Ranní klub
Barbara Hacsi, Miloš Pokorný
Celý playlist
Poslouchat online
Ranní klub /
Celý playlist
Ostatní

Tomáš Hanák: Jsem staromilec a moderní době nerozumím

Redakce
Herec, moderátor a hospodský Tomáš Hanák navštívil Ranní klub. S Milošem Pokorným probrali společnou vášeň pro staré harampádí i swing a jazz, novou televizní sérii o technických památkách i úskalí restauračního byznysu.
04. 04. 2022

Tomáš Hanák má velmi specifický a originální projev, který se jen těžko převádí do textové podoby. Pro zachování autentičnosti proto doporučujeme zhlédnout video, případně si poslechnout záznam rozhovoru.

Ze šroťáku jsem nikdy neodjížděl s prázdnou

Snažil jsem si vzpomenout, kdy jsem tě naposledy viděl naživo. Nebylo to v tvojí hospodě, v divadle, ale ve Foru Karlín, kde jsi uváděl koncert Gregory Portera. Co ty a Gregory?
Mám ho samozřejmě rád, mám rád klasickou americkou swingovou hudbu, Frankovi Sinatrovi jsem chtěl jet na pohřeb a Gregory Portera mám rád i z toho důvodu, že s ním hraje Ondřej Pivec. A byl jsem tváří projektu jazzových koncertů v České republice.

Ondřej Pivec: O sobotách jsem hrával s kytaristou Bon Jovi nebo saxofonistou Prince

Stejně jako já máš rád staré věci, jak jsi získal vztah ke starým krámům?
Nevím, asi je to dáno datem narození, narodil jsem se dvanáct let po druhé světové válce. Jsem staromilec a moderní době nerozumím. Už ty věci, které mi odkládali snad na všech šroťácích v okrese Beroun, nemám kam dávat. Během rekonstrukce hospody jsem se naučil pracovat s nějakými materiály a mazlit se s věcmi, které jsou staré až stovky let, je to pobyt v jiném světě – v minulosti.

Co na tuto vášeň říká rodina?
Můj otec již není mezi námi a zbyla po něm spousta krámů. A já jsem si říkal, že bych asi neměl svým dětem udělat to samé. Snažím se to občas ukládat pod dvojitou podlahu vagónu, takže tam je depozitář. A ještě zpět k těm šroťákům – to je poslední okamžik, kdy ty věci člověk může před tou vysokou pecí nebo hutí zachránit – a nikdy jsem odtamtud neodjížděl s prázdnou.

A je něco, co konkrétně sbíráš?
Byly takové pokusy, když se mi v tom bordýlku doma sešly dvě tři věci, tak jsem si říkal, že bych je už začal sbírat. Dopadlo to ale nemastně neslaně. Našel jsem ve vetešnictví velký dřevěný náklaďák a vzpomněl si na dětství. Pak jsem sehnal další a vytvořil sbírku starých dřevěných a plechových hraček, která je obrovská a čítá asi dvě stovky kusů. Tuhle jsem je v těch banánovkách někam přendával a říkal si, k čemu je to dobrý. Byla to krátkodobá posedlost. Chtěl jsem v jednom z vagónů na tom nádraží udělat expozici starých hraček. Ale to by děti ulepily, protože předtím by si daly smažený sýr a pak na to sahaly. Tak jsem si říkal, že to prodám někomu, kdo to bude mít jako vzácnost a zařadí to do své sbírky. Já už zase trošičku piju, protože už jsem po léčbě naplnil sliby, a když se vracím z hospody, nejsem zlitý, ale proč padat do starých plechových hraček.

Martha Issová: Danu Zátopkovou hraju díky nosu

Neumím zároveň chodit a mluvit

Tvojí postavu mám trochu spojenou s Philem Marlowem. Je to věc, kterou si občas přečteš?
Mám to rád. Mně chybí logické myšlení a paměť mi také moc nefunguje, takže si nemohu ty příběhové nitky spřádat. Když jsme se dostali k Mazanému Filipovi, tak jednou se mě Václav Marhoul ptal, jestli jsem ty knížky četl. A protože jsem mlčel, došlo mu, že ne. Pak jsem si Chandlera přečetl a byl jsem tím nadšený.

Pro televizi jsi natočil nový cyklus Technické památky českých zemí. Mohl bys ten koncept představit, a říci, proč jsi do toho šel?
Šel jsem do toho i přesto, že mě to po těch čtyřiceti letech před kamerou už moc nebaví, mám jiný zdroj obživy. Byl jsem osloven proto, že mám za sebou záchranu nádražního objektu, tří vagónů, železniční signalizace, návěstí. Takže jsem si říkal, že to určitou vazbu má. Zároveň vím z vlastní zkušenosti, že když byly děti malé, tak se vždy osvědčilo někam vyrazit. Sám se rád podívám na nějaká místa, kde jsem nebyl a třeba se to stane vodítkem i pro lidi, kteří by jednou měsíčně jezdili jen na Karlštejn. A těch míst je nepředstavitelně mnoho, v každém kraji se najdou fantastické věci, o kterých občan ani nemusí vědět.

Takže já sám byl užaslý, co všechno je pod zemí, na úrovni země, na řekách, na kopcích, vysílače, lanovky, tunely, ve kterých jezdí tramvaje. Nebo přívoz v Darové přes Berounku, který je technickou památkou. A proti tomu jsou monstrózní věci jako Pražský Semmering, Podolská vodárna, je toho strašně moc. Líbí se mi, že to jsou věci, stroje, které díky nadšencům fungují a navíc mají estetickou stránku. Třeba Stará čistírna odpadních vod v Bubenči, to je Jules Verne. V těch odkalovacích nádržích si navíc můžete zaplavat, protože ta voda je průzračně čistá.

Ale zpět k seriálu, pak tam byly úplně neuvěřitelné věci – například Muzeum provaznictví v Deštné. Pod Žlutým vrchem v Brně jsou zase podzemní prostory, jiný svět. Ten cyklus jsou vlastně tipy na výlety, a když se na to někdo podívá, může ho to inspirovat k víkendové aktivitě. A často záchrana těch objektů a památek hodně narušila rodinný život těch lidí, protože rozhodnout se zachránit fabriku a udělat tam expozici je jedna věc, ale je to o penězích a času, a ne každá žena má pochopení, když se jí manžel vrací večer v umaštěných montérkách.

Celkem je natočeno čtrnáct epizod. O kolika technických památkách jsi měl před natáčením ponětí?

Devět desetin těch věcí byly novinky. A je na místě říci, že to brněnské studio to vmyslelo dokonale. Bylo to objevné a doufám, že to stejně zafunguje i na diváky, které bych rád poprosil o pochopení, že neumím zároveň chodit a mluvit. Musím se zastavit, mluvím a pak se zase rozejdu. A ta hlava, jak musí pracovat, aby něco vyprodukovala, tak u toho musím hodně gestikulovat, jako by ten film byl pro hluchoněmé, omluvte mě, nebudu jiný.

Bylo tam něco, co tě opravdu uchvátilo?
Ten vodojem pod Žlutým vrchem v Brně. To je naprosto překvapivý svět. Nikdo si nedokáže představit, co by pod tou zemí mohlo být. A ještě bych řekl, že v Ústí nad Labem – Střekově je parní vodárna kousek od nádraží. Je to kulturní památka a ti chlapi, kteří se o to starají, v ní občas zatopí a otevřou si lahváče. Pro posedlého je to atraktivní, jinak však všední život, ale úplně nádherný.

Co by si Tomáš Hanák nechal vytesat na hrob? Jak vzpomíná na svá stand-upová vystoupení? Jak přišel na nápad otevřít restauraci s ubytováním na nádraží v Nižboru? A co mu podnikání přineslo?
To se dozvíte v našem podcastu.

IMG-20220324-WA0000.jpg

Tomáš Hanák

Český herec a moderátor pochází ze slovenské Kremnice, s rodiči jako dítě hodně cestoval a dokonce s nimi dva roky strávil na Kubě. Vystřídal mnoho profesí, v době totality pracoval i jako rybář, skladník, číšník, loutkoherec nebo asistent režie. Od roku 1977 působí v divadle Sklep jako herec i autor. Mezi jeho nejznámější filmy patří Kopytem sem, kopytem tam, Pasti, pasti, pastičky, Cesta z města nebo Mazaný Filip. Kromě herectví se věnuje také hudbě, hraje s kapelou MTO Universal Praha. Pro Českou televizi natočil cyklus Technické památky českých zemí, v jehož rámci se s kamerou vypravil do všech krajů republiky. Kromě toho, že se o technické památky zajímá, před několika lety vdechl nový život nádražnímu skladu v Nižboru z roku 1876, kde provozuje hospodu a ubytovací zařízení.


Kam dál?
Václav Kopta: Své děti jsem zaujal jen v pořadu o pečení


Foto: Expres FM / Barbara Hacsi

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM