MidnightDrip
Daniel Klusoň aka DJ Desoll
Celý playlist
Poslouchat online
MidnightDrip /
Celý playlist
Rozhovory

Michal Malátný: Byli jsme spolu patnáct let, vše jsme si řekli a už tam nebyla společná chemie a radost dělat kravál

Miloš Pokorný
04. 10. 2022

Miloš Pokorný si do aktuálního vydání podcastu Boomer Talk pozval Michala Malátného, frontmana populární české skupiny Chinaski. Mezi tématy jejich povídání nesmělo chybět vzpomínání na staré časy, personální změny v kapele, odvážný dokument nebo jídlo.

Michal Malátný se narodil jako Michal Novotný roku 1970 v Jičíně. Vyrůstal ve vsi Konecchlumí a poté v blízkém Jičíně, kde studoval na Lepařově gymnáziu. O poezii a hudbu se zajímal už na základní škole, na střední přidal divadlo a založil kapelu, která od roku 1994 vystupuje pod názvem Chinaski. Mezitím vystudoval obor činoherní herectví na DAMU. Od roku 2000 se věnuje pouze kapele, skládá hudbu a píše texty. Jako autor nebo spoluautor je podepsán pod desítkami hitů (Dlouhej kouř, Kutil, Klára, 1. signální, Drobná paralela, Vrchlabí, Vakuum). Od roku 2014 hostuje také v divadle Semafor ve hrách Osvobozené divadlo Semafor a Prsten pana Nibelunga. Společně s Jitkou Čvančarovou účinkuje ve hře Kleopatra v divadle La Fabrika.

Máš nějakou nostalgii k časům minulým?
Ne že by se mi stýskalo po Husákovi a poloprázdných obchodech, ale jak jsme jako děti měli možnosti asi stokrát menší než děti dnešní, mnohem víc jsme se snažili si něco najít. Já dětství strávil s partou kluků, chodili jsme po lese, po polích, po přírodě a vymýšleli jsme nejrůznější zábavu. Občas jsme něco rozbili, ale pak jsme zas sami od sebe třeba vyčistili potok. Hledali jsme to své, kam sebe vrazit, jak zpívá Monika Načeva. Kdežto dneska mají děti milion možností, a jak v telefonu listují co by všechno mohli, tak si vlastně nevyberou, protože můžou všechno. My jsme nemohli skoro vůbec nic, a když jsme si něco vybrali, tak jsme za to bojovali a šli jsme si za tím. To u nich necítím a přijde mi to škoda. Já děti do ničeho nenutím, protože si myslím, že je dobré, aby si mohly vyzkoušet spoustu věcí – máme doma bubny, piano, harmoniku, ale nenutím je na to hrát. Říkám si, ať mají možnost to zkusit, ale ať si vyberou. A když je to nebude bavit a budou si hrát na piano jen pro radost, tak proč ne.

Jak se díváš na výchovu tehdy a teď?
Oba moji rodiče jsou už v důchodu, ale předtím byli učitelé, takže já jsem měl trochu školu i doma, měl jsem hodně přísnou výchovu. A dlouho, asi do patnácti, což si moje děti neumějí představit, jsem chodil ve 20 hodin spát. A pokud jsem nešel spát, tak jsem se mohl v posteli učit. Mě to strašně štvalo, a když jsem viděl spolužáky, jakou mají svobodu, tak jsem to špatně snášel. Zpětně mi přijde, že to bylo dobré k nějaké disciplíně. Když jsem něco dělal, tak jsem to dělal pořádně a měl jsem nějaký řád. Když jsem pak v 18 přišel studovat od Prahy, tak jsem se úplně zbláznil a první rok jsem fakt brutálně prokalil, něž mi došlo, že to takhle nejde, a že když už jsem se na tu školu dostal, tak bych tam měl chodit. Hrál jsem na kytaru, učil jsem se s jedním pánem country, a když jsem v patnácti přišel, že bych chtěl elektrickou kytaru, tak mi naši řekli „No jasně, běž na brigádu, vydělej si a kup si, co chceš.“ Takže já jsem v létě o prázdninách strávil měsíc v mlékárně ve skladu, vydělal si 2.900 Kč, jel jsem do Hradce Králové a za 2.800 jsem si koupil kytaru Jolana. A asi chápeš, co to pro mě znamenalo, co jsem musel udělat pro to, abych ji mohl mít a hrát na ni.

Je něco, co svým dětem závidíš a co vůbec ne?
Náš svět byl mnohem jednodušší, bylo snazší se v něm vyznat. Najít si místo v současném světě je fakt těžké, stejně tak odolat nejrůznějším tlakům a zachovat si svůj vlastní rozum. To jim nezávidím, ale závidím jim možnosti – moje dcera jede za 14 dní do Anglie a ve třinácti letech mluví anglicky lépe než já. Hlavně jim závidím cestování a možnost studovat v zahraničí, což jsme my nemohli a mohli jsme si o tom nechat akorát zdát. A co je na současné době fantastické, je přístup k hudebním nástrojům. Já jsem x let hrál na tu Jolanu, která nebyla špatná, ale nebyl to Fender.

Jak to máš s jídlem?
V tomhle jsem asi docela moderní. Vychovaný jsem byl na řízkách a zemlbábě, u babičky pak byl králík v neděli. Ale asi před dvanácti lety jsem se 1. ledna probudil a byl jsem vyžraný. Řekl jsem si dost, nechali jsme si s manželkou udělat jídelníček a během prvního měsíce jsem shodil čtyři kila, pak dalších deset, což už je znát ve všem. I na koncertě jsem se cítil parádně. Mně svíčková nechybí, mám kliku, že mi chutná zelenina, miluji luštěniny, tofu, kvašené zelí – mohl bych jíst jenom to. Samozřejmě, že když přijedu k mámě, tam řízky občas jsou a s chutí si je dám. Dnes u nás doma máme nějakou rybu. Myslím, že za posledních deset let jsem snědl více zeleniny, než za celý život předtím.

Pojďme k dokumentu Každej ví kulový, který je na české poměry poměrně odvážný. Jak dlouho vznikal, a máš pocit, že si fandové po jeho zhlédnutí uvědomili, že ta změna v kapele byla zdravá?
Ten film se točil sedm let. Začalo to nevinně, když jsme jeli koncertovat pro krajany do Austrálie a na Zéland, a řekli jsme si, že je to ideální příležitost nabrat atraktivní obrázky. Jenomže se stala ta změna v kapele a pan režisér Pavel Bohoněk zbystřil, že se v kapele něco dramatického děje a usoudil, že by mohlo být zajímavé, jak to vlastně celé dopadne. A točil dál. Původně to neměl být celovečerní dokument. Nakonec se to celé natočilo a je to dost upřímný pohled do zákulisí kapely. V létě se to hrálo v letních kinech a my jsme párkrát film uvedli a také o filmu vedli debatu s diváky. Měl jsem z toho pocit, že to pochopili a vzali, že je občas třeba, když to nefunguje, to rozpustit a udělat znovu. Že je to těžký krok, ale nezbytný, a že člověk nechce trávit život v nějakém stereotypu. Film ukazuje příběh party kluků, které to přestalo fungovat i hrát, a když nic nevymysleli, tak se kapela úplně změnila. Dlouho jsme k tomu neměli pomyslnou tečku, protože jsme původně chtěli, aby film končil na nějakém festivalu, ale to nám překazil covid. Nakonec nám po Cimrmanovsku pomohl pan Svěrák. Zažil jsem i lidi, kteří po filmu brečeli, až mě překvapilo, že se někdo může takhle dojmout. A ve všech kinech, kde jsme byli, tleskali, což je dobré znamení.

Vypovídali do filmu všichni bývalí členové kapely?
Všichni byli osloveni. Ti, kteří na to kývli, ve filmu vypovídali.

A to, co tam říkali, bereš jako emoční výpovědi?
Bylo to točené v horkých chvílích, kdy s námi ještě emoce mávaly. Jak s nimi, tak se mnou. Odstup tam není, ale nevím, jestli je to plus nebo mínus.

Pro ten dokument je to určitě plus.
Pro nás nevím. Až se na to kouknu za deset let, asi na sebe úplně pyšný nebudu, ale takhle to prostě bylo.

Co bylo pro tebe po tak dlouhé době na tom rozhodnutí nejtěžší?
Kapela sedí na pomyslném kolotoči, který se točí a nejde zastavit. Je spousta věcí kolem, které tě mohou štvát, ale naučíš se s nimi fungovat a je to trochu nesvoboda. Já si říkal, že jsem ještě relativně mladý a zdravý, že tohle je možná jedna z posledních šancí svůj život radikálně změnit. Nebylo to unáhlené rozhodnutí, přemýšlel jsem o tom více než dva roky a s kluky jsem to řešil, moc jsme se nebavili, tak jsem jim napsal e-mail, ve kterém jsem napsal, co mi vadí, co nefunguje a navrhnul jsem pokusit se s tím něco udělat, nebo že to rozpustím. Nikdo mi nevěřil, kromě saxofonisty Štěpána, který jako jediný na ten e-mail odpověděl. A za rok a půl na to došlo, protože se nestalo vůbec nic, naopak po tom mailu se všichni více stáhli do sebe. Nebyla tam žádná nenávist, jenom jsme nevěděli, co s tím. Byli jsme spolu patnáct let, vše jsme si řekli a už tam nebyla společná chemie a radost dělat kravál.

Měl jsi mandát rozpustit kapelu?
Nejsem kapelník, ale předák a zakládající člen, v kapele jsem nejdéle. Mohu říci, že je to moje kapela, založil jsem ji s Pavlem Grohmanem, který už tu bohužel není. Takže mám jakési právo veta, ale využívám ho minimálně. Z divadla mám rád, když ten soubor spolupracuje, když ti lidé jsou naladěni na stejnou vlnu. Nechtěl bych tu kapelu direktivně řídit, mám rád, když je to kolektivní práce a jsem dost demokrat.

Když jsi nabíral nové kluky do kapely, jak jsi jim vysvětlil situaci?
Čekal jsem – a v tom jsem fatalista – co se z toho vyloupne. Nejdůležitější bylo sehnat ty správné lidi. Pianista Honza už s námi jako host vystupoval, basistu Tomiho jsem znal 20 let, rozuměli jsme si hudebně i lidsky, bubeníka Lukáše jsem znal z Čechomoru a vždycky se mi líbilo, jak pestře hrál, navíc je to srdcař. Nemusel jsem nikomu dávat žádný manuál, protože jsem měl pocit, že ti kluci byli rádi za nabídku a že do toho půjdou naplno. Dali jsme si první zkoušku a po čtyřech písničkách jsem věděl, že to bude fungovat, že to bude hrát, kapela bude lepší, že se vrací radost a takový ten dřevní pocit z kapely. Vrátilo se to do přirozených kolejí a zkoušku od zkoušky to bylo jen lepší, sehrávali jsme se asi dva roky. A teď jsme sehraní tak, že jsem z toho nadšený.

Řešil jsi někdy image kapely?
Moc jsme to neřešili. Pamatuji si, že jednou přišel baskytarista Jirka a měl na sobě svetr s jeleny, tak jsme mu řekli, že tudy jako ne. Potom se nám začalo dařit, tak jsme to trochu začali řešit, ale spíš bylo příjemné, že jsme měli nějakého sponzora a mohli jsme si v daném obchodě vybrat oblečení, takže to bylo trochu sjednocené. Před pár lety přišel můj tchán, že bychom měli vypadat jako šviháci. Od té doby jsem na to začal myslet, dříve jsem na to programově kašlal, dokonce se před koncerty líčíme a přijde mi to dobré, je to divadlo a jdu tam v roli zahrát Michala Malátného, protože v civilu jsem Novotný.

Na co se fanoušci mohou v dohledné době těšit?
Vydáme desku, pokřtíme ji v klubech, pak počkáme, aby si ji lidi trochu naposlouchali a příští rok na jaře vyjedeme do sportovních hal. Bude jich asi deset. Jsem šťastný, že kapela funguje, nechystáme žádné hosty ani ohňostroje, bude to postavené na písničkách, které jsou silné a dobré. Bude to postavené na pěti klucích, kteří spolu fungují. Myslím si, že ta deska je hodně pestrá, protože to je výsledek společné práce, není to žádný žánrový kotrmelec, jsou to furt Chinaski, kytary na tři akordy, ale myslím si, že se nám to podařilo nakopnout výše, ta společná energie je tam cítit. Nebudu vás lákat na světelnou show a ohňostroje, ale na písničky.     

Jak to má s divadlem a musel se učit komunikovat s fanoušky? Jak se mu hraje v klubech a jak vzpomíná na nahrávání prvních desek?
Poslechněte si v našem podcastu

O podcastu Boomer Talk
Oblíbený moderátor Miloš Pokorný se představuje v podcastu s názvem Boomer Talk, který na Podcasty.cz vychází dvakrát měsíčně. Termín boomer slouží jako urážlivá satira zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy. Princip podcastu Boomer Talk je o srovnávání věcí nových a starých, Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.

David Koller: Když slyším z rádia po tisící Waldu, otvírá se mi kudla v kapse

Miloš Pokorný / 07. 09. 2022

Šimon Caban: V divadle jsme vymysleli tanga, kožichy jsme nosili dávno před Leošem Marešem

Miloš Pokorný / 22. 08. 2022

Foto: Expres FM / Jozef Rams

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM