Sunday Night Cream
Radek Honc
Celý playlist
Poslouchat online
Sunday Night Cream /
Celý playlist
Ostatní

Muzikanti, kteří předběhli svou dobu

Redakce
Je mnoho muzikantů, kteří se stali ikonami populární hudby. Často spíše umně využívali prvků a stylů, které před nimi vymysleli jiní, oni s nimi dokázali jen šikovně pracovat. Za všechny můžeme jmenovat například Madonnu, ale i Davida Bowieho. Pak jsou ale muzikanti, jejichž přistup byl tak revoluční a novátorský, že populární hudbu přímo změnili, jejich skutečný význam byl v některých případech doceněn až s odstupem let.
24. 02. 2022


Sister Rosetta Tharpe

Když se někoho zeptáte, kdy vymyslel rock'n'roll, většinou dostanete odpověď, že Little Richard, T-Bone Walker, Ike Turner a zejména Chuck Berry. Dokonce i John Lennon prohlásil: "Kmotr rock'n'rollu, to je Chuck Berry." Jistě, dal světu hity jako Johnny B Goode nebo Roll Over Beethoven, v nichž se inspirovala řada dalších hudebníků od padesátých let až po současnost, a to včetně zmíněného Lennona. Ovšem i sám Berry měl vlastního inspirátora, tedy spíše inspirátorku, jíž byla dnes podstatně méně známá Sister Rosetta Tharpe. Tu můžeme směle nazvat kmotrou rock'n'rollu. Narodila se v roce 1915 do rodiny sběračů bavlny, její rodina ale měla také velkou tradici v gospelovém zpěvu.

Sama Rosetta začala zpívat gospel po kostelech napříč celými USA ještě jako dítě. V dospělosti pak začala vystupovat se skupinou, v níž se doprovázela na tehdejší absolutní novinku a výkřik moderní studiové techniky, elektrifikovanou kytaru, kterou bylo díky zesilovači v kostele a s těmi mohutnými gospelovými sbory lépe slyšet. A tak vlastně vymyslela rock'n'roll. Ostatně sám Berry jednou prohlásil, že po celou kariéru nedělal nic jiného, než že se snažil Sister Rosettu napodobit. Ta byla pak v roce 2018 po zásluze uvedena i do Rock'n'rollové síně slávy.

Iggy Pop & The Stooges

Detroitská kapela The Stooges hrála punk zhruba o deset let dříve než se toto slovo, které původně v americkém slangu označovalo cosi jako pouličního zlodějíčka, stalo označením žánru, jenž způsobil jednu z největších revolucí v hudbě vůbec. Kapel, hrajících syrový garážový rock, poháněných amfetaminy, bylo na konci šedesátých let v USA vícero, obzvláště v průmyslovém Detroitu. Právě odsud pocházeli i The Stooges, jejichž frontman James Lee Osterberg, který přijal umělecké jméno Iggy Pop, však nad jinými vysoce čněl svojí výbušnou pódiovou prezentací, při níž vystupoval vždy do půl těla svlečený a občas si během koncertu hruď rozřezal střepem do krve. A k tomu byla kapela vybavena písničkami jako No Fun, TV Eye nebo I Wanna Be Your Dog, které stály na primitivně jednoduchých, ale mimořádně účinných a chytlavých riffech kytaristy Rona Ashertona.

A to se psal teprve rok 1969. Když se pak na konci následující dekády objevil punk rock s kapelami jako Sex Pistols, pravda byla taková, že i přes jejich nesporné kvality a vliv se intenzitou, syrovostí a naštvaností nemohli s prvními deskami The Stooges příliš měřit. Vtipné je, že desky The Stooges si prý oblíbila i matka frontmana Sex Pistols Johnnyho Rottena, který to ironicky komentoval slovy: "Byla to celkem otrava snažit se všechny doma pobuřovat svojí vlastní muzikou, když vaše matka ve skutečnosti měla ráda The Stooges a furt si pozpěvovala No Fun."

Čtete také: Čalouník, striptér, drogový dealer. Čím se živili, než se stali hvězdami?

The Beatles

Liverpoolská čtveřice v našem výčtu samozřejmě nemůže chybět. Je totiž dnes těžké k pochopení, že The Beatles existovali jenom deset let (od roku 1960 do roku 1970), přičemž veškerá svá alba vydali v rozmezí pouhých sedmi let (od Please Please Me z roku 1963 po Let It Be z roku 1970). A během těchto sedmi let dokázali hned několikrát naprosto změnit veškerá pravidla pop music. Skoky v čase dopředu lze nazvat už jejich mersey sound z počátku kariéry, ale zejména pak album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band z roku 1967. To bylo monumentální psychedelickou kompozicí fungující na mnoha úrovních, jakou do té doby nikdo neslyšel a konkurovat jí mohli v té době snad jen na druhém břehu Atlantiku The Beach Boys se svým rovněž nadčasovým albem Pet Sounds, vydaným o rok dříve.

Již v roce 1966 však The Beatles vydali album Revolver, na kterém jsou hity jako Taxman nebo Eleanor Rigby, je tu však i v té době naprosto revoluční skladba Tomorrow Never Knows, jejímž autorem byl sám Lennon a která byla převratem v nahrávacích postupech, které vycházely z inspirace z music concrete, avantgardy a obsahovaly i třeba smyčky indických nástrojů puštěné pozpátku. Když si tuto skladbu pustíte dnes, na chvíli můžete získat pocit, že slyšíte skladbu od britské dvojice Chemical Brothers z druhé poloviny 90. let a ne píseň od The Beatles z roku 1966. Ostatně sami Chemical Brothers v roce 1999 natočili píseň Let Forever Be s hostujícím Noelem Gallagherem z Oasis (tedy kapely, o které se tehdy hovořilo jako o novodobých The Beatles), která je vlastně v podstatě přiznanou poctou tomuto legendárnímu kousku.

John Lennon: Plachý i dominantní, feťák i starostlivý otec

Delia Derbyshire

Pokud dojde řeč na pionýry elektronické hudby, mezi prvními jmény, které každý zmíní, jsou samozřejmě němečtí Kraftwerk. A je to pochopitelně správně. Jen skutečně zasvěcení však vědí, že jednou z největších průkopnic elektronické hudby ještě dávno před nimi byla anglická skladatelka a hudebnice Dellia Derbyshire. Její jméno možná neznáte, ale její hudbu dost možná ano. Dlouhodobě spolupracovala se stanicí BBC a začátkem 60. let byla u toho, když vznikla poptávka na znělku později kultovní britské televizní série Dr. Who.

Její hudební motiv stojí na melodii, který vytvořil skladatel Roger Grainer, ve skutečnosti to byla však především Delia, která tuto melodii rozvedla s tehdy dřevním studiovým vybavením, které mimo jiné zahrnovalo i to, že analogové pásy ručně přestříhávala a znovu slepovala, ji dokončila. Později se připojila k BBC Radiophonic Workshop v Londýně, což byla organizace, která se přímo zabývala výzkumem a použitím průkopnických nových technologií, které ve velké míře položily základy elektronické taneční hudby 20. století. Ostatně za svoji přímou inspiraci ji prohlašovali například art rockoví titáni Pink Floyd, ale také ikonické elektronické skupiny a interpreti z 90. let minulého století jako Portishead, Aphex Twin, Chemical Brothers nebo The Orbital.

The Clash

Na punkové scéně se pohybovala celá řada hudebníků, jimž však brzy začala být formule "tři akordy a pravda" poměrně těsná a pokoušeli se hranice tohoto žánru napínat a překračovat. Díky čemuž později vznikly i navazující žánry jako post punk (Joy Division), new wave (Talking Heads) a v tomto miléniu i disco punk (LCD Soundsystem). Jedněmi z prvních, kdo se o to úspěšně pokoušeli a kdo dokázal do punku přinést i prvky, které si tam do té doby neuměl nikdo představit, byli nepochybně londýnští The Clash. Ačkoliv jejich první písničky jako White Riot byly klasické punkové vypalovačky, už v roce 1979 vydali legendární album London Calling, na kterém punk rock smíchali s celou řadu dalších žánrů od blues přes jazz po R&B a pop.

I zásluhou toho je tato deska dodnes považovaná za jednu z nejvlivnějších nahrávek všech dob, a to nejen po hudební stránce. Antifašistické, antirasistické a antiimperialistické texty skupiny ovlivnily svými názory několik generací hudebníků i hudebních fanoušků. A mimochodem, jak nadčasová je hudba The Clash dokázala v tomto miléniu rapperka M.I.A., která jejich skladbu Straight To Hell z alba Combat Rock z roku 1982 použila společně s producentem Diplem v roce 2008 (tedy o dvacet šest let později) jako základ svého globálního hitu Paper Planes.

Best Of Covid: Co vzniklo v hudbě během pandemie?

Björk

Od poloviny devadesátých let, kdy se v hudbě začala roztáčet retrospirála, s níž hudebníci stále více přiznaně a otevřeně čerpali z tvorby svých kolegů o několik dekád dříve, se objevilo jen skutečně poměrně málo osobností, které byly schopné spojit skládání velkolepých, často i hitových písní s opravdu vizionářskou zvukovou a celkově uměleckou koncepcí. Jednou z těch nejvýraznějších je nepochybně islandská umělkyně (hudebnice v tomto případě není dostatečně výstižné) Björk.

Tato bývalá zpěvačka islandské post punkové skupiny The Sugarcubes už svým sólovým debutem s příznačným názvem Debut z roku 1993 naznačila, že si chce osahávat možnosti prolínání elektronického zvuku (který v té době nebyl v popu zdaleka tak všudypřítomný jako dnes) s rozmáchlými písněmi a spojovat i tak nesourodé žánry jako jsou avantgarda, vážná hudba, techno či jazz. Její experimenty s technikou ale přesahovaly hudbu samotnou. S projektem Biophilia z roku 2011 se Björk stala průkopníkem vydání alba jako multimédia, přičemž album doprovázela i celá řada interaktivních aplikací, jejichž prostřednictvím můžete dopodrobna zkoumat deset zde zařazených písní. A i o deset let později je tento interaktivní materiál výspou novátorského způsobu hudební distribuce. Björk sama se pak stala přímou inspirací pro další generaci hudebnic jako Joanna Newsom nebo Fiona Apple.

Kam dál? Sex. Únos. Masturbace. Incest. Skandál jako výtah ke slávě



Foto: Profimedia.cz

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM