidmi, kteří to uměli, nikdy jsem ve sboru nezpíval. Naučil jsem se, jak se cítí muzikant, když je vzadu, když není tím frontmanem. Byl jsem zvyklý stát celý život vepředu, ale tady mě nikdo neznal a musel jsem se naučit do toho sboru zapadnout a nezpívat za sebe, což na první zkoušce byl velký problém, Karel mě musel trochu uzemnit. Je to strašně užitečné, během koncertu jsem si vyřešil spoustu věcí, které mi létaly hlavou. Byla to muzikantská škola, vůbec si nestěžuji, bylo to pro mě strašně zajímavé.

Na druhou stranu jste se asi v popových polohách necítil dobře…
To opravdu ne, bylo to pro mě hrozné. Když jsem začal zpívat, byl jsem strašně arogantní a namyšlený, jenom rhytm&blues, popem jsem hrozně pohrdal. A to ve mně trošku zůstalo. Musím dělat věci, které se mi líbí a nedělám to proto, abych měl úspěch u lidí. Jakmile se to líbí mně a najde se ještě někdo další, je to bezvadné. V dnešní době, kdy existují nejrůznější talentové soutěže, hlásí se do nich lidé, kteří se rozhodnou, že budou zpěváci, aby byli slavní. Chtějí napsat hit a koukají na počet taktů, nebo kdy přijde refrén, tohle jsou všechno věci, které nenávidím a absolutně neuznávám.  A nikdy jsem neuznával, proto jsem také v popu nikdy nemohl uspět.

Pro mě to bylo svým způsobem utrpení, ale mohl jsem si za něj do značné míry sám. Jenom do značné míry, protože kdyby se kapela nerozpadla, kdyby moje muzika byla pro tehdejší mocipány žádoucí, tak bych u toho zůstal a byl šťastný. Samozřejmě v mezích možností toho režimu. A to se nestalo. To, že jsem do toho musel jít, byla věc vnějších okolností, ale že jsem tomu podlehl, byla moje slabost, říkal jsem to mockrát a trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal. I psychicky. Nebyl jsem už tak arogantní samozřejmě, to už ani nejde, možná už jsem tenkrát boomerovatěl. Najednou jsem měl pocit, že si zatraceně uvědomuji, co to znamená dostat se zpátky nahoru. A trvalo mi to x let, bylo to daleko složitější, než ten první start, který byl raketový.

Pochopil jsem, že Zlatým slavíkem nebudu

Byl jste smířený s tím, že hudba, kterou máte rád, u nás nikdy nebyla mainstream, že se touto tvorbou uživíte, vzhledem k publiku i kupní síle, velmi těžko?
Počítal, i když jsem nešel tak daleko, že bych se hudbou nemohl živit. Ale zcela jednoznačně jsem pochopil, že Zlatým slavíkem asi nikdy nebudu. Znova opakuji, chtěl jsem dělat tuhle hudbu, která se časem měnila, a už to nebyl ten ortodoxní směr, ale ty kořeny tam jsou. A bylo mi jasné, že s tím, co dělám, na toho Zlatého slavíka nedosáhnu.  Když si tohle člověk uvědomí včas, je na tom psychicky velmi dobře a tohle mi zase pomáhalo. To ovšem v těch sedmdesátých letech neplatilo, protože jsem najednou vstoupil do vody, kde všichni chtěli být Zlatými slavíky. Bral jsem to poctivě, ale neměl jsem na to a ani nemohl mít, protože jsem tomu sám psychicky nevěřil. 

Když dnes jdete na podium, víte předem, kdy jakou skladbu zahrajete, aby publikum dostalo své hity? Existují některé, které vás už nebaví hrát?
Takhle to nemám, možná jsem jediný na světě, který svůj běžný koncert začíná svým největším hitem. Kolej Yesterday mám hned na začátku a vlastně i celý blok nejslavnějších věcí z této desky, Bitvou o Karlův most nebo Funebráky začínám koncert. Výjimkou jsou speciální programy s hosty. Ale normální koncert začnu hity a pak přidávám novější věci a v přídavcích pak dávám Krásný ztráty a podobně. Narvu jim to hned, aby věděli, že jsou na tom koncertě správně. Kromě Framusu Five mám i akustické trio, které původně vzniklo s Andrštem a Hrubým a chtělo hrát trochu jinou muziku, postavenou na těch dvou superinstrumentalistech, kteří spolu natočili krásnou desku Capricornus a mě to inspirovalo.

Ten program je ze sedmdesáti procent jiný a v třiceti se prolíná s Framusem. Tam Kolej Yesterday nehrajeme, protože to na kytaru hrát nejde, je to klávesová věc. A občas za mnou přijdou diváci a ptají se, proč jsme tu Kolej nehráli.
A já vždycky přemýšlím, jak jim mám říci, že tohle trio není Framus Five pro chudé, že je to samostatný a jiný program, ve kterém nějaké známé věci zazní. A oni to většinou pochopí. Nehrajeme muziku pro každého, prolíná se to trochu s jazzem, jsou tam volné instrumentální plochy, hodně improvizací. Jsem moc rád, že lidi, kteří běžně na koncerty nechodí a náhodou se na koncertě toho tria ocitnou, jsou překvapení a na konci vstanou, protože to jsou koncerty, kvůli našemu věku, v sedě. A to mě vždycky bere. 

Na podzim by vám měla vyjít deska, bude to kompilace nebo nějaký výběr?
Na Supraphonu tomu říkají bestofka. Je to takový výběr toho nejlepšího. Já žádnou takovou shrnující desku nemám. Řadových desek jsem vydal devět, dohromady asi čtrnáct, ale takovouto žádnou. Na jednom disku a dvou vinylech bude šestnáct věcí od roku 1968 až do poslední desky Mohlo by to bejt nebe, která vyšla v roce 2021. Ještě nevíme, jak se ta deska bude jmenovat, víme jen, že vyjde na podzim a rádi bychom ji pokřtili na tom našem slavném vánočním koncertě.

Bude k ní turné?
Může se tomu tak říkat. Je to takové „neverending tour“. Nevyjíždím na žádné zájezdy, že bych spal po hotelích, to už mám za sebou, takové věci už nedělám. Vždy se vracím se domů, třeba i po koncertě z Ostravy, už nemohu spát v jiné, než vlastní posteli. Také mám často druhý den nějaké povinnosti, prostě už to pro mě není. Můžeme tomu říkat Best of tour nebo jakkoliv, koncertovat budu, dokud to ještě půjde, zdraví mě neopustí a hlavně, dokud to bude ještě k poslouchání. Několikrát jsem už řekl, že největším otazníkem bude, jestli budu schopen přijít sám na to, že bych toho měl nechat. Nerad bych, aby mi to přišel říci někdo jiný.

Jak to má Michal Prokop s moderními technologiemi? Jak ve své době řešil image? Jaké plusy a mínusy mu přineslo období v politice? A kde si v době tuhé normalizace spravoval náladu?
Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači na začátku článku. Archiv pořadu najdete na webu Podcasty.cz a ve vaší oblíbené podcastové aplikaci. 

Michal Prokop 

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a v roce 1988 obor kulturologie na Filozofické fakultě UK. V roce 1963 začal veřejně vystupovat v rockové hudební skupině, později pojmenované Framus Five, zpočátku jako kytarista, od roku 1967 coby zpěvák. Skupina se žánrově postupně orientovala na soul a rhythm&blues, což se projevilo už na debutovém albu z roku 1969. Později přibyly i vlivy progresivního rocku (album Město ER s texty Josefa Kainara). Následně přijal angažmá v divadle Semafor, zároveň vystupoval jako partner v programu Hany Zagorové. V roce 1975 vystupoval se skupinou Mahagon a od roku 1978 v obnovených Framus Five, s nimiž působil až do roku 1990. V 80. letech tato skupina vyprodukovala kritikou oceňovaná alba Kolej Yesterday (1984), Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) a Snad nám naše děti… (1989). 

Po sametové revoluci působil jako poslanec Federálního shromáždění. Od roku 1992 vykonával funkci náměstka ministra kultury.  Od roku 2000 moderoval v České televizi do prosince 2013 televizní talk show Krásný ztráty. Od roku 2000 Michal Prokop opět veřejně vystupuje s obnovenou skupinou Framus Five a s akustickým triem. A také vydal několik nových alb a DVD, zejména comebackové Poprvé naposledy (2006), Sto roků na cestě (2012) a dosud poslední s názvem Mohlo by to bejt nebe…(2021),  opět velmi úspěšných. Michal Prokop je dvojnásobným členem Beatové síně slávy a členem síně slávy ankety Anděl České hudební akademie. Je také nositelem Řádu umění a literatury Francouzské republiky. 

David Koller: Když slyším z rádia po tisící Waldu, otvírá se mi kudla v kapse

Miloš Pokorný / 07. 09. 2022

Lou Fanánek Hagen: Dnes musí zpěváci být angažovaní, něčím významní a dostávat ceny

Miloš Pokorný / 04. 04. 2023

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM