
Zpíváme texty jeho písniček, milujeme pohádky, které napsal, stojíme fronty na lístky do Divadla Járy Cimrmana, které spoluzaložil. Zdeněk Svěrák patří k autorům, kteří dokázali spojit humor, lidskost i obyčejné životní situace do textů, které se staly součástí české kultury, a zároveň vytvořit svět, ve kterém se lidé poznávají a cítí se v něm doma.
Devadesát let Zdeňka Svěráka tak není jen životem jednoho autora, ale hlavně příběhem člověka, který zásadně ovlivnil a dál ovlivňuje naši kulturu. Jeho písně, filmy i divadelní hry se staly součástí každodenního života a ukazují, že i obyčejné nebo složité situace mohou být plné humoru, porozumění a lidskosti, pokud se na ně dokážeme podívat s nadhledem.

Narodil se 28. března 1936 v Praze, ale jeho cesta k umění nebyla přímočará. Vystudoval pedagogiku na Karlově univerzitě a několik let učil češtinu, což mělo vliv na jeho vztah k jazyku i schopnost vyprávět srozumitelně a s lehkostí. Už tehdy psal první texty a povídky. Učitelská profese mu ale nedávala pro jeho uměleckou činnost dost prostoru, a tak začal uvažovat o změně.
V roce 1962 nastoupil do Československého rozhlasu, kde se v pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka zrodila fiktivní postava českého génia Járy Cimrmana. Ten se stal kulturním fenoménem a Zdeňku Svěrákovi umožnil rozvíjet specifický typ humoru založený na nadsázce, jazykových hříčkách i absurdních situacích. Krátce nato vzniklo stejnojmenné divadlo. Důkazem obrovské obliby Járy Cimrmana je i to, že kdyby nešlo o smyšlenou postavu, zvítězil by v anketě Největší Čech a porazil Karla IV., T.G.M. nebo Václava Havla.
V sedmdesátých letech minulého století se Zdeněk Svěrák začal jako scénárista i herec podílet na zásadních českých filmech. Mezi nejznámější patří Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero!, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Vesničko má středisková či Vrchní, prchni. Právě v posledním jmenovaném zazněla píseň Severní vítr, která se stala jednou z nejznámějších filmových melodií.
Další zásadní kapitolou ve Svěrákově tvorbě je spolupráce s Jaroslavem Uhlířem, s nímž vytvořil desítky písní, které zlidověly. Není nutno je typickým příkladem – jednoduchý text, který ale v sobě nese klidné a pozitivní poselství. Svěrák dokáže psát pro děti bez zjednodušování a s respektem k jejich vnímání světa, což je jeden z důvodů, proč jeho písně současně oslovují i dospělé. Mnohé z nich také zazněly v oblíbeném dětském pořadu Hodina zpěvu, který divákům skoro tři desítky let nabízela Česká televize.
Pro děti nepsal jen texty písniček, ale podílel se i na scénářích k řadě pohádek. K nejoblíbenějším patří Lotrando a Zubejda, Tři veteráni, Ať žijí duchové! nebo Tři bratři. Ti vznikli ve spolupráci se Svěrákovým synem, režisérem Janem Svěrákem, s nímž vytvořil úspěšné duo i v tvorbě pro dospělé. Pro jeho pohádky je typické, že vedle humoru a písniček nikdy nechybí ani silný příběh a jasné hodnoty, které působí přirozeně a nenásilně. Právě proto baví děti i dospělé.
Silná tvůrčí dvojice se synem Janem Svěrákem přinesla divákům několik nezapomenutelných celovečerních filmů se silným příběhem. Nejslavnějším se stal Kolja. Zdeněk Svěrák k němu napsal scénář a zároveň si v něm zahrál hlavní roli a film získal v roce 1997 Oscara za nejlepší cizojazyčný film, což je jeden z největších úspěchů české kinematografie. Spoustu cen, a hlavně divácký ohlas, přinesly i další počiny otce a syna Svěrákových. Šlo například o filmy Obecná škola, Tmavomodrý svět, Vratné lahve nebo Po strništi bos, kdy Zdeněk Svěrák dokázal mnohdy velmi složitá témata zpracovat neuvěřitelně vlídným a vtipným způsobem.
Pokud je něco, s čím Zdeňka Svěráka rozhodně nemůžeme spojovat, je to lhostejnost. Pravidelně se, s moudrostí sobě vlastní, vyjadřuje ke společenským tématům, a od roku 1994, kdy založil charitativní organizaci Centrum Paraple, aktivně a s obrovským nasazením pomáhá hendikepovaným lidem zvládat jejich těžkou životní situaci.


