Leoš Kyša: Většina mých knížek se nakonec naplní, do textu mi umělá inteligence vstoupit nesmí 

Hostem Expres FM je tentokrát spisovatel, vysokoškolský pedagog, bývalý novinář, publicista a scenárista Leoš Kyša, kterého většina čtenářů fantastiky zná také pod pseudonymem František Kotleta. Na kontě má desítky knih, je členem výboru Českého klubu skeptiků Sisyfos a člověkem mnoha dalších aktivit. V rozhovoru s Petrem Novákem mluví o psaní pod dvěma jmény, o tom, proč odmítá pustit umělou inteligenci přímo do svého textu, jak vznikají jeho vize budoucnosti i proč má smysl ignorovat trendy. Dojde také na humor, fanoušky, paranormální jevy a na to, proč si po uspání dětí nejraději vyčistí hlavu střílením mimozemšťanů.

Leoš Kyša je český spisovatel, publicista, bývalý novinář a pedagog. Dlouhá léta publikoval reportáže například v deníku Právo, Hospodářských novinách, časopisech Instinkt a Týden. Jako autor sci-fi a fantasy je známý především pod pseudonymem František Kotleta, pod kterým vydal řadu úspěšných románů a sérií. Pod vlastním jménem napsal například knihy Sudetenland, Syndikát nebo Nástupci. Věnuje se také popularizaci vědy, je členem Českého klubu skeptiků Sisyfos, spoluzaložil Paranormální výzvu a vyučuje literární tvorbu na Vysoké škole kreativní komunikace v Praze a multimediální techniky na Slezské univerzitě v Opavě.

Kronikář ohýbající dějiny

Zkoušel jste psát už jako dítě, popřípadě během studií na Slezské univerzitě? 
Psal jsem už na základní škole, protože jsme měli takové dvě chlapecké party, které spolu bojovaly v lese. Mlátili jsme se klacky, byli jsme jako takové středověké party a ta naše byla slabší a vždycky prohrávala. Dostali jsme vždycky strašně naklepáno a já jsem pak psal naši kroniku, ve které jsme vždy vítězili. Pak jsem samozřejmě zjistil, že to byl takový tradiční postup středověkých nebo i starověkých kronikářů, kteří psali pro vládce, a když ti vládci dostali klepec, napsali, že v té bitvě vlastně vítězili. Proto dnes máme protichůdné zdroje o tom, co se tenkrát skutečně stalo. A já jsem to dělal úplně stejně. Tenkrát v těch lesích jsem zapisoval naše slavná vítězství. Takže jsme vlastně ty bitvy vyhráli a chovali se při nich statečně. A dostával jsem za to tatranky, takže jsem si vlastně psaním vydělával už na základní škole.

Byl jste tedy něco jako kronikář, který ohýbal dějiny…
Jako všichni kronikáři.

Následně jste pracoval jako novinář v řadě prestižních médií. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl stát spisovatelem na volné noze? Respektive měl jste už v tu dobu něco napsaného v šuplíku?
Ono to jinak nejde. Dělal jsem novinařinu a do toho po nocích psal knížky. Samozřejmě ten odchod na volnou nohu je velmi složitý. Každý kreativní člověk to asi někdy řešil. Máte práci, v něčem se vám daří, ať už malujete, píšete nebo něco tvoříte, a teď si říkáte: „Odejdu úplně, přestane mi chodit ta výplata.“ Nebylo to samozřejmě jednoduché, takže na volnou nohu jsem opravdu odešel třeba až po deseti vydaných knihách.

Nikde jsem nenašel přesné číslo vašich vydaných publikací. Kolik jich k dnešnímu dni máte?
Vůbec nevím. Mě hodně baví psát, lidi to baví číst, takže cokoliv napíšu, nakladatel mi hned vydá a mě to zase posune k dalšímu psaní. Už to vůbec nepočítám. Musel bych si fakt sednout a třeba hodinu strávit děláním čárek.

To je příjemná činnost, ne?
Nerad dělám čárky. Živil jsem se i jako hospodský a tam jsem se hodně načárkoval, takže už nechci.

Babiččina obrovská knihovna

Pamatujete si ještě všechny postavy, které jste ve svých knihách zabil?
Hlavní postavy si samozřejmě pamatuju všechny, ty pořád mám někde v hlavě. Ale ty, které jsem zabil, ne. Já zabíjím opravdu strašně moc lidí, takže by to bylo velké číslo. Myslím, že určitě přes milion, to si pamatovat nelze.

Kterou ze svých knih považujete za stěžejní?
Mám to vždycky tak, že je to ta nejnovější, protože ji mám v hlavě a jsem s ní ztotožněný. Určitě pro mě byl velice důležitý Sudetenland, což je alternativní historie, kterou jsem napsal svým skutečným jménem. Zabývá se tím, co by bylo, kdyby v pohraničí zůstali Němci, nedošlo k jejich odsunu nebo došlo jen k částečnému odsunu. Jsem Sudeťák, prostě z té oblasti, takže je to trochu vyznání rodnému kraji. Samozřejmě jsou pro mě hodně důležité právě sci-fi, jako třeba Syndikát, ve kterém jsem se zabýval blízkou budoucností, která už se pomaličku stává přítomností. Je to krimi, jsou tam technologie i AI, to je něco, co mě hodně baví.

Teď vycházejí Nástupci, což je zase kniha z roku 2060, která se zabývá tím, jak bude vypadat Česká republika, protože tehdy bude každý třetí obyvatel téhle země starší 65 let. Je to taková moje hravá, trochu literární vize budoucnosti o tom, jak budeme vypadat ve světě gerontokracie a jak se mladí lidé budou schopni v tom světě vůbec zorientovat a fungovat.

Kdybyste potkal někoho, kdo od vás nečetl vůbec nic, dal byste mu spíš poslední publikace?
Kdyby si ten člověk chtěl vyčistit hlavu, dal bych mu něco, co jsem napsal pod pseudonymem František Kotleta. Třeba Kyberpunkovou swingers party. Myslím, že ten název je sám o sobě dost lákavý a vysvětluje, co se tam bude dít – kyberpunk, k tomu swingers party a navíc pár démonů. A kdyby chtěl něco vážnějšího, u čeho si naopak spíš neodpočine, tak bych mu dal Syndikát nebo aktuální Nástupce.

Měl jste rád žánr sci-fi už jako malé dítě?
Vyrostl jsem na tom, cokoliv se objevilo, jsem hltal. A hltal jsem i staré dobrodružné romány. Moje babička měla obrovskou knihovnu prvorepublikových dobrodružných knih, takže jsem opravdu četl všechno. I tehdejší brak, nejrůznější dobrodružné věci. A pak samozřejmě Karel May, to byla velká škola, Jules Verne a všichni další autoři, ke kterým se v té době vůbec šlo dostat.

A kteří spisovatelé žánru sci-fi pro vás byli důležití, když jste začínal se spisovatelskou kariérou?
Když pominu ty z 80. let, kdy jsem vyrůstal, tak Jiří Kulhánek. Taková ikona moderní české fantastiky. To je naprostý génius a myslím si, že ovlivnil celou generaci autorů včetně mě.

Kotleta hezky zní

Proč jste se vlastně rozhodl publikovat pod pseudonymem František Kotleta?
To byl takový vtip. Dělali jsme si prostě z různých věcí legraci, takže jsem si říkal, že Kotleta hezky zní. V té době jsem dělal novinařinu, takže jsem chtěl trochu oddělit svoji novinářskou práci od toho, že píšu legrační, nadnesené věci se spoustou sexu, krve a upírů, aby se to nesměšovalo. Když jsem pak odešel z novinařiny, už jsem to přestal tajit. Ale zhruba deset let to málokdo věděl.

A vrátí se František Kotleta ještě s nějakým ultrahustým nářezem?
Určitě. Vlastně to mám tak, že zhruba jednou za dva roky napíšu knížku jako Kyša a jednou za rok nějakou knížku jako Kotleta. Teď s Kristýnou Sněgoňovou děláme další sérii. Jmenuje se Atomové šelmy a je to takový postapo příběh po nějaké světové válce, který se odehrává v Česku a objevuje se tam církev jaderné bohyně. Myslím si, že je to docela zajímavé a zábavné a lidi to velmi baví. Teď vychází čtvrtý díl a už chystáme pátý a šestý. Samozřejmě Kotletu můžou pořád lidé najít v knihkupectví. Je tam furt a jsem za to samozřejmě rád.

Co se týká Pustiny, bude teď vycházet, nebo už vyšla?
Vyjde na konci září.

Kde berete inspiraci?
Baví mě všechno. Pořád chodím, koukám na lidi, samozřejmě hodně čtu, beru z historie. V historii už se odehrálo asi všechno, co se odehrát mohlo, takže ji studuju a často tam narazím na nějaké příběhy – lidské příběhy nebo události, které se nějakým způsobem odehrály v minulosti – a to je velká inspirace. Vždycky to vezmu a nějakým způsobem vykostím, transformuju a pak z toho původního příběhu zůstane třeba procento. Ale bez toho jednoho procenta, bez toho, že by na začátku byl nějaký příběh třeba z římské nebo antické historie, by ten nový příběh nikdy nevznikl.

Nejlepší je dělat si legraci ze sebe 

Ve vašich knihách nechybí humor. Děláte si rád z lidí legraci? Máte nějaké hranice, co se humoru týká?
Humor nemůže mít hranice, samozřejmě už ze své podstaty. Ty hranice jsou asi někde ve mně, řekněme nějaké etické. Nemám rád zlý humor. Myslím, že to je základní pravidlo. Dobrý humor je, když se smějí oba, to se snažím i učit děti. Rád si dělám legraci ze sebe, protože vím, že sám sobě se vždycky zasměju a že ten humor bude vždycky fungovat. Prostě nechci zlý, urážlivý humor, ale takový, který má nějakou úroveň nebo je tak zajímavý, že se mu zasměje i člověk, ze kterého si tu legraci dělám. Ale samozřejmě největší zábava je dělat si legraci sám ze sebe. To už víme od Jaroslava Haška.

Pro vás není problém vydat třeba několik publikací během jednoho roku. Pracujete vždy na jedné, nebo máte rozepsáno několik knih najednou? 
Píšu jednu, ale v hlavě jich nosím strašně moc, protože mám asi poškozený mozek. Je to o tom, že třeba ten příběh, zvlášť když je kyšovský, nosím v sobě rok, dva, tři. Mluvím o něm s odborníky, jak by ty věci mohly vypadat, třeba Syndikát jsem hodně řešil s lidmi, kteří se zabývají umělou inteligencí. Nástupce, kteří teď vycházejí, zase s demografy, sociology a psychology. Prostě s lidmi, kteří se zabývají tím, jak bude technologie, která teď nastupuje, stává se dominantní, ovlivňovat společnost v budoucnosti. Samozřejmě mezitím něco píšu, žiju v tom světě a někde vzadu v hlavě střádám a sumíruju informace na další knihu.

Psaním se dá uživit skvěle

Jste člověkem mnoha aktivit. Dá se dnes uživit pouze psaním?
Dá, samozřejmě. Je to velmi jednoduché, když máte dobrého nakladatele – to já mám a jsem za to velmi rád – a máte dobrá procenta z knihy. To znamená, že za každou koupenou knihu dostanete nějaké peníze. Takže ten příběh je vlastně jednoduchý. A když máte z té knihy – a teď pojďme úplně otevřeně – padesát korun a prodáte jí tisíc kusů, dostanete padesát tisíc v hrubém a tím se uživit nedá. Když jí prodáte deset tisíc kusů a dostanete pět set tisíc za rok, tím už se, dejme tomu, uživit dá. Obzvlášť když žijete na vesnici a okopáváte si tam kukuřici. A když toho prodáte sto tisíc, tak si to samozřejmě můžete velice snadno spočítat. Otázka není, jestli se uživit psaním dá. Je to prostě o tom, kolik knih autor prodá a podle toho potom dostává ta procenta. Takže psaním se dá neuživit, ale dá se jím uživit i skvěle.

Takže je to vlastně o tom, jak to máte nastavené se svým vydavatelem?
Musíte mít vydavatele, nakladatele, který je poctivý, slušný, jede rovinu, ukazuje čísla a dává dobrá procenta. Ale samozřejmě se ty knihy musí prodávat. I když máte dobrého nakladatele a prodá se tři sta kusů, dostanete na kafe a musíte do práce. Deset let jsem pracoval a do toho psal. Samozřejmě není jednoduché uživit se v Česku psaním, protože prodeje nejsou tak velké jako na větších trzích. Myslím, že v Česku může být třeba třicet, možná padesát spisovatelů, kteří se psaním uživí.

Baví vás setkávání s fanoušky?
Mám teď takový sociální detox, protože máme se ženou dvě malé děti a je to dost náročné. Takže se spíš vyhýbám veřejným akcím. Ale jinak je to fajn, protože fanoušci jsou lidé, kteří jsou s vámi na stejné vlně, sdílejí s vámi nějaký příběh, vaše pojetí humoru, je to s nimi zábava. Já jsem vlastně ještě nenarazil na fanouška, který by byl pitomec, že bych před ním třeba musel prchat. Na obří akci typu Comic-Conu, kde je těch fanoušků hodně, se občas stává, že se nestačím ani vyčůrat.

Když píšete, myslíte na to, jestli kniha bude komerčně úspěšná, nebo si tohle vůbec nepřipouštíte a píšete, jak to cítíte? 
Je to právě tak, že když nad tím nepřemýšlíte a nepřipouštíte si tyto věci, ta kniha pak bude komerčně úspěšná. Mám to tak vlastně od začátku svého psaní. Píšu tak, aby mě to bavilo, o tématech, která mě baví, způsobem, který mě baví. Někdy se stane, že ta kniha vyjde, skvěle se prodává, i když je nějaká skupina fanoušků, která by to chtěla jinak. Nesmíte jako autor přemýšlet nad tím, co se bude líbit. Určitě je spousta autorů, kteří sledují trendy, a asi je adekvátní vytvořit lidem na zakázku něco, co chtějí, ale mě by to strašně nebavilo.

Ve fantastice, kterou píšu skoro dvacet let, jsem zažil obrovské množství trendů a spousta kolegů vždycky chtěla na ten trend naskočit. Ale já si pořád psal to, co mě baví, a většina z těch autorů, kteří naskakovali na trendy, přestala psát nebo nikdy neuspěla a hledá nějakou další vlnu, na kterou naskočí a na které se sveze. Ono se to třeba někdy někomu podaří, ale přijde mi, že když jste autentičtí a sví a děláte to, co vás baví, píšete to, o čem jste přesvědčení, je to cesta, jak porazit trendy.

Vidím, že v současnosti jsou populární a hodně se čtou romantasy a dark fantasy, protože většina čtenářů jsou samozřejmě ženy. A mezitím jsou moje knihy pořád stejně úspěšné nebo se díky novému nakladateli prodávají víc než dřív. Říkám si, že má smysl jít proti trendům a neřešit je, protože si myslím, že velké množství lidí to ocení.

Kde se skrývá ježek

Čtete ostatní autory podobných žánrů? A nebojíte se, že by vás mohli nějak ovlivnit?
Když jsem ještě dělal novinařinu, pamatuju si jednoho kolegu, úžasného člověka, který řekl, že zásadně nečte cizí noviny ani cizí články, protože má tak skvělý styl, že nechce, aby ho něco ovlivnilo. Tak tohle já úplně nemám. Dřív jsem se snažil číst všechno. V současnosti je to s těmi dětmi složité, takže většina věcí, které čtu, je o tom, kde se skrývá ježek. A doufám, že mě to moc neovlivní.

Nabízí se otázka, jestli třeba Leoš Kyša nenapíše nějakou dětskou publikaci… 
Kdysi jsem se svojí první dcerou Aničkou napsal knihu Super holky o superhrdinkách a bylo to fajn, moc jsme si to užili. Ale teď nemám tendenci psát dětské knihy. Dětských knih je dost, jsou kvalitní, a naopak potom, když uspím děti, odložím ježečky a myšičky a kdovíco ještě, snažím si trošku vyčistit hlavu nějakým střílením mimozemšťanů.

Některé z příběhů vašich knih si přímo říkají o zfilmování. Neuvažoval jste někdy o něčem takovém, popřípadě nedostal nabídku ke zfilmování? 
Teď nemůžu být konkrétní, ale chystá se seriál podle jedné mojí knihy. Dělá to Česká televize, ale nemůžu teď prozradit víc. Myslím, že v září se začíná točit, ale je fér, ať si to komunikuje ta televize. Každopádně je to skvělá televize.

Některé z vašich knih už se dočkaly audiopodoby. Co vy a mluvené slovo? 
Audioknihy jsou fajn a velice rychle jdou nahoru, protože spousta lidí nemá čas číst. Audiokniha je samozřejmě skvělá při běhání nebo při manuální práci. Je to tak, že všechny moje knihy mají hned audiopodobu a je to zase nějaký jiný rozměr. S Kristýnou Sněgoňovou jsme dělali dvanáctidílnou sérii Legie a Audiotéka angažovala Martina Stránského, jehož geniální hlas posunul ten příběh úplně někam jinam. Lidé si to pouštějí dokola hlavně kvůli tomu, jak dokázal to dílo ztvárnit. Máme i další výborné narátory. Matouš Ruml právě načítá Atomové šelmy a je to také úžasné. 

Máte jako autor možnost ovlivnit výběr herce, který bude knihu načítat, nebo je to čistě v gesci vydavatele?
Nakladatelská rada mi posílá nějaké nabídky, kdo by to mohl číst, takže ano. Každopádně většinou nakladatel pracuje s dobrým studiem a zpravidla tomu režisérovi věřím. V téhle umělecké branži musíte věřit lidem, že vědí, co dělají. Když jsme řešili ten seriál, neměl jsem nikdy ambici napsat k tomu scénář a věřil jsem, že jsou to profesionálové, kteří to chtějí udělat dobře. A když jsem potom četl scénář, řekl jsem si, že je geniální a že bych to takhle dobře nenapsal.

Stejně tak nebudu režisérovi mluvit do castingu, protože mám nějakou svoji představu, ale ten člověk rozumí filmovému a vizuálnímu řemeslu. U těchto týmových věcí, stejně jako u audioknihy, nemám ambici těm lidem do práce mluvit, protože mám respekt k jejich profesi.

Probíhala podobně i spolupráce s autory komiksů, ve kterých jsou ztvárněny některé vaše příběhy?
Je to úplně stejné. Jsem nadšenec, neumím malovat. Umím udělat prasátko, medvídka, stromeček, ježečka – a u ježečka musím hodně vysvětlovat, že je to ježeček. Mám nějaké limity, co se různých uměleckých oborů týče, takže chraň Bůh, abych kreslíři říkal, co má dělat a jak. A mám asi štěstí, že pracuju s opravdu velmi kvalitními kolegy z různých branží.

Jak to máte s používáním sprostých slov? 
Používám často sprostá slova. Jsem z Bruntálska, takže u nás se samozřejmě mluví sprostě. Taky jsem studoval v Opavě, působil jsem v Ostravě, takže jsem se tam naučil vyprávět vtipy, které mají jenom jedno slovo a jsou skvělé. Sprostá slova nejsou problém a samozřejmě jsou součástí normální mluvy. Když vám někdo ustřelí nohu, tak určitě neřeknete: „Jejdanánky, to je ale bolest.“

Umělá inteligence mi do textu vstoupit nesmí

Jeden z vašich posledních titulů, Syndikát, je v podstatě kriminální příběh, i když s aktuálním tématem umělé inteligence. Použil jste ji při jeho psaní?
Ano, použil jsem ji při konzultaci. To znamená, že když jsem řešil „Je tohle možné? Dává to smysl?“ je ten radící nástroj samozřejmě fajn. Při psaní by mě to strašně štvalo. Testoval jsem různé modely, pořád je s kamarády testujeme, protože se v oblasti umělé inteligence hodně pohybuji, a vlastně mě to nebaví. Velice rychle a efektivně píšu všema deseti, protože mám obchodní akademii a mozek napojený na obrazovku skrze prsty. Je pro mě vlastně mnohem jednodušší formulovat, když píšu. Psaní mě baví natolik, že ho nechci nikomu svěřit. Takže do textu mi umělá inteligence vstoupit nesmí. Do žádné věty, do žádné formulace, do žádné tvorby příběhu. Vadí mi to, nebaví mě to a nechci ji tam.

Umělá inteligence je dobrá, když potřebuju najít nějaké slovo v sumerštině a nemám zrovna po ruce sumerský slovník, který obvykle mívám na stole. Tak se s ní můžu pobavit o tom, jak funguje sumerština, co vůbec o ní víme a jaké sumerské znaky bychom mohli použít do knihy. To je fajn. A samozřejmě je umělá inteligence vynikající na zpětnou vazbu. Ona zatím ještě pořád neumí tvořit dobrý text, ale umí skvěle text analyzovat. Můj kamarád Honza Tyl, se kterým jsem hodně spolupracoval na Syndikátu, vytvořil geniální systém, který umí skvěle hodnotit rukopis. Takže já si od ní nechám udělat zpětnou vazbu a chyby opravím. Ale do textu, do samotného psaní, ji nechci. A i kdyby to dokonale uměla a byla lepší než já, tak by mě to štvalo a nechci ji tam.

A poznal byste, kdyby umělá inteligence napsala text místo vašeho studenta? 
Před čtyřmi lety ano, dneska ne. A za rok, za dva to bude čím dál tím lepší a náročnější, takže to není jednoduché. Umělá inteligence dokáže neuvěřitelné věci a do budoucna bude čím dál dokonalejší. To znamená ne, nepoznáme to. Dneska ještě poznáme obrázek nebo fotku od umělé inteligence, ale za dva, za tři roky to nepoznáme. Ona se totiž naučí dělat ty nedokonalosti, chyby a překlepy jako člověk. Myslím si, že za tři, čtyři roky si koupíte knihu, budete tam mít fejkovou autorku nebo autora, aby se na první dobrou neodhalilo, že je to podvod, a vy to prostě nepoznáte.

Zaujal mě váš smysl pro detaily, třeba co se lokací týká. Když píšete, píšete třeba nad mapou, nebo si opravdu fyzicky procházíte místa, která potom přenášíte do svých děl?
Já mám nejraději, když to místo znám. Takže je to naopak – procházím si ta místa a pak do nich situuju příběhy. To znamená, že kdybych třeba nikdy nebyl v Hrusicích, určitě bych nemohl napsat román z Hrusic. Musel bych tam přijet. Píšu tedy příběhy z míst, která znám, a stejně používám i informace, které znám. Takže nejdřív ta místa a pak až tam pošlu nějaký příběh. 

Gerontokracie nás čeká

V těchto dnech vám vychází novinka Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie. Co nám k ní můžete říct?
Jsou to příběhy ze světa gerontokracie. To je samozřejmě to, co nás čeká, jen to pořád nevidíme. Když se podíváte kolem, vidíte studenty, děti, staré lidi, lidi našeho věku, to znamená mezi třiceti a smrtí, a pořád si neuvědomujete, jak strašně moc se společnost mění a jak se bude měnit. Ale za pět, deset let najednou uvidíte, že dětí bude ubývat a bude přibývat starých lidí. Příběh Nástupců je z roku 2060 a podle dnešních realistických, nebo možná spíš optimističtějších, predikcí bude nějakých 33 procent obyvatel téhle země starších 65 let. To znamená, že při současném nastavení by byl v podstatě každý třetí člověk téhle země důchodce a spousta dalších lidí se tomu věku bude blížit.

Jak ten svět bude vypadat, jak bude fungovat, o tom jsou Nástupci. Samozřejmě tam bude i nějaký příběh. Je to thriller, je to kriminálka. Mě prostě baví psát dynamické akční příběhy. To znamená, že to není nějaká filozoficko-sociologická úvaha, je to akční dobrodružný příběh o partě mladých lidí, kteří se snaží ve světě důchodců bavit, žít a nějakým způsobem odmítají to, co se děje, stejně jako trendy a technologie. Je to pro ně zábava a najednou se všechno pokazí a vstoupí do toho politika a všechny ostatní věci. Opravdu se snažím ten svět konstruovat tak, jak si myslím, že by mohl vypadat.

Nebojíte se toho, že se to třeba v budoucnu naplní?
Většina mých knížek se nakonec naplní, takže předpokládám, že ano. Ale naštěstí já už v roce 2060 budu tak starý, že možná ani nebudu vědět, kdo jsem. Třeba Syndikát se zrovna naplňuje celkem vtipně, a to jsem ho napsal před dvěma lety.

Jak se Leošovi Kyšovi píše ve dvojici se svou ženou? Má ohlasy na zahraniční verze svých knih? Co mu do spisovatelské kariéry dala pedagogická zkušenost? Na čem momentálně pracuje? A jak odpověděl na otázku vygenerovanou umělou inteligencí?
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku!