Slepé digitální uličky: MiniDisc i DAT slibovaly revoluci, uživatelé byli proti

Měly být digitální budoucností. Vypadaly moderně, zněly skvěle a nabízely všechno, co jsme si v devadesátkách mohli přát. Jenže jak už to tak někdy bývá, svět si nakonec vybral jinou cestu.

Když se v roce 1992 objevil MiniDisc, vypadal jako malý zázrak. Plastová kazetka s lesklým diskem uvnitř kombinovala výhody kompaktního disku a kazety. Umožňoval nahrávat, přehrávat i přepisovat. Navíc byl odolnější než klasické cédéčko a nerozbil se hned, když spadl na zem. V Sony věřili, že MiniDisc ovládne domácnosti i batohy teenagerů. Vznikaly hudební věže, discmany i autorádia s MD mechanikou. Ale lidé se do něj nikdy úplně nezamilovali.

O něco dříve, v roce 1987, přišla DAT – Digital Audio Tape. Ta se zase tvářila jako digitální evoluce klasické kazety. Nabízela bezztrátový záznam ve studiové kvalitě a zvuk z „datky“ byl čistý jako křišťál. Profesionálové ho milovali, protože na rozdíl od kazety se nahrávky nedegenerovaly opakovaným kopírováním. Studia, rádia i archivy přešly na DAT, ale běžný posluchač zůstal věrný klasickým kazetám a později raději sáhl po snadno ovladatelném CD. Jednak byly DAT přehrávače drahé a křehké a jednak si na tenký digitální pás netroufali ani milovníci technologií. Stačil jeden mechanický zádrhel a nahrávka mohla být nenávratně ztracena.

Přesto si obě technologie našly své fanoušky. MiniDisc má dodnes malou, ale nadšenou komunitu – sběratelé si vyměňují přenosné přehrávače, nahrávají si vlastní výběry a tvrdí, že MD měl nejlepší poměr kvality a přenosnosti. V Japonsku se udržel déle než jinde a na internetu dokonce existovala scéna, která ještě kolem roku 2020 vydávala nové nahrávky právě na MiniDisc. A DAT? Ta se udržela jako archivní médium déle, než by kdokoli čekal. Některé koncerty, živáky nebo studiové mixy existují dodnes jen na těchto kazetkách, které dnes opatrně digitalizují zvukoví restaurátoři jako křehké artefakty minulosti. MiniDisc a DAT byly technologicky skvělé, jenže uživatelé se rozhodli jinak. Možná to byl vynikající zvuk, ale chyběla v tom emoce – žádné šustění pásky, žádné kliknutí CD mechaniky. Jen tichý, chytrý stroj, který dělal všechno správně. A třeba právě proto si ho nikdo nezamiloval.