Adam Dvořák: Natáčení Extraktorů v Turecku bylo dobrodružství, už stříhám druhou řadu

V naší rozhovorové sérii Expres Star se pravidelně objevují lidé, kteří se zabývají televizní, seriálovou a filmovou tvorbou, jako producenti, režiséři, scenáristé nebo herci a moderátoři. Dnes premiérově vítáme střihače, který je zároveň producentem, Adama Dvořáka. 

Adam Dvořák byl za svou střihačskou práci třikrát nominován na Českého lva, konkrétně za snímky Snowboarďáci, Tajnosti a Lidice, za posledně jmenovaný pak obdržel i nominaci pro nejlepší hraný film jako producent. Z dalších filmů, které jeho společnost produkovala, můžeme zmínit Rafťáky, sérii Bobule, nebo dvoudílný film podle knihy Jaroslava Kmenty Gangster Ka. Právě populární investigativní novinář a spisovatel je autorem námětu k seriálu Extraktoři, který tento vstoupil na obrazovky TV Nova. Adam Dvořák se na něm podílel opět ve dvojroli střihače a producenta.

Čím jste chtěl být jako školák?
Na střední škole jsem chtěl být režisér, jako spousta mých spolužáků. Otec mi ale říkal „Režisér dobrý, ale střihač, to je taky takový režisér, dává ty věci dohromady, kombinuje a je to strašně důležitá profese“ a dodnes jsem mu vděčný, že jsem nešel za tou režisérskou prací. Myslím že bych asi nechtěl dělat režiséra, když se na to zpětně dívám, a jsem rád, to stříhání mě hodně chytlo.

Jak se úspěšný střihač stane producentem?
Myslím, že je to na začátku to bylo trochu štěstí začátečníka. Po projektu Snowboarďáci jsem si říkal, „Pojďme se stejnou partou udělat letní film“ a ono to vyšlo. Kdyby to nevyšlo, tak to určitě nedělám. Když se na to dívám zpětně, bylo tam hodně okamžiků, kdy jsem se mohl spálit. A potom si připravujete tu práci pro sebe jako střihače, takže je to taková koexistence těch dvou profesí. Mě to baví. Ke stříhání se spíš chodím uklidňovat a produkování je vždycky velká výzva, velké dobrodružství. Nemám tolik těch teoretických znalostí, všechno jsem se učil v boji a přímo při natáčení, takže ani nemám problém přiznat, že něco nevím nebo neumím, to jsem musel dělat ve své profesi tolikrát, že už si to ani nepamatuji.

Nebál jste se tenkrát, že vás ostatní producenti nebudou chtít jako střihače, když se stanete jejich konkurentem?
Trošku. Ale když jste opravdu mladý, tak spoustu věcí neřešíte. Teď bych na tím asi přemýšlel, jestli je to dobrý nápad, ale když vám je dvacet, třicet, tak to neřešíte a berete všechno jako výzvu.

A jak reagovali režiséři, když jste se z jejich podřízeného spolupracovníka stal tím nadřízeným?
Nějak jsem to nepociťoval, ale to bylo tím, že jsem byl workoholik, takže jsem neměl čas se nad tím ani zamyslet. Myslím, že to nějakým způsobem akceptovali, protože jsem v mezičase dělal ještě v distribuční společnosti, takže jsem vyplnil volný čas a už jsem žádný neměl. A neměl jsem ani tolik času se nad tímhle zamýšlet. 

Je výhoda, že představu, jak má výsledný film vypadat, kterou máte jako producent, můžete jako střihač ovlivnit?
Určitě. A dává mi to určitou jistotu jako producentovi, že vím, že některé věci, které se nenatočí, nebo se nenatočí ideálně, jsem schopen zachránit střihem. Jsem schopen tomu filmu víc pomoct, když tomu rozumím.

Neláká vás ten mezičlánek mezi producentem a střihačem vynechat a nějaký film zkusit i zrežírovat?
Ne, určitě ne! Vím, že bych už to psychicky a stresem prostě nezvládnul. Režisér musí být opravdu extra profese, je to hrozně důležité. Zároveň je režisér trochu sobec, který hájí svoje zájmy, a já vím, že bych to byl těžko schopný v sobě vybojovat, když režisér řekne, že to musí být hezčí, delší nebo dražší. To bych si rozhodl jako producent relativně snadno a toho partnera potřebujete, aby člověk nešel jenom po tom, aby to bylo co nejlevnější a nějak se to udělalo. 

Ale scenáristou už jste se stal, a to u snímku Přání k narozeninám i chystaného pokračování. To se stalo jak?
To se stalo v době covidu, kdy jsem měl koupenou licenci na Přání Ježíškovi, což byly původně Listy do M, a vůbec to nevypadalo, že se to doklepne. S režisérkou Martou Ferencovou jsme se trochu nudili, protože jsme všichni byli zavření doma, tak jsme si řekli, že kdyby náhodou nedopadla koupě té licence, že zkusíme v podstatě ze srandy něco napsat. To jsme to udělali, natočili jsme ten první film Přání Ježíškovi a ten scénář tam ležel. Marta mi pak řekla, ať to pošlu do televize, jim se to líbilo, tak jsme to natočili. A potom už nebyl problém točit dál, protože parta herců a všech lidí kolem byla tak dobrá, že už to natáčení bylo velmi příjemnou záležitostí. 

Jaká je vlastně historie vzniku seriálu Extraktoři?
Jelikož jsem znal Jaroslava Kmentu, se kterým jsme dělali na předchozích projektech, včetně Gangster KA, přišel jsem za ním, že bych chtěl něco špionského, protože tady špionské věci nevznikají. A s ním všichni z bezpečnostní komunity baví, se mnou by se moc nebavili. On řekl „Něco bych tady měl“ a napsal nějakých pět nápadů, tohle byl jeden z nich. Měli jsme dva velké příběhy, ten jeden se v televizi Nova líbil víc, ten druhý – protože byl taky dobrý a nám se líbil víc – je teď podkladem pro pokračování, pro druhou řadu, kterou teď stříhám. Až odsud odejdu, budu stříhat druhou řadu Extraktorů.

Náměty, které Jarda napsal, jsou skvělé právě proto, že spolupracujeme s reálnými tajnými agenty. Ve světě je zcela běžné, že napíšou knížku, když už jsou staří, potom to vydají a na základě toho se něco natočí. Není obvyklé, aby se v Americe bavil bývalý tajný agent s někým od filmu, a dělal to během jeho aktivní služby. Náš odborný poradce je už mimo aktivní službu, ale je zdrojem informací a díky tomu máme spoustu živých střípků do toho natáčení. Myslím, že divák ocení, že je to opravdu z reality.

Špionážní thrillery nejsou v Česku až tak obvyklé. Museli jste zástupce televize Nova přesvědčovat, aby ten úmysl schválili?
Myslím, že vždycky, když točíte něco, co úplně nezapadá do škatulky, je to složitější. Zároveň to nebylo úplně levné, takže musíte přesvědčit, aby vám uvěřili, že to dáte dohromady. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se. A myslím, že po prvním odvysílání v televizi, kde to mělo hodně velkou sledovanost, asi nelitují.

O obsazení jste měli jasno, nebo probíhaly rozsáhlé castingy?
Probíhaly castingy, kde si režisér vybíral, nebylo úplně jasno na začátku. 

Extraktoři jsou prvním seriálem z produkce Voyo, potažmo OnePlay, který se dostal i do mezinárodní distribuce. Víte, kde ho vysílali, nebo vysílat budou? 
Nevím, nestíhám to všechno sledovat. Jsem rád, že to rezonuje, myslím, že kvalitou production value jsme dosáhli na zahraniční produkce, ale samozřejmě je to za trošku jiných podmínek v rámci toho štábu. Vracíme se k té filmařině, která byla před dvaceti, třiceti lety, kdy herci neměli tolik kaskadérů, kdy jste neměl na každou speciální věc pět lidí, takže ten štáb v zahraničí je 20 lidí oproti třeba 50 v Čechách. V podstatě pak musíte suplovat spoustu věcí, na které tady někoho máte, zavoláte ho nebo přijede. Chcete auto, seženete auto. Když točíme v zahraničí, tak když chceme auto a vidíme ho na ulici, musíme to auto zastavit, toho člověka přesvědčit, a když ne, chodíme po ulici dál, než najdeme někoho dalšího.

Jak jste vybírali lokace pro první řadu, aby připomínaly Pákistán?
Můj kamarád má cestovku po Turecku. Když jsem mu říkal, že bych potřeboval něco, kde to vypadá jako v Afghánistánu a Pákistánu, řekl, že na východě Turecka to tak vypadá. Nejdřív jsme měli nějaké fotografie, pak jsme tam jeli a opravdu to tam vypadá hodně autenticky. Není to totiž ani fyzicky daleko, zároveň je to i na cestě, kterou ty unesené jely, takže to působí hodně autenticky a exoticky. To místo ještě není takové zasaženo tou filmařskou komunitou, takže když někam přijdete a vyndáte kameru, není to takové to, že vám všichni koukají do kamery, a zároveň vás tam mají rádi, protože jim přinesete nějakou jinou formu zábavy. Z tohoto pohledu se to točí lépe, ale nemáte tam tu infrastrukturu. Takže když něco potřebujete, opravdu jdete a musíte to najít a fyzicky někoho přesvědčit, aby vám to přivezl, půjčil. V tomhle je to obrovské dobrodružství. Navíc nikdo nemluví anglicky, jenom my.

Kolik dní natáčení v Turecku zabralo? 
To bylo celkem velmi intenzivních 32 dní natáčení. Celkově jsme byli při každé sérii dva měsíce v té destinaci, takže už jsme se stali trochu místními, nebo spíš obráceně, místní už nás tam znali, protože jsme byli opravdu exotičtí, Když jsem někam přišel, už na mě mávali, protože jsem chodil třeba pravidelně někam na jídlo, bylo to velmi familiární a přátelské. První, čeho se musíte zbavit, že jste v místě, kde všichni jsou exotičtější a vypadají trošku jako čerti, takoví zamračení, vážní, ale to je jenom první dojem. Potom zjistíte, že jsou všichni opravdu přátelští. Měli jsme štěstí, že jsme se nesetkali s projevem nějakého nepřátelství, což bylo skvělé.

Využili jste i turecký štáb, nebo jste si všechny filmařské profese přivezli s sebou?
Přivezli jsme v podstatě všechny filmařské profese. Tureckou část jsme to museli trochu naučit, takže to bylo trochu divoké, někdo by řekl „FAMU na výletě“. Ale ono to jinak nešlo, protože někoho tam dostat bylo tak neskutečně náročné. Bylo pár lidí ve štábu kolem produkce, kteří byli takoví Ferdové mravencové práce všeho druhu. Já jsem dělal všechno od uklízení podlahy, přes řízení auta po dovoz svačin a obědů. Všichni produkční, co tam byli, byli takhle univerzální. A vlastně jsme si to trochu užívali, ale vždycky spíš až zpětně, protože během té doby to bylo velmi, velmi náročné a všichni jsme chodili spát jako poslední.

Zaujalo mě, že Extraktoři jsou jedna z mála seriálových prací legendárního – bohužel už zesnulého – kameramana Vladimíra Smutného…
Vladimír byl velký fenomén, úžasný člověk a neskutečný pracant. Když si někdo na place – třeba v tom Turecku – stěžoval, že už nemůže, že je unavený, tak to byli všichni ti mladší, Vladimír to neřekl nikdy. Dokonce, když šel někde po kopcích, přes kameny a chtěli jsme mu pomoct, on nikdy nechtěl a vždycky řekl, že to zvládne sám, vydržel neskutečně moc. Vůbec nechápu, kde tu energii bral. Pro mě to byl velký zážitek potkat tohoto velkého člověka, velkého kameramana. 

Už jsme zmínili, že letos nás na Oneplay čeká druhá série Extraktorů. Prozradíte, jakým případem se tentokrát bude extraktorský tým zabývat? 
Je to zase o unesených, tentokrát v Libanonu. Myslím, že druhá série bude akčnější a dokonce i výpravnější. Teď, jak je to pro mě živé a mám to všechno nakoukané, myslím, že to bude pecka. Ale je lepší, aby to posoudil divák. 

Doznal herecký tým nějakých výrazných změn?
Jsou tam jiní unesení, ale ten základní herecký ansámbl je stejný, ty postavy procházejí dál.

Vaše produkční společnost se zaměřuje spíše na komedie, z nich vyčnívají nejenom gangsterky Jaroslava Kmenty, ale taky historická dramata, úspěšné Lidice a chystaný Baťa. Co za těmi úkroky mimo obvyklý žánr stojí?
Snaha udělat i něco jiného. Je to nějaká zase další forma výzvy v rámci produkování a stříhání u Lidic, to byla výzva v tom, že to téma bylo velmi intenzivní. Spousta lidí nevěřila, že jsme jako Češi vlastenci a že historické téma, i když vážné a velmi smutný, umí zaujmout.

Co se Bati týče, víme, že ho bude hrát Martin Hofmann. V jaké fázi teď to natáčení je?
Ještě se netočí. Alice Nellis napsala další verzi scénáře a shánějí se peníze, což není úplně jednoduché, protože je to drahé. Takže jsme ve fázi financování a příprav.

Kolik scénářů nebo námětů Adam ročně přečte? Chodí za ním tvůrci, nebo aktivně vyhledává látky k zfilmování? Litoval někdy, když odmítl film, ze kterého jiný producent stvořil hit? A kolik diváků musí přijít do kina, aby se film zaplatil? 
To a mnohem víc se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku!

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.