Pozorování hvězd se jí stalo osudným: Producentka Sophie spolupracovala s Charli XCX i Madonnou

Skotská producentka, zpěvačka a vizuální umělkyně Sophie Xeon už jako dítě fascinovaně poslouchala otcovy kazety se syntetickými zvuky. Osudnou se jí stala jedna noc, kdy chtěla být blízko hvězdám. Těm skutečným, nikoliv hudebním, i když k těm měla blízko taky.  

Narodila se v roce 1986 v Glasgow a už jako dítě fascinovaně poslouchala otcovy kazety se syntetickými zvuky. Prosadila se na začátku roku 2013, kdy vydala singl Bipp. Jeho podivně přetvořené vokály, ostré rytmy a syntetické zvuky zněly jako z jiné planety. Brzy se stala jednou z hlavních postav kolektivu PC Music, který propojoval elektronickou hudbu s popovým přeháněním, barevností a ironií. Z jejího experimentu se stal nový žánr zvaný hyperpop, který ovlivnil stovky producentů i umělců po celém světě. Její práce přitom nikdy nebyla jen o zvuku, Sophie chápala hudbu jako způsob, jak vyjádřit identitu a překračovat hranice mezi tím, co je „skutečné“ a co „umělé“. Při tvorbě používala syntetické textury, které měly připomínat plasty nebo kov, a z nich skládala písně o něžnosti, tělesnosti, i o odvaze být sám sebou. Její album Oil Of Every Pearl’s Un-Insides z roku 2018 bylo nominováno na cenu Grammy a stalo se milníkem moderní experimentální hudby.

Sophie spolupracovala s mnoha výraznými osobnostmi moderní popové a elektronické hudby. Pro Charli XCX produkovala singl Vroom Vroom z roku 2016, který odstartoval nový směr zpěvaččina zvuku, tvrdší, experimentálnější a elektronicky přehnaný. Společně pak pokračovaly i na skladbách Roll With Me a No Angel. Pro Madonnu vytvořila v roce 2015 píseň Bitch I’m Madonna, která se stala klubovým hitem a ukázala, že Sophie umí svůj odvážný zvuk přenést i do mainstreamového popu. S raperem Vincem Staplesem spolupracovala na albu Big Fish Theory, které získalo nominaci na Grammy a posunulo hranice mezi rapem a elektronickou hudbou. S producentkou Arcou ji pojilo podobné smýšlení o zvuku jako o prostoru pro zkoumání identity a tělesnosti. Obě se staly ikonami queer hudební scény.

V roce 2018 vydala Sophie své první a jediné studiové album Oil Of Every Pearl’s Un-Insides. Nahrávka spojovala temné i třpytivé syntetické zvuky, hlasy proměňované do nelidských podob i něžné melodie. Objevila se v žebříčcích nejlepších desek roku a získala nominaci na cenu Grammy v kategorii Nejlepší taneční/elektronické album. Kritici o desce psali jako o díle, které posunulo elektronickou hudbu směrem k emocím a intimitě, aniž by ztratilo odvahu experimentovat.

Veřejně vystupovala jako trans žena, v rozhovorech vysvětlovala, že být trans znamená „mít své tělo a život podle vlastní představy“, a že právě to je podstata její hudby. V roce 2017 se objevila ve videoklipu It’s Okay To Cry, kde poprvé ukázala svou tvář. Do té doby vystupovala spíš anonymně, schovaná za světelnými efekty nebo siluetou. 30. ledna 2021 tragicky zemřela v Aténách. Podle řecké policie vylezla brzy ráno na střechu svého domu, aby pozorovala úplněk, uklouzla a spadla. Bylo potvrzeno, že šlo o nešťastnou náhodu, nikoli o sebevraždu. Bylo jí 34 let. Loni pak její bratr Benny Long vydal posmrtně druhé album, nazvané jednoduše Sophie, na které jako poctu své předčasně zesnulé sestře dotvořil hudbu, kterou sama nestihla dokončit.