Rozchodový soundtrack, který nekňourá: Nové album Haim je manifestem nezávislosti, ironie i upřímného smutku

Americká kapela Haim se vrací s albem, které už samotným názvem I Quit dává jasně najevo, o co půjde. O rozchody. Hodně rozchodů. Danielle, Alana a Este Haimovy, tři sestry s citem pro melodii, syrovou energii a hořkosladké texty, na své čtvrté desce podávají kolektivní výpověď o vztazích, které nefungují. Nečekejte pláč v koutě, I Quit je manifestem nezávislosti, ironie a občas i nečekaně upřímného smutku.

„You packed my shit / But it’s nothing I needed“ – takhle úderně začíná první skladba Gone, která nastavuje tón celé desce. Změna není jen v textech, album je méně experimentální než předchozí Women In Music Pt. III, zato blíž tomu, jak Haim znějí naživo. Syrové, rytmické a s důrazem na bicí a kytary. Většina patnácti skladeb se točí kolem jednoho tématu: Proč odejít a proč to sakra trvalo tak dlouho. Ale nenechte se zmást, nové album není jednotvárné. Písně jako Take Me Back nebo Spinning přinášejí úlevné odbočky k nostalgii, diskotékovým beatům nebo hravým výletům do R’n’B 90. let. All Over Me zní jako ženský ekvivalent k archetypu rockového floutka. A právě v těchto chvílích se Haim nebojí být dravé, sebejisté a velmi současné.

V The Farm zase rozchod popisují jazykem obchodních podmínek: „We could keep on trying / Or we could sell the farm / Just buy me out.“ Jednoduché, vtipné, úderné. Největší síla I Quit spočívá právě v tomto odhalení. Sesterské trio tu působí ne jako produkt nahrávacího studia, ale jako kapela, která se nebojí špíny, emocí ani ticha. Závěrečná Now It’s Time připomíná U2 v devadesátkách, ale s daleko osobnější naléhavostí. Danielle tu zpívá o posunu vpřed bez očekávání omluvy. A finální verš „Am I reaching out to say / I never gave two fucks anyway?“ by si zasloužil být vytesán do kamene jako oficiální epilog celého alba. Anebo jako motto všech, kdo právě procházejí rozchodem a potřebují soundtrack, co nekňourá, ale chápe.

Haim na I Quit opouštějí nejen partnery, ale i část své předchozí zvukové identity. Výsledkem je deska, která je osobní, přímočará a odvážná. Někdy smutná, jindy sarkastická, často obojí. Především je ale autentická. A jestli tohle má být jejich způsob, jak říct „končím“, pak doufejme, že ve skutečnosti zůstávají ještě dlouho.

Zdroj: Variety