Velké hvězdy a jejich špatná alba
Redakce
U2 – Pop (1997)
Tohle album má v diskografii irské rockové skupiny poměrně zvláštní postavení. Čtveřice jej vydala pár let poté, co přišla se svým dost možná nejlepším albem vůbec, jímž bylo v Berlíně natočené Achtung Baby z roku 1990. To bylo více než hudebním albem, bylo totiž vlastně mimoděk kronikou a soundtrackem pádu železné opony a velkých politických změn všude ve světě. A samozřejmě na něm byly skvělé písně jako balada One nebo pilotní singl Fly. Dva roky po něm U2 přišli s albem Zooropa, která je v diskografii kapely trochu opomíjené, protože je kapela složila i natočila během probíhajícího turné k Achtung Baby. Deska tím sice působí malinko nesourodě a nadbytečně, ale rovněž oplývá skvělou atmosférou a jsou na ní opravdu skvělé písně jako Lemon, Stay (Far Away, So Close) anebo The Wanderers hostujícím Johnny Cashem.
Pak ale porevoluční kvas opadal, taneční elektronická hudba stále více vytlačovala rockové titány a U2 se na to pokoušeli reagovat. Rozhodli se natočit album, které mělo odrážet právě vzestup klubové taneční hudby. K tomu skupina přizvala producenty, jimiž byli elektronický mág Howie B. či Nelle Hooper a Steve Osborne (spolupracovníci třeba Happy Mondays nebo New Order) a vše vypadalo dobře. Okamžik očekávání však, jak se říká, vystřídal okamžik zklamání. Album sice bylo první v hitparádách všude po světě, bylo to však spíš zájmem o U2 jako takové, kteří se tou dobou definitivně stávali největší kapelou planety. Co se hudby z alba Pop týče, zpětným pohledem zní vlastně velmi nepřesvědčivě a hlavně z celé jejich diskografie nejvíce vybočuje. Za to mohou relativně slabší písně i taneční zvuk skladeb jako Discothèque, což fanoušci prostě nepřijali.
Na druhou stranu je nutné říct, že Pop je dost možná poslední album, na kterém se U2 pustili do nějakých výraznějších hudebních experimentů. Po neúspěchu alba Pop se totiž vyděsili, že by mohla jejich hvězda pomalu hasnout, v roce 2000 vydali desku All That You Can't Leave Behind. Na něm na jakékoliv pokusy-omyly raději (možná trochu neodvážně) rezignovali a vydali kolekcí písní v intencích stadionového rocku, za jaké je jejich fanoušci mají nejraději dodnes.
Pastor, chovatel pštrosů, hollywoodská hvězda. K jakým profesím utekli známí hudebníci?
Daft Punk – Human After All (2005)
Francouzská dvojice Daft Punk stojí za některými z nejlepších momentů elektronické taneční hudby posledního čtvrtstoletí. Jejich album Homework (1997) ve světě vyvolalo bláznění po francouzském houseu (ostatně za producenta je chtěla na konci 90. let i Madonna, byla však odmítnuta, a tak ke spolupráci oslovila jiného francouzského producenta, jímž byl Mirwais), jejich deska Discovery (2001) pak totálně předběhla dobu tím, jak moc předpověděla následný a dodnes trvající zájem o klasické disco 70. let. A vlastně se dá říct, že jejich vystoupení na festivalu Coachella v roce 2006 odstartovalo opět dodnes trvající vlnu EDM, tedy electronic dance music. V jinak úžasné diskografii kapely, která to začátkem loňského roku dobrovolně zabalila, je však jedno album, které fanouškům dvojice k srdci dvakrát nepřirostlo.
Psali jsme: Odmítli i Madonnu. Proč byli Daft Punk tak skvělí?
Je to právě třetí album Human After All, z nějž – názvu "Člověk především" navzdory – zní hudba výslovně robotická a strojová. Je nabíledni, že deska takový být měla, minimalistická, strojová, pravý opak barokně rozmáchlého předchůdce Discovery, plného úžasných riffů, kytarových vyhrávek a klenutých melodií. Daft Punk nejsou Kraftwerk, což deska Human After All ukázala v plné nahotě. A jejich minimalismus zněl spíše otravně, repetitivní a nudně než cokoliv jiného. Výjimkami mohou být snad skladby Robot Rock či docela vtipná Technologic, která ale trochu připomíná nápad, použitý už v písní Harder, Better, Faster, Stronger na předešlé desce. Řada lidí tehdy předpovídala, že éra Daft Punk prostě končí a že s ničím dalším nepřijdou.
Pánové však měli v rukávu připravenou svoji legendární pyramidovou stage, kterou poprvé představili o rok později na Coachelle a pak s ní objeli svět, aby všem ukázali, že se mýlí. O osm let později pak Daft Punk přišli s další absolutní peckou, jíž je dnes již rovněž legendární album Random Access Memories, na kterém hostoval i jeden z otců diska Giorgio Moroder či kytarista Chic Nile Rodgers. A svět opět jásal. Začátkem roku 2021 se pak uklonili a opona se zatáhla.
The Smashing Pumpkins – Zeitgeist (2007)
Billy Corgan byl v 90. letech jedním z největších rockových bohů Ameriky. A vlastně to byl on, kdo dokázal americkou rockovou scénu vytáhnout z kocoviny, ve které se nacházela po opadnutí vlny grunge, způsobené mimo jiné i smrtí Kurta Cobaina. Ještě debutové album Gish (1991) plné hutných kytar by se dalo ke grunge celkem dobře přiřadit. Počínaje albem Siamese Dream (1993) se ale formace stále více profilovala svým rozkročením mezi opravdu hlučnými riffy na jedné straně a nádherně klenutými písněmi plnými něžné a hravé orchestrace na straně druhé. K vrcholu skupina tuto formuli dovedla na svém legendárním dvojalbu Mellon Collie And The Infinite Sadness (1995), které patří mezi nejlepší dvojalba všech dob.
Po něm to však začalo s kapelou jít trochu z kopce, což byl důsledek toho, že Billy na konci 90. let z kapely vyhodil svoji největší spřízněnou duši, bubeníka Jimmyho Chamberlina. Na vině byly drogy. V roce 1996 během turné k Mellon Collie totiž v hotelovém pokoji zemřel klávesista Jonathan Melvoin na předávkování heroinem a Jimmy v tom měl tak trochu prsty, za což i na krátko skončil v base. Zhruba po deseti letech a několika slabších albech však Billymu definitivně došlo, že bez Chamberlinových charakteristických bicích to prostě nejsou The Smashing Pumpkins a vzal jej na milost.
Fanoušci byli z ohlášeného alba Zeitgeist nadšení, a to právě hlavně z důvodů Chamberlinova návratu. V okamžiku, kdy deska vyšla, však bylo nadšení to tam. Pokud vynecháme skladbu Tarantula, není na desce téměř nic, co by stálo za pozornost. Jenom naštvané kytary, křik, agrese, zmar. Vlastně se skoro dá říct, že lepší než tohle bylo i album Adore (1998), které Smashing natočili bez Chamberlina a v mnoha skladbách ho nahradil automatický bubeník. Reputaci se pak podařilo Corganovi a spol. u fanoušků opravdu napravit až podmanivě syntezátorovýn albem Cyr, které vydali předloni.
Madonna – MDNA (2012)
Madonnu skutečně nemusíte mít rádi, což však ve skutečnosti nic nemění na tom, že natočila několik z nejvýznamnějších popových alb 80. a 90. let dvacátého století. Mezi těmi by vysoce čněly například ikonické Like A Virgin (1984), True Blue (1986), Like A Prayer (1989) či Ray Of Light (1998). Madonna však měla i řadu desek dost slabších, například Erotica (1992) či American Life (2003) a vlastně skoro všechno v novém miléniu. Kapitolou samou pro sebe je však album z roku 2012 (vydané trochu příznačně v roce, kdy mělo dojít k tolik očekávanému konci světa), pojmenované MDNA.
Ponechme stranou, že se zpěvačka v názvu dost okatě inspirovala označením pro methylendioxymethamfetamin, zkráceně MDMA, tedy látku známou i jako droga extáze. To vlastně může působit v kontextu taneční hudby docela originálně. Ovšem naplnit desku nablblým komerčním housem, který se dost okatě vezl na vlně zájmu o hudbu, jakou do hitparád přitáhl David Guetta, to byl pro zpěvačku Madonnina formátu opravdu poměrně velký fail. Nehledě na to, že tam vlastně ani neměla moc co zpívat. Písničky jako Gang Bang nebo Some Girls to skutečně nebyly a z alba de facto nevzešel jediný opravdový hit. V nelibosti je toto album i u fanoušků a řada z těch skalních se raději tváří, že toto album prostě neexistuje.
The Strokes – Comedown Machine (2013)
Newyorští The Strokes byli (podobně jako The White Stripes nebo The Hives) mezi skupinami, které na začátku milénia vrátily do oběhu syrový garážový rock 60. a 70. let s odkazy na kapely jako The Stooges nebo Television. Jejich první album Is This It z roku 2001 je dodnes ikonickou nahrávkou a písně jako Someday nebo Last Nite se staly krátce po svém vydání nesmrtelnými. Velice slušná byla i deska The Room On Fire o dva roky později, pak se ale cosi v soukolí zadrhlo.
Začalo to vlastně už se třetí deskou First Impressions Of Earth, kdy se začalo proslýchat, že vztahy v kapele značně ochladly. The Strokes totiž nebyla parta kluků z dělnických rodin, kteří viděli slavnou hudební kariéru jako únik z bídy. Byli to hoši z velmi bohatých a vlivných newyorských rodin, kteří tím spíše zabíjeli nudu. Ale závazky, které se sebou "zaměstnání" v něčem tak fyzicky i psychicky náročném, jako je koncertování po světě s rockovou kapelou (a to vůbec nemyslíme v nadsázce), je prostě bavily stále méně. Jejich alba pak měla dost sestupnou tendenci a dokonce se proslýchalo, že desky točí jen proto, aby vyhověli svému kontraktu s gramofirmou RCA, který byl na pět alb.
Úplně nejhůř pak dopadla pátá deska Comedown Machine, při jejímž natáčení se prý muzikanti ani příliš nesetkávali ve studiu a nahrávací frekvence si plánovali tak, aby se potkávali co nejméně. Z desky je to samozřejmě patrné. Je přinejmenším nudná a zcela bez jiskry. A fanoušci (a možná i kapela sama) si myslela, že tohle je skutečný konec The Strokes. Ale nebyl. Členové The Strokes si od sebe odpočinuli a sedm let po Comedown Machine, tedy v loňském roce The Strokes přišli s fantastickou a opět velmi nápaditou nahrávkou The New Abnormal, která v písních jako At The Door připomíná jejich slavné začátky.
Kam dál? Jablka, která nepadla daleko od stromu
Foto: Madonna
