
Jsou hity, které nás chytnou okamžitě. A pak jsou tu písně, které posluchače spíš zaskočí a donutí ho přemýšlet. A právě do této kategorie patřila v době svého vydání skladba Lemon.

Vznikla na jaře 1993 během nahrávání alba Zooropa. Hudbu složila kapela společně, text vycházel z Bonových vzpomínek na matku Iris, která zemřela, když mu bylo čtrnáct. Jedním z mála, co mu po ní zůstalo, bylo krátké domácí video, které objevil až mnoho let po její smrti. Matka v něm měla na sobě citronově žluté šaty. Šok z toho, že po tolika letech znovu viděl její pohybující se obraz, ho přivedl k přemýšlení o její ztrátě i o tom, jak ho její smrt v mnoha ohledech nasměrovala k jeho umělecké kariéře. Hudebně šlo o velký risk. Elektronické beaty, taneční rytmus a Bono ve vysokém falzetu. Něco, co se od U2 v devadesátých letech příliš nečekalo. Kritici byli rozdělení. Jedni psali o futuristické skladbě, která předběhla svou dobu, druzí měli pocit, že se kapela vzdaluje svým rockovým kořenům. Stejně rozpolcení byli i fanoušci.

Hladce neprobíhalo ani samotné natáčení. Bono ve studiu trávil hodiny hledáním správného tónu a výsledkem bylo několik verzí refrénu, než se rozhodl, která zní nejpůsobivěji. Kapela ji naživo hrála jen zřídka, převážně v remixované verzi, protože originální vokál a produkce byly pro živé provedení komplikované. Patří k písním, které kapela považuje spíš za studiový experiment než za koncertní hit.
A ještě jedna drobnost, kterou je v písni dobré nepřehlédnout. Je to sbor v pozadí, kde Edge a Bono zpívají „midnight is where the day begins“. Jinými slovy, že právě ve chvíli, kdy se všechno zdá zbytečné, kdy váš život nebo láska visí na vlásku, nic se nedaří a prožíváte svou nejtemnější hodinu, právě tam začíná nový den. Nové začátky totiž často vznikají z temných nebo zlomových okamžiků.



