Míša Nosková: Když mluvím o domácím násilí, dávám smysl tomu, čím jsem prošla

Třídílná dokumentární série Láska nebolí, která tematicky navazuje na minisérii Monyová, ale posouvá pohled na domácí násilí, startuje v pátek na Oneplay. Přináší skutečné příběhy lidí, kteří násilí v blízkých vztazích zažili na vlastní kůži, jako děti, partneři, rodiče. Ale i těch, kteří se ho dopouštěli. V dokumentu se kromě rodiny Simony Monyové objeví také příběhy dalších mužů a žen, například lékaře Tomáše Šebka, muzikanta Radka Bangy, filmového režiséra Davida Laňky a zpěvačky a herečky Míši Noskové, která je tentokrát hostem série Expres Star. 

Rodačka z Brna na sebe upozornila v druhé sérii talentové show Česko hledá SupeStar, muzikálové herectví studovala na New York Film Academy, ve zpěvu se vzdělávala v Londýně u hlasové poradkyně Mary Hammond. Prošla muzikály Evita, Ples upírů, Mamma Mia nebo Bídníci. Za muzikál Sněhová královna a operetu Veselá vdova získala nominace na cenu Thalie. Mediálně rezonovala nejen její zpověď o životě v toxickém vztahu, ale také její aktuální angažmá v roli ombudsmanky Ministerstva práce a sociálních věcí.

V roce 2023 jste začala otevřeně mluvit o svém útěku z toxického vztahu. Jak dlouho jste v něm žila?
Necelé čtyři roky.

A jak dlouho trvalo, než vám došlo, že to takhle není v pořádku?
Určitě to trvalo dlouho, protože to je věc, kterou si člověk neuvědomí okamžitě. Je to věc, která uzrává v mozku postupně. Vybavuji si to tak, že ve chvíli, kdy jsem začala pochybovat o tom vztahu a začala jsem si říkat, že něco není v pořádku, jsem samozřejmě automaticky šla na internetové vyhledávače a začala jsem hledat odpovědi typu 10 známek toho, že jste v toxickém vztahu, že žijete s manipulátorem a tak dál. Takže vlastně postupně začnete hledat indicie k tomu, jestli váš vztah opravdu není něčím poznamenaný.

Myslím, že mi trvalo určitě více než rok si uvědomit, že z toho vztahu je opravdu nutné odejít. Dneska, když se dívám na sérii Monyová, je to pro mě hrozně těžké. Bylo mi z toho opravdu fyzicky špatně, protože mám pocit, že někdo vzal můj příběh a nazval ho jenom jinak. A je pro mě strašné vidět, kam by se to až mohlo dostat, kdybych neodešla.

Snažili se vám vaši blízcí, kteří třeba už viděli dřív než vy, že se něco děje, pomoci?
Nemohli mi pomoct, protože oni neměli šanci to vědět. Jedna z věcí, které byly součástí tohohle vztahu – a nejenom tohohle, asi i těch dalších – je to, že jsem zpřetrhala vazby s blízkými, s kamarády, s přáteli a žila vlastně jenom v tom vztahu. Tím pádem nikdo nemohl tušit, co se mi děje, protože jsem to ani nikomu neřekla. Nebyla šance, jak by mohli se snažit mě zachránit. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy jsem o tom začala mluvit a začala jsem rodičům říkat střípky toho, co se u nás děje, a že to chci řešit, zareagovali skvěle a hrozně mi pomohli ve všem, co bylo potřeba. A pomáhají mi doteď.

Co bylo vlastně tou poslední kapkou, tím impulsem k tomu, že už to prostě ukončíte a odejdete?
Myslím, že poslední kapka byla ve chvíli, kdy jsem viděla, že bylo ubližováno mojí dceři, té starší. Protože vy v určité fázi necháte na sobě třeba dříví štípat. Moje sebedůvěra, smýšlení o sobě samé bylo už tak strašně pošlapané a poškozené, necháte si udělat cokoliv, protože máte pocit, že si to „zasloužíte“. Protože ten člověk vám permanentně říká, že kvůli tomu, jak se chováte, nemá jinou možnost. Takže si to vyčítáte. Ale ve chvíli, kdy jsem viděla, že začíná trpět moje dcera, a to zásadně, tak jsem si uvědomila, že ať je to, jak chce, já jsem si ten vztah nějakým způsobem vybrala, zvolila, ale ona si to nezvolila a tím pádem si nezaslouží, aby v tom byla. A já mám jako matka povinnost jí z toho pomoct. To byl můj hnací motor! 

Byl pak ten odchod nějak jako dramatický, rychlý, nebo jste nějak pozvolně mizela, až jste tam nakonec nebyla?
Ve finále dramatický určitě byl, protože ty poslední týdny už byly psychicky náročné a opravdu jsem se už bála o život. Vyžadovalo to přípravu, nebylo to tak, že bych se najednou sebrala a odešla. A to je ta věc, na kterou se snažím upozorňovat. Od takového člověka nejde odejít tak, jako že se sbalíte a řeknete: „Já jdu pryč!“ To prostě nejde, pokud to někdo bude zkoušet, hrozí, že by to mohlo dopadnout fatálně. Takže je lepší se na to připravit, promyslet si kroky, které je potřeba udělat, najít si bezpečný prostor, kam utéct, a je lepší ho hledat dopředu, než potom utéct a nevědět kam.

Takže jsem to určitě nějakým způsobem plánovala a měla jsem ty kroky, které musím udělat. Ale je fakt, že ten akutní útěk, který potom nastal, samozřejmě byl extrémně jako stresový a náročný.

Když přišla nabídka na účast v tomhle dokumentu, dokumentu o domácím násilí, váhala jste?
Neváhala jsem ani vteřinu! Tím, jak jsem o tom začala mluvit, se mi svým způsobem ulevilo. Někteří psychologové a vlastně i u soudu se mě ptali, proč o tom pořád mluvím, když mám diagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchu, tím pádem vracení se k té situaci by mělo být asi teoreticky horší, ale mně to dělá paradoxně vnitřně dobře, protože dávám smysl tomu, čím jsem si prošla. Třeba pomůžu někomu dalšímu, ať už utéct, nebo si uvědomit, že ta věc je běžná a že to, že si něco vyčítá, není jako nenormální. A prostě upozornit, že v takovém vztahu není potřeba zůstávat a člověk vždycky má šanci odejít a vyřešit to.

Tím jste mi vlastně částečně už odpověděla na další otázku, protože mě zajímá, jestli vám nevadí otvírat znovu ty vzpomínky? Nebylo by lepší je nechat někde zasunuté hluboko v paměti?
Ze začátku mi to vadilo. Když jsme natočili rozhovor do pořadu 168 hodin, tak se strhla hrozná mediální mela, musím říct, že jsem znova musela vyhledat péči psychologa i psychiatra, protože za prvé jsem o tom mluvila, za druhé přišly negativní komentáře, se kterými jsem ale počítala, za třetí mi začaly chodit případy, které lidi sdíleli. Já jsem se s nimi ztotožňovala, neuměla jsem se od toho odosobnit a mít to za nějakou bariérou. Strašně špatně jsem to zpočátku nesla. Tím, že jsem si to nějak v sobě srovnala a našla jsem si v tom smysl, už mi to dneska nevadí. Je to takové, jako kdybych o tom mluvila z dálky, tak bych to asi popsala.

Myslíte, že dokument Láska nebolí, potažmo i seriál Monyová mohou někomu otevřít oči, aby si uvědomil, že taky žije v toxickém vztahu?
Doufám, že ano, protože i mně to otvírá oči stále, a to jsem žila v tom toxickém vztahu, vím to, jsem si toho vědoma. A stejně mi série Monyová dneska otevírá oči v tom, že si uvědomuji, jak zásadní a hrozné to bylo. Protože když potom uteče nějaký čas, ten vztah už je za vámi a mozek má tendenci zapomínat a dávat tomu takové vnitřní zlehčení. A když se dívám na Monyovou a uvědomuji si, kolik věcí z mého života tam je, kolikrát jsem slyšela všechny ty hlášky, které tam jsou.

Jaký okamžik Míša Nosková považuje za největší profesní zlom své kariéry? V čem je dnešní muzikálová scéna jiná než v době jejích začátků? Jak si vybírá role? A bylo divadlo i formou útěku před realitou domácího násilí? A jaké má předpoklady pro mediálně propíranou funkci ombudsmanky na Ministerstvu práce a sociálních věcí? 
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor!