Nejlepší hudba ve městě /
Celý playlist
Rozhovory

Jan P. Muchow: Není zdravé, aby byl 40 let nejpopulárnější jeden zpěvák, to je prostě nesmysl

Avatar photo Miloš Pokorný
13. 12. 2022

Miloš Pokorný si do svého podcastu Boomer Talk pozval úspěšného hudebníka, skladatele filmové hudby a renomovaného producenta Jana P. Muchowa. V rozhovoru došlo na vysněnou spolupráci, rozdíly mezi Českem a Anglií i negativní producentské zkušenosti. 

Zkusil jsi někdy, třeba při skládání, otevřít pro inspiraci flašku vína?
Produkoval jsem jednu nejmenovanou kapelu, u které jsem věděl, že jsou tomu otevřeni, a když jsme byli ve fázi točení, tak jsem jim v ničem nebránil. Když jsme ale začali míchat, tak jsem je musel plácat přes prsty, aby nepřicházeli s nesmyslnými nápady, to jsem po nich chtěl jen ve fázi psaní a nahrávání, protože byli mnohem kreativnější.


Máš ambici to zkusit venku, posíláš své věci do světa?
Nemám, neposílám. Když mi bylo dvacet, tak jsem se odstěhoval do Anglie a měli jsme štěstí, že jsme tam s kapelou The Ecstasy Of St. Theresa podepsali smlouvu s anglickým vydavatelstvím, u kterého jsme vydávali desky a ani jsem si neuvědomoval, jak nestandardní to pro Čecha je. To si dnes uvědomuji více, je to o tom, že tam musíš být. Dnes mám rodinu a myslím si, že na to už nemám. Dělal jsem filmy v Německu nebo Norsku a mám radost, když se to povede, točili jsme reklamu pro nejrůznější firmy s nejrůznějšími osobnostmi a vypracovali jsme se poměrně rychle. Pak ale stačil jediný okamžik, který jsme ani nemohli ovlivnit – vypadl hlavní herec, který dal přednost divadlu – a ta agentura se nakonec rozhodla koupit jinou hudbu a už se nám neozvali. 

V čem byl pro tebe jako hudebníka Londýn zásadním místem?
Myslím, že zásadní rozdíl byly například hudební periodika jako NME nebo Melody Maker, které se předháněly, kdo první bude mít na titulní straně relevantního umělce, třeba za rok. V Česku je to úplně naopak, protože 40 let tady vítězil jeden interpret v anketě popularity, což není nikdy na světě možné. Hudba je záležitost spíše teeneagrů a populárním je vždy někdo nový, jednou to byl Robbie Williams, pak to byla Adele, teď zase Harry Styles, vždycky někdo mladší a nový. Nemám nic proti panu Gottovi, je to legenda, ale není zdravé, aby 40 let byl nejpopulárnější jeden zpěvák, to je prostě nesmysl. A to je ten zásadní rozdíl v té kultuře. U nás, když na Vánoce neběží Mrazík v televizi, tak by mohla proběhnout revoluce, protože lidi chtějí mít to své jisté. A ta Anglie je úplný opak, staré věci jsou dobré, ale chtějí nové věci, ve kterých je ten život. Proto udělají Sherlocka Holmese, součást kulturního dědictví, s Benedictem Cumberbatchem, je to fresh a zajímavé. Tohle mi dala Anglie. U nás je to takové zasmrádlé a chceme klid na práci. I ten odstup, že není důležitý komerční úspěch – lidé z anglického vydavatelství na nás oceňovali všechno, co neznali a neměli, a proto nás podepsali. Tam se cení, když nejsi úplně stejný jako někdo jiný. A u nás je to úplně obráceně. Alespoň co se hudební scény týká.

Jako muzikant a producent máš spoustu práce, ale máš v plánu něco, co bys ještě rád udělal?
Když mi bylo asi 16 let, tak jsem rozepsal román, ale skončilo to u prvních dvou vět. Baví mě fotografování, ale nějaký konkrétní plán nebo nutkání, že něco napíšu nebo si pronajmu ateliér, úplně nemám, musel bych mít nějaké vnitřní pnutí, ale když se mě takhle ptáš, tak je to něco, co by se mi líbilo.

Dokončil jsi album s Richardem Müllerem. Jaké to je spolupracovat s jednou z nejvýraznějších osobností československé hudby, co ti to dalo?
Byla to pocta, že se mnou Richard chtěl spolupracovat. Člověk se z toho nesmí rozklepat a myslet na to, jaká legenda to je, jaké skladby má. Když jsme byli v polovině nahrávání, bavili jsme se o tom, jak a proč daná skladba zní a řekli jsme si, že se nebudeme vůbec s hudebním vydavatelstvím bavit o tom, jak to má znít a která skladba by měla vyjít jako singl. To že určíme my. A byl jsem docela nekompromisní i v tom, že jsem oslovil ty nejlepší hudebníky, jaké znám. Ondra Brzobohatý napsal hudbu ke všem skladbám, fantastické texty napsal Petr Uličný. Jejich úroveň je taková, že jsem neslyšel tolik skvělých textů pohromadě na jedné desce. Nebyl prostor pro kompromisy – orchestr, mastering v Anglii – a udělali jsme všechno, abych si mohl říci, že jsme tomu dali maximum a nevykašlali se na to. Mám radost, pokud Richard říká, že je to jedna z jeho nejlepších desek, což nám potvrdili i lidé z Universalu. Mám z toho dobrý pocit.

Je u nás někdo, s kým bys chtěl spolupracovat?
Preferuji zpěvačky, stejně jako ve filmu preferuji herce, protože jim na plátně věřím více, než herečkám, které řeší, jak vypadají na kameru. Naopak za mikrofonem mám pocit, že holky nechávají více průchod emocím a kluci zase řeší, jak u toho vypadají, nevím proč, ale mám to tak. Líbí se mi, jak zpívá slovenská zpěvačka Kristína Mihaľová ze skupiny Lash and Grey, která je fenomenální. Spolupráce s ní by se mi líbila, ale zároveň vlastně nevidím důvod, protože způsob, jak to dělá, se mi líbí. Nemám profesní sen, jsem rád za to, co se stalo a s kým jsem doposud spolupracoval. A když se mnou chce někdo spolupracovat znovu, je to pro mě signálem, že byl spokojený. Nejsem typ, co by se někam cpal, cokoliv jsem kdy dělal, tak proto, že mě někdo oslovil. Proto třeba nemám web, na kterém bych se prezentoval, nemám to v sobě. 

Máš nějakou negativní zkušenost, že jsi například vzal práci, která tě zaujala, ale zjistil jsi, že to není ono?
Jsou projekty, ze kterých jsem odešel, to se stává, proto říkám, že je důležité si to říci. Občas to včas nezjistíš a film třeba stojí 100 milionů, pak nemůžeš říci, že odcházíš, musíš to dobojovat. Třeba u produkování navrhuji zkusit jednu skladbu a pak si říct jestli chceme spolupracovat dál.

Když slyšíš nějakou hudbu nominovanou třeba na Oscary, říkáš si třeba, že bys to uměl také?
Takhle o tom nepřemýšlím. Ale vím, co myslíš, třeba moje nejoblíbenější kapela Talk Talk nikdy nevyhrála žádnou cenu a pro mě jsou furt nejoblíbenější kapelou a nějaké ocenění na to nemá žádný vliv. Musíš mít také štěstí na film, aby byl všeobecně lépe přijatý než nějaký alternativnější. Naštěstí máme jedinou českou zpěvačku a skladatelku, která má Oskara za skladbu, Markétu Irglovou.

Máš bohaté producentské zkušenosti, poznáš z odevzdaného materiálu, že to bude hit do rádií?
Česká republika, kultura i společnost, jsou velmi specifické. Před časem jsem se u nějaké příležitosti bavil s jedním norským producentem, pouštěl mu skladbu od Lenny z filmu My 2, a on my říkal, že to musel být hit a divil se, že to v rádiích nehrají. A když jsem dělal první desku s Bárou Polákovou a dostal várku demáčů, tak u Nafrněné bylo na první poslech jasné, že to hit bude, a to v tom smyslu, že písničku s tímhle slovem jsem nikdy neslyšel a vlastně celý text byl velmi zábavný, což je nejlepší k pomyslnému otevření dveří, bylo to prostě něčím výrazné.  První dojem je jenom jeden a táhne se s tebou strašně dlouho. A byl to boj, protože Bára tu skladbu, ve které zpívá o tom, jak jí někdo pomlouvá a trochu jí to bolí, neměla ráda. Nakonec jsem jí přesvědčil, přidělal jsem tam nějaké dechy a šli jsme s tím na Supraphon, kde ale chtěli jako singl vydat úplně jinou skladbu, která však byla průměrná a nevýrazná. Furt jsem je přemlouval s tou Nafrněnou a oni se nakonec jsme se rozhodli do rádií poslat obě. Ozvali se jen z Impulsu, že je to jasný hit, ale hrát to budou až příští rok, protože nechtějí hrát nové věci. Hrozně tomu tenkrát pomohl klip. Obdobný příběh byl s Annou K a skladbou Nebe. Kolikrát si říkáš, že to bude bomba a ono nic a naopak některé věci zase nepochopím a nikdo mi nesvětlí, proč to hity jsou.

Jaký je rodič? Je hrdý na to, že je Čech? K Jakým filmům se mu dělá nejlépe hudba? A jak to má s moderními technologiemi?
Poslechněte si v našem podcastu

Jan P.  Muchow
V mládí nadějný fotbalista vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Praze. Následně po čtyřech semestrech opustil Vysokou školu ekonomickou, aby se začal naplno věnovat hudbě. V roce 1991 založil skupinu The Ecstasy Of Saint Theresa, s níž je jeho hudební život spojen dodnes.

V první polovině 90. let se s EOST stal prvním porevolučním interpretem z ČR, který podepsal profesionální nahrávací smlouvu se zahraničním vydavatelem a jako první v historii české porevoluční popmusic bodovali v anglické a americké prodejní hitparádě. Je také členem skupiny Umakart, která se svojí skladbou Půlnoční stála za velkým návratem Václava Neckáře. 

Jako producenta ho vyhledávají ostatní interpreti, jako Richard Müller, Charlie Straight, Načeva, Barbora Poláková, Aneta Langerová, Priessnitz, Kryštof, Anna K. a další, či jako remixér, mimo jiné i pro anglickou skupinu Placebo. Je několikanásobným držitelem cen České hudební akademie Anděl v různých kategoriích – Album roku, Skladba roku, Objev roku, Nejlepší zvuková nahrávka atd. V roce 1996 ztvárnil hlavní mužskou roli ve filmu Davida Ondříčka Šeptej, ke kterému rovněž složil filmovou hudbu. Od té doby složil hudbu k více než 30 celovečerním a středně metrážním filmům. Byl celkem desetkrát nominován na cenu Český lev. Ocenění 4x obdržel, a to za hudbu k filmům Jedna ruka netleská, Grandhotel, Ve stínu, Krásno. Další nominace obdržel za hudbu k filmům Samotáři, Václav, Normal, Ženy v pokušení a Okresní Přebor – Poslední zápas Pepíka Hnátka a za scénář k filmu Zátopek. Za hudbu k filmu Ve stínu získal i Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. Rovněž skládá hudbu k divadelním představením – např. Pan Polštář, Komedie omylů, Vítejte v Thébách, Hamlet-stroj, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Americký bizon, Richard III., Jindřich IV a další. Je členem Evropské filmové akademie (EFA).

O podcastu Boomer Talk
Oblíbený moderátor Miloš Pokorný se představuje ve zcela novém podcastu s názvem Boomer Talk, který bude na Podcasty.cz vycházet dvakrát měsíčně. Termín boomer slouží jako urážlivá satira zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy. Princip podcastu Boomer Talk je o srovnávání věcí nových a starých, Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.

David Koller: Když slyším z rádia po tisící Waldu, otvírá se mi kudla v kapse

Miloš Pokorný / 07. 09. 2022

Kdybych věděl, co mě čeká, tak do toho nejdu, říká Ondřej Pivec, držitel Grammy, o životě v New Yorku

Miloš Pokorný / 23. 11. 2022

Foto: Archiv Jana P. Muchowa a Expres FM / Vašek Mašinda 

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM