Krvavá sovětská okupace: Tři tragické příběhy z roku 1968, které nesmí zapadnout

V noci z 20. na 21. srpna 1968 započala invaze vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do Československa. Důvodem byla snaha potlačit demokratické reformy prosazované pokrokovým křídlem KSČ v čele s prvním tajemníkem ústředního výboru Alexandrem Dubčekem. Již první den si okupace vyžádala více než 60 obětí. Počet zraněných a mrtvých dále narůstal.

Celkem si okupace roku 1968 vyžádala zhruba 500 těžce zraněných a 137 obětí na životech. Okupanti se setkali s nečekaným odporem, na který reagovali stejně nečekanou brutalitou.

Ráno jako každé jiné

Ráno 21. srpna se na cestu vlakem do Prahy vydal devatenáctiletý Vladimír Hnulík. Vyučený elektrotechnik a dálkový student střední průmyslové školy jako každé středeční ráno jel práce. Mířil do pražského družstva Stavba, u kterého byl zaměstnán. O tom, že začala invaze, neměl ani potuchy, ke každému se informace o probíhající invazi nedostaly, ačkoli o ní rozhlas informoval před druhou hodinnou ranní. Neprodleně poté byly odpojeny všechny vysílače, za tři hodiny bylo ovšem vysílání opět obnoveno. Pro nic netušícího Hulíka to však bylo ráno jako každé jiné. Téhož rána se vydala Marie Hanusová na pohřeb sousedky, musela se však vrátit zpět do bytu v Mánesově ulici, tou dobou už byly ulice plné okupantů a ozývala se střelba. Její manžel Josef Hanus opakovaně vyšel ven, aby sledoval napjatou situaci před budovou Československého rozhlasu. Marie na něj naléhala, aby zůstal v bytě, Josef nakonec poslechl.

Boj o rozhlas

Situace na Vinohradské třídě eskalovala od časných ranních hodin. Okupanti se pokusili obsadit budovu Československého rozhlasu, který informoval o skutečném průběhu invaze. Okupační síly se od počátku zaměřily i na ovládnutí vysílací infrastruktury, obsazení rozhlasu a televize je tak jedním z důležitých prvků taktiky okupantů, která mířila i proti svobodnému šíření informací o tom, co se zrovna děje. Na Vinohradské třídě se ale okupační síly musely potýkat s nečekaným odporem. Dav demonstrantů nejprve vlastními těly, poté i improvizovanými barikádami bránil vojákům vniknout do budovy rozhlasu. Na okupanty se snesl déšť kamení. Část demonstrantů se s vojáky pokusila domluvit. Někteří okupanti ani netušili, kde jsou, v lepším případě si mysleli, že přijeli bojovat s kontrarevolucí. Odpor demonstrantů byl pro ně nečekaný a řešením se stala střelba do lidí.

Nevinné oběti

Vladimír Hnulík se po příjezdu na pražské Hlavní nádraží vydal na Vinohradskou třídu a zamířil k budově rozhlasu. Aktivní sportovní střelec se zálibou v železničním modelářství tam utrpěl fatální zranění. Není sice jasné, jaké byly přesně okolnosti jeho smrti, ale jeho zranění byla devastující. Byl zasažen několika dávkami do oblasti břicha a hrudi, měl zlomenou páteř a paži.

Manželé Hanusovi mezitím se znepokojením poslouchali nedalekou střelbu. Na dveře jim zaklepal jejich známý Bedřich Řepa. Situace na Vinohradské byla vyostřená a on u nich hledal úkryt. V tom se ale ozvala další střelba a Josef Hanus se sesunul k zemi. Jeho žena k němu přiskočila a zjistila, že je manžel zasažený do hrudníku. Paní Hanusová vlivem rozrušení na okamžik ztratila vědomí. Poté, co se probrala, viděla, že se Řepa snaží jejímu manželovi pomoci. Marie Bedřicha varovala, ať nevychází, ten ale přesto trval na tom, že Josefovi sežene lékaře. V Mánesově ulici byl však postřelen do břicha a po převozu do nemocnice podlehl pooperačním komplikacím. Josef Hanus zemřel doma na následky mnohočetných střelných poranění.

Při boji o rozhlas bylo 21. srpna okupanty zabito 17 lidí. Několik lidí se stalo obětmi odbrzděného nákladního vozu, několik lidských životů si vyžádala exploze sovětského tanku a požár okolních domů, ostatní se stali obětmi střelby. Mezi nimi byli i Bedřich Řepa, Josef Hanus a Vladimír Hnulík. Byli tak mezi desítkami obětí okupace, brutální snahy získat absolutní kontrolu nad vnitřními záležitostmi suverénního československého státu a potlačit jakékoliv demokratické reformy, které by mohly Československo vyvést ze sféry vlivu Sovětského svazu.

Nikdy nezapomeneme!