Václav Kopta: Své děti jsem zaujal jen v pořadu o pečení

Herec, textař, moderátor a autobusák Václav Kopta byl hostem Miloše Pokorného. Během posledního roku jsme ho mohli potkat za volantem coby řidiče autobusu linky 131 v pražských Dejvicích, nebo jako Jana Wericha v divadelním představení. V Ranním klubu Expres FM pohovořil i o moderaci Českých lvů a psaní textů pro politické strany.

Řízení autobusu je splněný sen

Václave, v kolik vstávají do práce řidiči autobusů?
Za mých časů, což je zhruba před rokem, jsem vstával kolem třetí hodiny ranní.

A co tě primárně vedlo k tomu, že jsi zasedl do autobusu MHD? Chtěl jsi pomoci při nedostatku řidičů?
MHD v době sílící pandemie nebylo vytíženo a mělo dostatek řidičů, takže se jednalo jen o splněný sen. To byl ten zásadní důvod, abych celé to martyrium s přípravami a zkouškami absolvoval. Stálo to za to.

Jaké zkoušky jsi absolvoval?
Odpověď nebude relevantní, protože jsem se k tomuto kroku rozhodl v té nejhorší možné době, kdy byly ordinace i psychologické poradny zavřené a všechno jsem velmi složitě obtelefonovával. Bylo to komplikovanější než za normálních okolností, čili odhadem mi zabralo tak měsíc, než jsem se dostal ke zkouškám.

A co tvá první jízda?
První jízda proběhla v takzvaném zácviku, kdy s tebou jede někdo, kdo ti kouká přes rameno a dost tě znervózňuje. Něco jako v autoškole. Člověk si to moc neužije a soustředí se jen na to, aby neudělal chybu. Ale ten premiérový okamžik nastal, kdy jsem kolem páté hodině ranní najížděl sám po Evropské na linku, z Garáží Dejvice. Ten pocit asi nezapomenu nikdy v životě. Takový mix strachu s obrovskou euforií následovaný dojetím. Najednou mi došlo, že jsem to dokázal. Byla to taková drobná vítězství, která pro běžného vyježděného šoféra neznamenají vůbec nic, ale pro mne to byl malý Mount Everest.

A co takové ty čekačky na konečné?
Tak tam jsem párkrát zažil situace, kdy některému z kolegů až tam doklaplo, že jsem mu povědomý. Což je nejhorší možná kombinace, navíc uniforma mate. Vždycky musím u těchto otázek upřesnit, že to byla jen epizoda, bylo to pár služeb a pár jízd. Já jsem si párkrát splnil sen. Ale nechal jsem si ty papíry platné a udělal si i prohlídky. Nikdy neříkej nikdy.

Autobus, lanovku zvládneš, co třeba letadlo?

Tam mě to netáhne, nemám vztah k výškám. Naopak, naplňuje mě to velkou úzkostí a jakýkoliv nucený přelet mě stojí hodně sil. To radši metro.

Čtěte také: Petr Kolečko by pokračování Mostu napsal rád, ale režisér je nepřítelem druhých řad

V mém životě je "přewerichováno"

Ty jsi hrál v oblíbené minisérii Svět pod hlavou šéfa místní pobočky Sboru národní bezpečnosti. Když jste si dávali promítání Majora Zemana, tak jste tam u toho pili. Co to bylo za alkohol?
Když si to dáš do souvislostí – 80. léta, policajti, vzhlížení k Majoru Zemanovi – tak je jasné, že jsme pili vodku. A je to také, pro rekvizitáře, ta nejschůdnější varianta – je to čiré, je to levné. Ale ta kombinace hodně teplé zvětralé vody s odleželými kyselými okurkami, kamaráde, to je sledovačka.

Jak se to točilo?
Točilo se náročně a důkladně, protože režisér a kameraman se rozhodli tomu věnovat nadstandardně více času, než je u nás zvykem. Bylo to náročné natáčení a myslím si, že se to vyplatilo. Scénář je výborně napsaný a navíc se podařilo z té licence vytěžit maximum. Pro herce, kteří to pamatují, jako jsem já a Ivan Trojan, to byl retro výlet. Rád na to vzpomínám.

Kromě herectví moderuješ. Budeš pokračovat v moderaci, třeba Českých lvů?
Ne. My jsme byli takhle domluveni, třikrát a dost. Je ideální čas předat otěže někomu jinému, ta změna prospěje i samotnému večeru. Zatím to na další přenos nevypadá a myslím si, že je to tak správně. Upřímně, stejně bych nic nového nenabídl a jsem vděčný, že jsem si to mohl vyzkoušet a že jsme to zvládli. A když to přijde, tak se k tomu postavím čelem. Často jezdím jako host na nejrůznější besedy, mám dva rozhlasové pořady. Čím jsem starší, tím víc jsem osudu vděčný za hezké herecké příležitosti.

Tvá poslední divadelní role je v představení Werich. Jedna z nejtěžších věcí, podle mě, je hrát Jana Wericha. Jaká byla tvá zkušenost s touto rolí?
Werich je instituce. Takové to rodinné stříbro a jiné fráze. To jsem věděl, vyrostl jsem v rodině, kde někdo pořád seděl u piana a hrál Ježkovy skladby. Pak jsem přišel do Semaforu, který odkazuje na tradici Osvobozeného divadla. V mém životě bylo poměrně "přewerichováno" a musím se přiznat, že ne vždy jsem z toho byl nadšený. Především jako puberťák, který poslouchá Kissáky. Najednou jsem vržen do vzpomínek na dětství. Takže to byl takový zvláštní mix emocí, smíšených pocitů. Dnes jsem osudu vděčný, že jsem to mohl absolvovat, byla to krásná zkušenost. Se vší upřímností říkám, že se tam sešla výjimečná parta.

Budete pokračovat?
Máme připraveno několik repríz. A v dubnu bychom měli začít připravovat nové představení.

Kopta, Kotek, Werich profimedia-0602192166.jpg

Jan Nedbal, Václav Kopta a Vojtěch Kotek na tiskové konferenci k představení Werich. Foto: Profimedia

Čtěte také: Josef Klíma: Se zločinci jsem se nekamarádil, ale znal jsem všechny

Pro politiky bych text nenapsal

Já jsem se zařekl, že nebudu otvírat téma Sněženek a machrů, ale na jedno se zeptat musím. Co tvoje děti, jak vnímají tátu jako tehdejšího idola?
Já si myslím, že mým dětem je to úplně jedno. Jediný můj mediální výstup, který mé děti zaujal, byl jistý pořad o pečení. Tatínek totiž vozil z natáčení zbytky.

Jsi také textař. Často býváš osloven z různých směrů. Kde ses nejvíc uvelebil, jaké texty tě baví?
Poslední dobou mě nejvíc baví to, co dělám s Honzou Smigmatorem. S Dashou mi dali velice náročný jazzový standard Bird Song. A to je výzva. Nejdřív jsem jim ho vrátil s tím, že se to nedá, ale nakonec jsme to natočili a jsem na to pyšný. Dřív jsem bral úplně všechno, texty pro reklamní agentury, napsal jsem několik muzikálů. Teď jsem osudu vděčný za to, že mohu říct "Nemám na to čas". Anebo si ten čas udělám.

Jak hodnotíš své kolegy, kteří třeba natočí nebo otextují písničku pro politickou stranu?
Nebudu tady nikoho odsuzovat. Ať si každý zamete ve své duši sám. Jednoduše řeknu, že mě by nepřesvědčil nikdo, abych spolupracoval s jakoukoliv stranou, zdůrazňuji, s jakoukoliv stranou. Taková spolupráce mě nezajímá a neměl bych do toho chuť. A pokud někdo má pocit, že si tím pomůže, tak se mýlí, protože já mám zkušenost, že se to ve finále proti dotyčnému vždycky obrátilo. Minimálně v té naší branži.

Co tě v nejbližší době čeká, na co se těšíš a do čeho se t i nechce?
Čeká mě toho dost, ale všichni víme v jaké jsme situaci, takže dávat teď ve studiu nějaké prognózy, by bylo hodně naivní. Nevíme, co bude za týden, za měsíc. Na konci prosince bych měl odevzdat svoji druhou knížku Zlaté časy, kterou bude ilustrovat můj bratr. Na tom pracuji a baví mě to moc. Chystá se pokračování jednoho divácky oblíbeného seriálu a teď momentálně pracuji na seriálu pro jednu komerční televizi, ve kterém se potkávám třeba s Bolkem Polívkou. A když všechno klapne, tak se příští rok v autobuse asi nesvezu.

A myslíš si, že se opět zavřou divadla?
Nejsem epidemiolog ani sociolog. Jsem jenom člověk s jistou zkušeností. Já si osobně myslím, že divadla nezavřou, ale že nám tam nikdo nepřijde. Nejsme tady pro to, abychom sténali a plakali. Nepříjemné situace k životu patří.

Mio a Kopta cropp.jpg

Foto: Expres FM


Václav Kopta

Český herec, muzikant, komik a moderátor se narodil 21. června 1965 v Praze. Je synem textaře Pavla Kopty a vnukem básníka a překladatele Josefa Kopty. Svoji manželku, herečku Simonu Vrbickou, poznal při studiu na Pražské konzervatoři, kde studoval hudebně dramatický obor. Během studia hostoval v Divadle E. F. Buriana a ve Vinohradském divadle.

Od roku 1986 je stálým členem hudebního divadla Semafor. Zde účinkoval v řadě představení, např. Jonáš, Na Poříčí dítě křičí, Vetešník, Ach ta láska nehezká, V hlavní roli písnička, Pré, Mé srdce je Zimmer frei, To nám to pěkně začíná, 80 svíček na ztraceným dortu. Ve filmu zazářil již ve svých osmnácti letech rolí idealistického studenta ve filmu Sněženky a machři. Poté však z televize a filmu na dlouhý čas zmizel. Do povědomí veřejnosti se vrátil až po více než dvaceti letech ve filmu Sněženky a machři po 25 letech, kde hrál již dospělého účastníka srazu bývalých studentů na horách. Poté se začal pravidelněji objevovat ve filmu a v televizi, zejména ve vedlejších rolích. V letech 2019 až 2021 moderoval vyhlášení cen Český lev. V době pandemie Covidu-19 se stal řidičem autobusů pražské MHD.

Kam dál? Štěpán Kozub: Člověk se při humoru nesmí bát

Titulní foto: Profimedia

Podcast