Meky Forever

Svět opustila jedna z největších osobností slovenské i české populární hudby. Díru po ní vzniklou hned tak někdo nezacelí. Naštěstí po Meky Žbirkovi zůstala celá řada skvělých písní, které budou s jeho fanoušky žít i nadále.

Balada o polných vtákoch (1980)

Toto je píseň, která je poslední skladbou Žbirkova debutového alba Doktor sen. Autorem hudby je sám Žbirka, krásný text k této atmosférické, klenuté baladě napsal slovenský textař Kamil Peteraj, který napsal slova i k celé řadě dalších Žbirkových písní.

K této smutné písničce se ale váže veselá příhoda. Během Žbirkova vystoupení v západním Německu píseň slyšel i tehdy začínající producent Dieter Bohlen, který později proslul jako polovina Modern Talking. A protože byl chytrý a písnička se mu líbila, poměrně bezostyšně ji prakticky jedna ku jedné ukradl (přesněji řečeno její sloku, refrén si Bohlen upravil) a nabídl jednomu ze svých tehdejších svěřenců. Tím byl Bernard Clüver, který píseň nazpíval pod názvem Gefüle sind herzlos. Ovšem Bohlen se za to nijak nestyděl. Naopak. Žbirka později často vzpomínal, že Bohlena o několik let později potkal v Německu v šatně během natáčení televizního pořadu, na což Bohlen reagoval tak, že se ke Žbirkovi vrhl s úsměvem na rtech a se slovy: "Miro! Já jsem ti ukradl píseň!", čemuž se pak oba pobaveně smáli.

Biely kvet (1982)

Jeden z ikonických Žbirkových hitů otevíral jeho druhé studiové album Sezónne lásky, na které najdeme i písně Cesta zakázanou rýchlosťou nebo Atlantída. Pro mnoho lidí však byl právě Biely kvet, který se ve velkém prosazoval v tehdejší televizi a rozhlasu, prvním výrazným setkáním se zpěvákovou tvorbou. Autorem textu byl opět Kamil Peteraj. Je známo, že ten květ v písni původně byl černý. To se však tehdejším cenzorům při přehrávkách zdálo příliš depresivní, a tak přikázali kvítek přebarvit. Vlastně tím ale skladbě úplně neuškodili, text tím dostal trochu odlišný význam (bílý květ je tu spíš symbolem nevinnosti a možná i kapitulace, jako bílá vlajka), ale funguje pořád dobře.

Atlantída (1982)

Když náš dosluhující premiér na svém Facebooku kondoloval ke Žbirkovu úmrtí, připojil k tomu slova, že "Atlantída je nej". Autorem tohoto básnického textu není nikdo jiný než Kamil Peteraj a Žbirka v této truchlivé baladě dokonale zúročil svoji schopnost napsat přehlednou, klenutou melodii, která před očima vyloženě vyvolává obraz zaniklé civilizace. Píseň byla vybrána jako dvanáctá, závěrečná jeho druhého studiového alba Sezónne lásky. Ve videoklipu, který natočila tehdejší Československá televize, je sám Žbirka jak sedí v tvídovém saku u piana a kolem něj se tyčí napodobeniny antických sloupů.

Nemoderný chalan (1984)

Žbirku má řada lidí zafixovaného jako interpreta klidných písní středního tempa, některé jeho starší kousky ale měly i funky basu a hodně svižné tempo. Skvělým příkladem je titulní skladba alba z roku 1984, ve které Žbirka zpívá o tom, že neví, co se nosí a co je v hitparádách (ačkoliv o tom měl mnohem lepší představu než většina lidí žijících v tehdejším Československu). A mimochodem, ta slapovaná basa ve skladbě není hrána na živý nástroj, ale jak je z videa patrné, jedná se o sampl, je tedy hraná na klávesy.

22 dní (1984)

Když Žbirka zemřel, řada lidí mu na svých facebookových profilech kondolovala tím, že k příspěvku přidali právě tuto píseň. A pokud bychom se měli snažit v záplavě skutečně výborných písní, které za svůj život napsal, nahrál a nazpíval, ten největší a nejjednoznačnější rádiový hit, byla by to velmi pravděpodobně tato píseň, která otevírala jeho čtvrté studiové album Chlapec z ulice. Videoklip z poloviny 80. let je však na tehdejší československé poměry dost výjimečné tím, že obsahuje záběry Londýna a prostřihy Žbirky jedoucího na lodi po Temži. U řady jiných interpretů by to asi byl problém, u Žbirky, jehož maminka byla Angličanka, to však možné bylo, aniž by si to někdo musel nutně vykládat jako provokaci a obdiv imperialistickému nepříteli. Píseň je mimořádná až dodnes.

Katka (1986)

O Žbirkově skonu referovala pochopitelně mezi prvními jeho manželka Kateřina Žbirková. Rodilá Pražanka, po jejímž boku strávil pětatřicet let a vychovali spolu dvě děti (jednu dceru měl ještě z prvního manželství). O tom, jak velká to byla láska, vypráví píseň, která vyšla na albu Chlapec z ulice. I když v textu jméno svojí lásky poangličtil na Catherine, v titulu písně ponechal její jméno tak, jak ji skutečně oslovoval. A právě proto, že je jeho žena Češka, zazní v textu druhé sloky i u Žbirky jinak velmi málo slýchaná čeština. Katka je navíc jedna z těch písniček ze Žbirkova repertoáru, které opravdu velmi otevřeně vycházejí z inspirace The Beatles a možná pak ještě více následující kapelou Paula McCartneyho The Wings.

David Žbirka: Tátovi se moje píseň líbí, vždycky má ale komentář

Kúp mi knihu (1986)

Ačkoliv je Žbirka všeobecně známý jako milovník The Beatles, na které celý život ve svojí tvorbě odkazoval, byl také jedním z průkopníků syntezátorového zvuku v tehdejším Československu. A to zejména ve spolupráci s hudebním producentem a zvukovým mágem Laco Lučeničem, který v 80. letech v našich poměrech nesmírně předběhl dobu. Výbornou ukázkou toho je tato skladba z alba Chlapec z ulice, které dominoval zvuk synthpopu a tehdejší nové vlny. Tohle je skladba, za kterou by se v roce vydání nemuseli stydět ani samotní New Order.

Dr. Jekkyl Mr. Hyde (1986)

Další ze Žbirkových písní, na kterých se výrazně podepsal producentský rukopis jeho dlouholetého spolupracovníka, klávesisty, kytaristy Laca Lučeniče. Ještě více než v předešlé zmíněné Kúp mi knihu je v této písni patrný vliv tehdejšího synth popu a skupin jako Human League, Depeche Mode či Orchestral Manouvers In the Dark, které tehdy vládli evropským hitparádám. Textově navíc písnička zcela opouští téma milostného vztahu a je spíš úvahou a rozpolcenosti osobnosti každého z nás a o tom, že nikdo nejsme jenom dobrý nebo zlý. I když se možná jedná o trochu zprofanovaný příměr, textařsky tato píseň ční vysoko nad tím, o čem pěla tehdejší oficiální československá pop music.

Do člna (1984)

Žbirkova obliba syntezátorů byla opravdu velmi silná a zásluhou toho (a jeho už zmíněné spolupráce s Laco Lučeničem) v jeho diskografii vzniklo i několik electropopových kousků. To platí zejména pro jeho skladbu Do člna z desky Nemoderný chalan, která by klidně mohla vzniknout před pěti lety a nikomu by to vzhledem k jejímu nadčasovému zvuku nepřipadalo divné. Ostatně tuto píseň na svoje album Hastrmans, Tatrmans & Bubáks zařadila v roce 2009 i skupina Midi Lidi, jejíž členové se vždy hrdě hlásili ke Žbirkovým fanouškům. A vlastně ji ani nemuseli moc upravovat. Na jednom koncertě se k nim Meky dokonce přidal.

Prvá (1988)

Další ze slavných balad ze Žbirkova velmi plodného a silného autorského období, které trvalo prakticky celá 80. léta. Jedná se o písničku z jeho alba Zlomky poznania. I když je na téma prvních lásek tolik písní, že se jedná o jedno z největších klišé v pop music, Žbirkova píseň v sobě přece jenom má určitou autenticitu a čistotu prvního milostného vzplanutí, aniž by se muselo jednat o uslzený kýč.

Čo bolí, to prebolí (2001)

Přesně před dvaceti lety vydal Miro Žbirka svoje slavné Modré album, které je podle mnohých vrcholem jeho autorské kariéry. Coby připomínka vydání této zásadní desky československé pop music vzniká film, který točí pro Českou televizi režisér Šimon Šafránek, autor Žbirkova životopisného filmu Meky. Na albu je mezi jinými píseň Čo bolí, to prebolí, kterou Žbirka nazpíval v duetu se zpěvačkou Marthou. A i když to autor sám nikdy natvrdo neřekl, skladba má být o Žbirkovu smutku z rozdělení Československa, které z něj coby Slováka žijícího v Praze udělalo de facto imigranta.


Kam dál? 10 let bez Amy Winehouse: Písně, kterými si zajistila nesmrtelnost



Titulní foto: Profimedia

Podcast