Superkapela, která rychle zazářila a shořela: V Cream se potkali skvělí hudebníci s velkými egy

Dali se dohromady z touhy hrát naplno, bez kompromisů a s lidmi, kteří už dávno věděli, co dělají. Kapela Cream vznikla jako experiment tří výrazných osobností, během krátké chvíle se z ní stal fenomén, který přepsal pravidla rockových bandů.

Když se v roce 1966 potkali Eric Clapton, Jack Bruce a Ginger Baker, nebyli žádnými nováčky. Eric Clapton byl už tehdy považovaný za kytarovou autoritu britské bluesové scény, Jack Bruce patřil k nejrespektovanějším baskytaristům a zpěvákům své generace a Ginger Baker byl bubeník s jazzovým cítěním a pověstí člověka, se kterým není jednoduché vyjít. Právě on byl hlavním iniciátorem vzniku Cream a zároveň tím, kdo přivedl dohromady dvě osobnosti, které už za sebou měly bouřlivou minulost. Jack a Ginger spolu hráli už dřív, ale jejich vztah byl plný konfliktů a soupeření.

Cream od začátku fungovali jinak než běžné kapely té doby. V jejich čele nestál jeden frontman, šlo o rovnocenný dialog tří nástrojů. Ericova kytara, Jackova basa a Gingerovy bicí měly stejný prostor a často spolu spíš soupeřily, než aby se doplňovaly. Jack Bruce byl hlavním zpěvákem a spoluautorem většiny skladeb, Eric Clapton přinášel bluesový základ a Ginger Baker do všeho vnášel jazzovou rytmiku a neklid. Ve studiu byli Cream disciplinovaní, ale skutečná povaha kapely se naplno ukazovala na koncertech. Dlouhé improvizace, skladby natahované na desítky minut a pocit, že se na pódiu může stát cokoli, byly pro publikum fascinující. Pro členy kapely to ale znamenalo i neustálý tlak. Hudební svoboda šla ruku v ruce s osobními třenicemi a soutěživostí, která se postupně začala obracet proti nim.

Napětí mezi Jackem Brucem a Gingerem Bakerem se stupňovalo a Eric Clapton se čím dál častěji ocital v roli prostředníka. I když Cream slavili obrovský úspěch, vyprodávali sály a jejich alba se prodávala po statisících, uvnitř kapely panovala únava a frustrace. Trio fungovalo intenzivně, ale krátce. Už v roce 1968, sotva dva roky po svém vzniku, oznámili konec. V roce 2005 se Cream ještě jednou krátce vrátili na pódia. Nešlo o návrat v pravém slova smyslu, spíš o uzavření starého kruhu. Čtyři koncerty v londýnské Royal Albert Hall a následné vystoupení v New Yorku připomněly, jak silná byla jejich hudební chemie, ale zároveň potvrdily, že tohle setkání patří spíš minulosti než budoucnosti. Vztahy mezi členy zůstávaly křehké a návrat byl chápán jako jednorázová událost, nikoli nový začátek.

Cream nikdy neměli ambici fungovat jako stabilní, dlouhověká kapela. Byli spíš prudkou srážkou tří silných charakterů, která vytvořila něco výjimečného, ale neudržitelného. Právě tím se zapsali do historie jako první skutečná superkapela. Ukázali, že spojení hvězd může přinést zásadní hudební posun, ale také to, že velký talent a velká ega jdou často ruku v ruce s krátkou životností.