Nejlepší hudba v metropoli
Celý playlist
Poslouchat online
Nejlepší hudba v metropoli /
Celý playlist
Ostatní

Vyléčená anorektička: Byla jsem posedlá kaloriemi, vypadala jsem jako chodící smrt

Redakce
Fotografka a influencerka Gabi Švejdová byla hostem IF a velmi upřímně mluvila o anorexii. Jak vznikla její porucha příjmu potravy a co pomohlo docílit normální figury? A jakou roli sehrálo sebevědomí?
29. 03. 2022

Byla jsem posedlá kaloriemi

Od kolika let máš nějakou formu problémů s jídlem?
Moje problémy s jídlem začaly někdy, když mi bylo mezi patnáct šestnáct let. V té době jsem chtěla zhubnout pár kilo, začít jíst zdravě a cvičit, abych se cítila lépe, ale postupně se to začalo vymykat kontrole, stále jsem víc a víc ubírala na porcích, vážila si každý gram zeleniny a snažila se spálit co nejvíc kalorií.

Jak tvoje porucha vznikala?
Vzniklo to právě z nevinného hubnutí, kdy jsem chtěla zhubnout dvě až tři kila, ze kterých následně během půl roku bylo nakonec skoro 20 kg dole. Jedna z věcí, která tam určitě hrála taky velkou roli, bylo moje nízké sebevědomí – v dětství jsem byla šikanovaná a v životě jsem měla spoustu toxických lidí, jejichž slova mi hodně ubližovala. Hodně mi navíc sebevědomí snižovalo, když jsem na internetu viděla Photoshopem upravené ženské postavy. V podstatě každý dával na internet fotky jen v pózách, které zeštíhlovaly – a kvůli tomu jsem už od nějakých svých deseti let měla pocit, že je moje tělo špatné. Přitom jsem byla ještě dítě.

Říká se, že poruchami příjmu potravy (PPP) trpí hlavně perfekcionisté. Myslíš, že jsi tak byla vychovávaná?
Myslím si, že nejsem perfekcionista v tom smyslu, ve kterém si každý takového člověka přestaví – nebo to aspoň nedávám najevo. Nemám domácnost vždy uklizenou, neskládám si dokonale oblečení do skříně, ani jsem ve škole nikdy nemívala perfektní klasifikaci. Ale vždy jsem potřebovala být dost dobrá v očích jiných lidí. Když někdo zmínil nějakou mou nedokonalost, začala jsem bádat nad tím, jak ji napravit.

Kdy sis všimla, že s tvém chováním není něco v pořádku a musíš se začít léčit? Nebo na to přišel někdo jiný?
Já si své nemoci byla v podstatě vědoma od úplného začátku. Cítila jsem, že je něco špatně. Věděla jsem, že jsem posedlá jídlem, kaloriemi. Ale nebyla jsem schopna prvního kroku a nedokázala jsem o svém problému mluvit nahlas. Zároveň jsem nebyla schopna si přiznat, že bych mohla trpět anorexií, když jsem ve svých očích byla vždy moc tlustá.

Před okolím se mi dařilo svůj problém ukrývat celkem dobře. Nosila jsem jen volné oblečení, jedla jsem sama a lhala o tom, kolik jsem toho snědla. Nakonec ale zakročila moje učitelka tělocviku, která se během převlékání zhrozila mého těla a rozhodla se kontaktovat mé rodiče. Poté jsme společně problém začali řešit, přičemž moji rodiče při mě celou dobu stáli a mají obrovskou zásluhu na mém vyléčení.

Taťána Brzobohatá: V Miss World hledají holku, která je nepotopí

Můžu někomu zachránit život

Proč jsi začala s TikTokem?
Na sociálních sítích jsem začala o anorexii mluvit veřejně už v době, kdy jsem se začínala léčit. Hodně jsem působila na Instagramu a i na YouTube, kde jsem natáčela videa i v době, kdy jsem na tom byla úplně nejhůř a měla jsem nastupovat do léčebny.

Důvod, proč jsem začala o tomto tématu mluvit ve velkém, byl ten, že když jsem byla nemocná já, nikdo o tom nemluvil. O psychiatrické léčebně jsem nikde nemohla dohledat dostatek informací, protože se většina lidí stydí za to, že tam byla. Na internetu jsem našla pár lidí, kteří si prošli nebo procházeli tím stejným a zjistila jsem, že jsou to lidé, kteří moji nemoc chápou dokonce mnohem lépe, než psychologové. Byla pro mě velká pomoc, že jsem svoje myšlenky mohla sdílet s někým, komu jsou známé.

V léčebně jsem se také potkala s Anetkou, holkou se stejným problémem. Tím, že jsme o tom mluvily, jsme si vzájemně hodně pomohly, protože jedna rozuměla druhé

A na základě toho všeho jsem si řekla, že teď chci pomoci já. Cítila jsem to jako povinnost, poslání. Protože jsem věděla, že můžu někomu zachránit život. A i kdyby šlo o jednoho jediného člověka, tak by to mělo obrovský smysl. Postupně jsem začala dostávat velmi pozitivní ohlasy od lidí, to mě motivovalo pokračovat

Jaké ohlasy máš na sociálních sítích, kde děláš osvětu na téma PPP?
Asi jako každý tvůrce na internetu se setkávám jak s pozitivními reakcemi, tak i s hejty. Naštěstí ale ty pozitivní ohlasy převládají na plné čáře – za což jsem neskutečně vděčná. A pozitivní ohlasy jsou nejen od lidi, kteří mají s PPP zkušenost, ale i od lidí, kteří chtějí zjistit nové informace a být informováni o tomto tématu.

Žiješ s psychologem, jak jste se poznali?
Tuhle otázku dostávám hodně často, jelikož si lidé myslí, že jsme se poznali jako lékař a pacient. Ve skutečnosti jde ale jen o velkou náhodu, jelikož jsme se s partnerem objevili na seznamce už po tom, co já měla největší část léčby za sebou a měla zdravou váhu. Vlastně i to, že je psycholog, mi prozradil až na našem prvním rande.

Náš vztah je něco, co mi neskutečně pomohlo. Nejen tím, že je můj partner psycholog a rozumí mým problémům, ale hlavně tím, že je to skvělý, milující a podporující člověk, který mi v životě ukázal, jak vypadá láska.

IF PPP.jpg

Někteří pacienti neumí rozlišit realitu od bludů

Co sis říkala, když ses po prvé ocitla v sanatoriu/blázinci?
Měla jsem strach, protože jsem vůbec nevěděla, co mě čeká, právě kvůli tomu, že jsem nikde nenašla o léčebnách víc informaci z pohledu pacienta. Bála jsem se, co mě čeká. Bála jsem se, že budu muset začít jíst, že přiberu, že tam budou divní lidé, zlí doktoři, bála jsem se odloučení od rodičů a vlastně úplně všeho.

Jak dlouho jsi tam byla?
Celkem jsem v léčebnách strávila dva měsíce. Měsíc v Liberci a měsíc v Opařanech. Byla jsem hospitalizovaná dvakrát, jelikož po mé první hospitalizaci v Liberci se zase moje problémy rozjely a já po třech měsících doma skončila opět na psychiatrii.

Bylo to zlý, nebo sis tam našla i kamarádky?
Ačkoliv jsem to nečekala, přátele jsem si tam našla. S některými jsem v kontaktu dodnes a vídáme se. Ta nemoc je něco, co nás spojilo. Protože podle mně lidé, kteří si někdy prošli PPP, jsou si povahově hodně blízcí. Obecně to v léčebnách není tak hrozné. Záleží na tom, jak se k tomu daný pacient postaví, jestli spolupracuje a má zájem se léčit.

Překvapil tě něčí příběh z léčebny?
Překvapilo mě hlavně asi to, jak se určité diagnózy projevují. Setkala jsem se tam s opravdu hodně lidmi a mnohdy mě až bolelo vidět, jak psychické nemoci můžou člověku ublížit a znemožnit mu žít běžný život. Příběhy lidí jako takové, o žádném nemůžu říct, že by byl stoprocentně pravdivý. Lékaři nám nesdělovali informace o pacientech, takže všechno, co jsem se dozvěděla, bylo od pacientů, jenže někteří pacienti měli problém vůbec rozlišit realitu od různých bludů, proto vlastně příběhy a diagnózy některých mých spolupacientů pro mě dodnes zůstaly záhadou.

Byly na vás sestřičky hodné? Jak to brali rodiče?
Sestřičky byly opravdu různé. Některé se dokázaly opravdu vcítit do našich problémů a často jsme je brali pomalu jako psycholožky. A některé nás zase naopak braly všechny jako blázny – bez ohledu na naši diagnózu. A co se tyče rodičů, tak ti mi v léčbě pomohli úplně nejvíc. Ačkoliv je pravda, že jsem jim tehdy měla za zlé, že mě dali do léčebny, tak dneska už vím, že mi tím zachránili život a dělali všechno, co mohli

Navštěvovali tě?
Rodiče mě navštěvovali, jak jen to dovolil můj stav a psychiatr. Brali si mě dokonce i na víkendy domu, když to léčebna umožnila. Každý den jsme si volali a byli tu pro mě vždycky, když jsem potřebovala

Somnolog Martin Pretl: Nejčastější spánkovou poruchou je nespavost. Podstatou je většinou stres

Sním úplně všechno

Co říkáš na ideály krásy; Instagram, magazíny, modelky. Myslíš, že škodí ženské psychice?
Jako student fotografické střední školy a začínající fotograf vím, jak moc se někdy fotky upravují. I ve školách nás učí, jak udělat hubenější ruce, jak zúžit pas nebo jak zakrýt všechny nedokonalosti na pleti. Také na Instagramu už často dokážu odhalit, která fotka je upravená a která ne.

Tohle mi přijde celé špatně. Ideál krásy je v dnešní době nastaven tak šíleně vysoko, že je téměř nemožné ho dosáhnout bez úprav nebo plastických operací. Instagram šíleně snižuje sebevědomí. Plno mladých holek, včetně mého mladšího já, se porovnává s vyfotošopovanými slečnami na Instagramu. Snaží se být jako ony pomocí drastických diet a nesmyslného cvičení. Naštěstí se dá už dnes najít plno motivujících profilů žen, které ukazuji takové to „Instagram vs realita“, ukazují, že je normální mít nějaký tuk na břiše, akné, že nemají všichni mezeru mezi stehny. Já si takových lidi velmi vážím

Jak dlouho ses v sanatoriu viděla tlustá, než jsi začala otevírat oči?
To je hrozně těžké říct. Jelikož jsem se pokaždé viděla jinak. Jeden den jsem v zrcadle byla šíleně tlustá, jindy jsem si zase říkala, že už možná ty vystouplé kosti hezké nejsou. Měla jsem hrozný zmatek v hlavě. Jakoby v mojí hlavě vedl souboj zdravý rozum s tou hnusnou nemocí. Ale skutečně vyhublá jsem se viděla až po tom, co jsem se asi rok po přibrání na zdravou váhu dívala na staré fotky. Viděla jsem to až po tom, co jsem vyléčila tělo i hlavu. Ta nemoc mě zaslepila

Co kamarádky doma? Litovaly tě? Nebo se ti posmívaly?
Měla jsem kamarádky, které při mě celou tu dobu stály. V léčebně mě i navštívila kamarádka s květinou a po návratu do školy mě čekaly další květiny. Celé mé okolí stálo při mě. Nikdo se mi nikdy nesmál, ale spíš třeba lidi na ulicích ze mě měli strach. Vypadala jsem jako chodící smrt. Někteří nevěřili tomu, že mně ty slabé nohy ještě drží a mohu chodit

Styděla ses za to, že jsi v blázinci?
Ani nevím proč, ale nikdy jsem se za to nestyděla. Už během hospitalizace o tom všichni věděli, včetně mých sledujících na sociálních sítích. A stejně tak se s tím svěřuji všem, se kterými se poznám. Neberu to jako něco, za co bych se měla stydět. Je to jako být v nemocnici, akorát místo těla se tam léčí duše. Hodně mi to ovlivnilo život. Zachránilo mi to život!

Jak se stravuješ teď?
Úplně normálně. Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem zase začala jíst beze strachu. Nebudu lhát, nestravuji se nějak extra zdravě. Jím podle chuti a hladu. Jím pravidelně, někdy se i třeba ráda přecpu v restauraci. Nijak se neomezuji. Nevyřazuji z jídelníčku žádné potraviny. Miluju sladké, ráda si jednou za čas dám i fastfood. Jsem alergická na slovo „dieta“ a už nikdy bych svoje tělo nechtěla nechat trpět, jako tomu bylo dřív.

Jaké jídlo máš nejradši?
Nejsem vůbec vybíravý člověk, sním úplně všechno. Asi úplně nejradši mám italskou kuchyni. Miluji pizzu, miluju čokoládu, miluju jídlo od mých rodičů.

Názor odbornice najdete v podcastu:


Úvodní ilustrační foto: Profimedia
Foto v textu: Expres FM

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM