Večerní show
Radek Honc, Vladimír Pavlík
Celý playlist
Poslouchat online
Večerní show /
Celý playlist
Ostatní

Den, kdy mi komise schválila změnu pohlaví, byl nejlepší den v mém životě, říká Jenny Rinn

Redakce
Nosila krátký sestřih i klučičí oblečení a potají si hrála s panenkami. Dlouho žila v cizím těle, plnila očekávání společnosti, ale své pravé já skrývat věčně nemohla. V osmnácti letech podstoupila operativní změnu pohlaví a začala nanovo. Seznamte se s Jenny Rinn, čtyřiadvacetiletou dívkou, která se narodila jako chlapec a miluje chlapce, co býval dívkou.
13. 04. 2022

Jako malá nechápala, proč se musí chovat jinak, než je jí přirozené. Nesnášela svoje tělo a podle toho k němu přistupovala. Při výšce 176 centimetrů vážila 148 kilogramů. Během cesty za vysněnou identitou radikálně zhubla a její vizáž po tranzici by jí mohla závidět i pohádková Ariel. Než fanynka mořských pannen dospěla do bodu absolutního štěstí, musela překonat mnoho překážek. Čím si prošla v dospívání a jak se u nás žije trans páru?

Čtěte také: Sam Brinton a ti druzí aneb Koho se snažili "vyléčit" z homosexuality konverzní terapií

Vzpomínáte, kdy jste si poprvé uvědomila, že žijete v nesprávném těle?
První pocit, že je se mnou něco špatně, jsem měla už ve školce. Chtěla jsem si hrát s domečkem pro panenky, ale učitelky mi to zakázaly. Panenky jsou prý pro holky, ne pro kluky. Už tehdy mě napadlo, že asi nejsem kluk. Jenže rozdíly mezi pohlavími jsem nechápala. Toužila jsem nosit dlouhé vlasy, oblékat šaty místo kalhot, ale všichni po mně chtěli, abych se chovala přesně naopak. Pak jsem se dozvěděla, že pohlaví se rozlišují podle toho, co mají lidé mezi nohama. Jen kvůli tomu, že jsem měla jinak vytvarovaný pohlavní orgán než holky, jsem nemohla dělat to, co mi bylo tak přirozené.

A co ostatní děti? Všimly si, že jste jiná?
Ano, všimly, a mezi sebe mě nepřijaly. Když už se se mnou bavily, vždycky to byly holky. Asi to nějak vycítily.

Říkala jste, že jste chtěla nosit dámské šaty. Chodila jste mámě do skříně?
No a jak! Mámě jsem oblečení brala a ségra mi to své dávala. Hlavně jsem si pak ale potají kupovala make-up, protože mě malování hrozně bavilo. Líbil se mi pohled v zrcadle na nalíčenou tvář. Konečně jsem měla pocit, že ten odraz patří skutečně mně. Občas jsem měla takovou chvilku, kdy jsem stála před zrcadlem, zírala do něj a nechápala, proč vypadám jinak, než se cítím. Bylo to pro mě složité období.

Když jste se se svými pocity svěřila rodině, jak to vzala?
Jako malá jsem mámě neustále říkala, že chci být holka. Ona to brala tak, že je to jen nějaká fáze, která přejde. Jenže nepřešla. Ale máma se ségrou to vzaly statečně, podporovaly mě. Táta to časem začal tolerovat.

Doma už to věděli, tak mohla odstartovat nová etapa vašeho života. Kdy jste začala s přeměnou?
Kolem šestnácti let. Jak se pořád doufalo, že mě to přejde, musela jsem dlouhou část života prožít v roli, která mi nevyhovovala, a v neustálých přetvářkách.

Takže jste si prošla mužskou pubertou?
Právě, že ne. Odjakživa jsem měla sníženou tvorbu testosteronu. Nerostly mi vousy a ani jsem nebyla plně vyvinutá jako muž. Nevím, jak to říct taktně. Zkrátka se mi nikdy nevyvinuly genitálie do podoby, ve které by v tom věku měly být. Navíc jsem byla obézní, měla jsem prsa. Než jsem začala s přeměnou, vážila jsem 148 kilo.

Proč jste to nechala zajít do takového stádia?
Protože jsem neměla ráda svůj život, pořád jsem se jen přejídala a nezáleželo mi na sobě, ani na tom, jak vypadám.

Finální operaci jste podstoupila v 18 letech, pohlaví vám změnili i v občance. Jaký to byl pocit?
Když jsem dostala schválení od komise, byl to nejlepší den v mém životě. Bylo mi čerstvě osmnáct.

Co bylo na celé tranzici nejhorší?
Už braní hormonů před operací bylo náročné. Ale na psychiku. Mění se vám myšlenky a pocity. Operace mě málem zabila. Byla jsem jen na té jedné, kdy mi změnili pohlaví. Týden jsem strávila v nemocnici, pak jsem byla chvíli doma, ale do špitálu jsem se musela vrátit. Jak jsem říkala, že jsem měla nevyvinuté genitálie, nešla mi správně přichytit močová trubice. Doma mi to pak prasklo a začala jsem masivně krvácet. Doufala jsem, že to přejde, ale nakonec jsem zůstala ležet na naší zahradě v kaluži krve a naši mi museli volat záchranku.

Hlavně, že to dobře dopadlo. Čeká vás ještě nějaký zákrok?
Jak jsem hodně zhubla, mám na těle převislou kůži, kterou bych si v nejbližší době chtěla nechat odstranit.

O své cestě za snem jste začala natáčet videa na YouTube. Pak jste se ale z očí veřejnosti stáhla. Na jak dlouho a co bylo důvodem?
Natáčela jsem několik let a pak jsem si dala na dva roky pauzu. Měla jsem kamarádku, která byla také trans a také natáčela na YouTube. Radila jsem jí ohledně operace, doktorů a připravovala na všechny věci kolem. Jednou mi napsala, jestli se mě může zeptat na pár intimních otázek, že to zůstane jen mezi námi. Jenže pár dní nato vyšlo video, kde všechny ty moje intimnosti a tajemství vyzradila. Brala jsem to jako podraz a stáhla jsem se.

Teď už ale znovu natáčíte, a nejen na YouTube. Sociální sítě jste vzala útokem. Co vás baví nejvíc?
Nejradši mám TikTok.

Jak se vyrovnáváte s hejty?
Nejdřív dost těžce, ale pak jsem pochopila, proč mě lidé uráží. Potřebují ulevit sami sobě a tu nenávist a zlobu dostat ven. Nechci jim udělat tu radost, že se s nimi budu hádat nebo jim dokonce dát najevo, že mě jejich komentáře ranily. Občas jim pošlu takového toho zívajícího smajlíka a pak se mě snaží urážet ještě víc a píší: Tak tady kluka to nudí, on zívá. Někdy sleduju, jak se mí fanoušci s hejtrama hádají v diskuzi. Přijde mi to moc milé, ale nemá to cenu.

Stalo se vám někdy, že vás někdo osočil přímo na ulici?
Občas na mě řvali, že jsem buzerant nebo chlap v ženských šatech, ale vždycky jen zařvali a odešli pryč. Na internetu si dovolí mnohem víc. Plášť anonymity jim dává sílu.

Pojďme se přesunout k tomu pěknému. Jste čerstvě zamilovaná. Váš partner má navíc podobný příběh, jen se píše naopak. Narodil se totiž jako žena. Jak jste se poznali?
Znal mě z YouTube už z dřívějška, a i když mi psal, zprávy jsem si nevšimla. Až když jsem se vrátila na scénu a začala vysílat živě, jsem jeho komentář zaznamenala. Hned mě zaujal, začali jsme si psát, vyměnili si telefonní čísla a jednoho dne jsem se za ním vydala vlakem. Padli jsme si do noty. Měli jsme ze sebe pocit, jaký jsme ještě s žádným jiným partnerem neměli. Jsme si rovní, když se pohádáme, nemůžeme jeden druhému říct: Ty předělaná transko!

Tvrdila jste o sobě, že jste asexuální, tedy že nemáte potřebu sexu. Pořád to platí?
Před tranzicí jsem myšlenky na sex vůbec neměla. Se svým tělem jsem se vůbec neztotožňovala, měla jsem k němu odpor. Poprvé jsem se i líbala až po přeměně. Pohlavní styk jsem samozřejmě zkoušela, ale nic mi to nedávalo. Ani dnes nemám potřebu nějaké sexuální aktivity, ale rozhodně to není tak, že necítím lásku, touhu a vášeň. Chci mít vedle sebe milujícího partnera, líbat se s ním a podobné věci, jen k životu nepotřebuji chlapa s penisem.

Mohla byste nám v krátkosti shrnout, jak přeměna pohlaví probíhá?
Je to těžký a složitý proces, ale v krátkosti je to asi tak, že nám holkám dají močové trubice dovnitř a následně zašijí. Klukům ty trubice vytáhnou ven a obalí je kůží, která se nejčastěji bere z předloktí či zad.

Aby si člověk mohl změnit pohlaví i úředně, musí podstoupit sterilizaci. Chtěli byste jednou rodinu?
Ano, teď se o tom znovu hlasovalo a stále to platí. My bychom v budoucnu chtěli adoptovat.

Tak budu držet palce. Jaké jsou vaše koníčky?
Ráda maluji, hlavně po zdech. Také sbírám panenky. Měla jsem období, kdy jsem jich měla kolem 900. Postupně jsem je ale rozdala do dětských domovů, sběratelské kousky jsem prodala a dnes už jich mám zhruba jen 200. Moc mě baví vaření, jsem veganka, tak pořád zkouším nové recepty.

A co přítel, ten se také stravuje rostlinně?
Díky mně je vegetarián. Už dřív o tom přemýšlel, ale doufal, že potká někoho, kdo by ho v tomto směru víc nasměroval.

Tak to měl štěstí. Ještě by mě zajímalo, je transsexualita v české společnosti stále tabu, nebo se její vnímání změnilo?
P
odle mě se to hodně zlepšilo. Když jsem před lety řekla, že jsem trans, tak byli většinou lidé zhnusení. Nedávno se mi stalo, že mě v baru balil nějaký chlap. Řekla jsem mu, že jsem se narodila jako kluk, on jen odvětil, že jsem ale pěkná a pozval mě do restaurace na steak. Když jsem mu vysvětlila, že nejím maso, pídil se po tom, zdali jsem vegetarián. Vegan, řekla jsem. Načež mi odpověděl, že by to teda neklapalo. Byla jsem v šoku, že to, že jsem byla chlap, naprosto přešel, ale mé stravování na něj bylo moc.

Kam dál? Příslušníci LGBTQ+ komunity mají strach. V případě ruské okupace jim hrozí čistka


Úvodní fotografie: Archiv Jenny Rinn

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM