Mike Samir: Jsem zarytý Sparťan, pro natáčení dokumentu o Slovanu Liberec jsme měli nebývale otevřené dveře

Archiv videotéky Oneplay letos na podzim neobohatil jen fotbalový seriál Štěstíčku naproti, ale také dokumentární série Slovan Liberec: Zpátky na vrchol. Pod ní je jako režisér podepsaný Mike Samir, host dalšího vydání naší série Expres Star.

Michal Samir vystudoval filmovou režii v londýnském Drama Centre. Jeho celovečerním debutem je film Hany, později do své filmografie přidal komedii Buď chlap! Nejvíce pozornosti na sebe zatím upoutal seriálem Iveta, režíroval i retro To se vysvětlí, soudruzi. Jako scenárista je podepsaný i pod hororovým filmem Polednice a sériemi Gumy a Profesor T. Aktuální fotbalový dokument není jeho dokumentární prvotinou, v roce 2024 do kin uvedl portrét zápasníka Karlose Vémoly, na kterém pracovali s Šimonem Šafránkem. A fotbalovým tématům se věnuje také v podcastu Vládci Prahy ACS.

Jak se zarytý Sparťan dostane k režii dokumentu o Slovanu Liberec?
To se ptáte dobře. Jsem zarytý Sparťan, dokonce tak moc, že ten podcast, který jsme tady na začátku zmiňovali, je fanouškovský podcast o Spartě Praha a my jsme to začali před cca rokem a půl jako takový pokus a ono to úplně odstřelilo. Jsem taky jeden z mála, který se ve filmových kruzích jakkoliv netají tím, že má rád fotbal, že miluje fotbal a zajímá ho. Ve filmovém světě každého zajímá divadlo a literatura, ale fotbal, to je samozřejmě pro spoustu lidí dneska pořád bohužel taková ta pokleslá zábava pro masy. Tomu já se vůbec nebráním, naopak mě to fascinuje.

A když došlo na Oneplay na diskuzi, že by potřebovali k Štěstíčku naproti něco, co trošku vyváží obraz fotbalu, aby to nevypadalo, že pořád žijeme v těch devadesátých letech, tak řekli „Pojďme udělat dokumentární sérii o nějakém současném klubu, která ukáže, že dneska už to chodí jinak. První na ráně jsem byl já, protože „Kdo má rád fotbal? No Michal. Dělal toho Karlose, to znamená, on nějakou zkušenost s tím dokumentem má.“ A přišli za mnou a dali mi volnou ruku, ať ukážu na klub, o kterém by to mohlo být zajímavé. Samozřejmě první byla v hlavě Sparta ale to jsem zastavil sám asi po pěti minutách přemýšlení, protože jsem si uvědomil, že způsob, kterým je Sparta vedená, je velmi korporátní, a to nemyslím nutně ani pejorativně. Věděl jsem, že se s tou kamerou dostanu někam na recepci a tím to tak nějak zhasne, že to vůbec nebude zajímavé. Pak jsem se díval chvíli na Bohemku, protože to je takový ten tradiční kultovní pražský klub, ale tam vlastně nebyl příběh, tehdy se ještě moc o stadionu nemluvilo. Koukali jsme chvíli na Zbrojovku, která se plácá v druhé lize a teď s tím, co se tam děje, půjde bez diskuze zase do první ligy a bude to zajímaý příběh. Ale komu by se chtělo jezdit z Prahy do Brna třeba dvakrát týdně? V té době se začalo v médiích ukazovat, že jakýsi Ondřej Kania bude kupovat Slovan Liberec. A já jsem vyrůstal v devadesátkách v Turnově, což je Český ráj a do Liberce se jezdilo do bazénu a do zoo, takže ten kraj samozřejmě nějakým způsobem znám.

Když jsem si potom pustil rozhovory s Ondřejem Kaniou, tak jsem velmi rychle pochopil, že jestli máme dělat něco zajímavého, zábavného a neotřelého, pojďme tam. Musím říct, že Oneplay má dlouhé prsty, aby během týdne byla domluvená schůzka na vedoucích úrovních. V restauraci v centru Prahy se sešlo programové vedení Oneplay a Ondřej Kania s manželkou. Je strašná škoda, že jsme tenhle meeting nenatočili, protože to by bylo vše vysvětlující pro celý ten dokument.

S Ondřejem Kaniou jste si rozuměl i co se týče klubové příslušnosti, protože on se nikdy netajil láskou ke Spartě…
To bylo přesně na tom meetingu vidět, že tam sedí vedení Oneplay, které o fotbalu ví pramálo, na druhé straně sedí Ondřej Kania, úspěšný byznysmen, který fotbal miluje. A v té diskusi očividně na začátku hrozně chybělo nějaké pojítko, Shodou okolností jsem seděl vedle něj a začal mu tam vysvětlovat, proč Liberec nemá hrát 4-3-3, ale spíš 4-2-3-1, on se tak na mě podíval, co blbnu, a začal mi oponovat. Rychle jsme oba pochopili, že ten fotbal milujeme a že nás baví si spolu povídat. A myslím, že to byl právě jeden z těch stěžejních okamžiků, kdy se to začalo lámat do toho „Pojďme z toho něco vykřesat“. A Ondřej samozřejmě je – nebo byl – velký Sparťan, Spartu sleduje doteď, ale srdcem je v tom Liberci a chce, aby se jednoho dne Liberec vrátil na vrchol.

Jak se tvářili hráči a další lidi v klubu, když najednou měli pořád v patách filmový štáb? 
Ondřej Kania na to má takový zajímavý názor a já s ním plně souhlasím, že pokud prvoligový hráč není schopný zvládnout, že má v kabině občas kameru a zvukaře, a dává mu to takový tlak, že není schopný performovat v zápase, tak nemá v první lize co dělat a může zapomenout na nějakou zahraniční kariéru. Protože Ondřej Kania dobře ví ze svého byznysu a znám to i já ze své práce u filmu, jaké to je být pod opravdovým tlakem. Když točíte seriál, stojí desítky milionů, vy jste na place a natáčíte, není to jenom o tom, aby se vám to dařilo, jste zodpovědný za ty peníze. Jako režisér – a trošku je to taková moje chyba – vnímám zodpovědnost za projekt i z producentského hlediska, za prachy, které do toho tečou. Když víte, že natáčecí den stojí jeden, dva miliony korun a vidíte, že se vám to moc nevede, tak částečně vidíte i ty statisíce, které tam v ten moment tečou, to je prostě divný pocit a vy se s tím musíte nějak srovnat. Takže pokud má nějaký kluk problém s tím, že je v kabině chvíli kamera… To byl takový názor od začátku, Ondřej dal velmi otevřený vstup kamkoliv s kamerou, na tom dokumentu je to vidět, málokterý fotbalový dokument má takhle otevřené dveře. Když se hodně nedařilo v jedné fázi sezóny, tak se ke mně zprostředkovaně dostalo, že jsou nějaké stížnosti, že je to jako rozhazuje v koncentraci. Tak jsem se vždycky jenom otočil na Ondřeje a on jenom pokročil rameny.

Na druhou stranu podle trailerů i podle prvního dílu, který jsem měl možnost vidět, se zdá, že si aktéři museli relativně rychle zvyknout, protože tam zazní poměrně hodně ostřejších slůvek, na která by se asi dávali pozor, kdyby vnímali to natáčení…
Dovolím si lehce arogantně říct, že to je taková moje schopnost se vcítit do daného prostředí, to znamená, že když vlezu s kamerou do kabiny, není to tak, že se tam hned asertuju a začnu lidem říkat, co mají dělat. Jsem naopak člověk, který častokrát, když je nějaká party, na kterou jsem jednou za šest let pozvaný, sedí v rohu, trošku pozoruju a čekám. A teprve, když pochopím, o čem ta party je, se teprve pomalu začnu nějak dostávat do toho prostředí. A v té kabině to bylo stejné. Nejdřív potřeboval pochopit, jaké je tam klima, kdo jsou ti lidé, jakým způsobem o nich komunikují, jaká bude moje rol. A pak jsem do toho ale vstupoval razantně. V ten moment vás ale berou jako jednoho z nich a jsou schopní a ochotní se opravdu chovat tak, jako by tam kamera nebyla. Do nějaké míry to samozřejmě nikdy nebude úplně. A na skryté kamery nehraju, to mi přijde jako podvod, to by mi asi nikdo za prvé nedovolil a za druhé nemyslím, že to je eticky správně. Jsou tam vypípané věci, ale to nejsou sprostá slova.

Asi nejvýraznějším projektem, který jste zatím natočil, je série Iveta. Jak na ni vzpomínáte?
S čistou láskou! Tohle byl osobní projekt. Nebyl jsem fanoušek Ivety Bartošové, ale její životní příběh bylo něco, co mě fascinovalo už od dob, kdy se to dělo. Navíc jsem vyrůstal v Třemešné ve Slezsku, kam náš otec tenkrát přivezl z Prahy obrovskou věž Sony, což tehdy byla asi nejdražší věc v regionu. A k tomu přišlo cédéčko Ivety Bartošové Natur. Najděte si obal. Pokud je vám 5-6 let a vidíte takovou bohyni, takovou tvář, tak se zamilujete. Takže jsem miloval spíš Ivetu, než tu hudbu. Potom jsem vyrůstal v úplně jiných sférách, Iveta mě opustila, ale potom, když se do veřejného prostoru vrátila v tom nešťastném období, bedlivě jsem to sledoval. Ve všech rozhovorech jsem přiznal, že jsem se v určité fázi na tom jejím neštěstí vozil, smál se tomu, ale rychle jsem si uvědomil, že to není správně, že prostě nechci být součást toho problému. A potom, když Iveta odešla, což bylo shodou okolností v den premiéry mého prvního filmu, jsem cítil, že to není naposled, kdy se vidíme.

A o spoustu let později, v dobách covidu, jsem společně s producenty přišel za Arturem Štaidlem a zeptal jsem se ho, jestli by svolil k tomu, abych adaptoval příběh jeho maminky. S Arturem jsme doteď přátelé a myšlenkově jsme se na tom sešli. Byl jsem tenkrát rozhodnutý to nedělat, pokud to nepovolí. Za prvé to bylo moje převratné dílo, protože mě katapultovalo tam, kde jsem. Dovolím si říct, že jsem člověk, který když má nápad na sérii nebo film, mám otevřené dveře, prostě vím, kam mám jít, koho mám zkusit přemluvit. Udělalo to ze mě scenáristu, režiséra, kterým jsem si vždycky přál být a posunulo mě to ve všech směrech, ale zároveň jsem strašně hrdý. Možná je to těžko hmatatelné, ale vím, že před tou sérií byla Iveta vnímaná na veřejnosti jako taková ta bulvární, jsem přesvědčený, že teď je to jinak. Jsem přesvědčený, že teď o ní nemluví vůbec, nebo s elementárním záchvěvem úcty, respektu, lidství, což jsem chtěl  vnitřně dokázat. Iveta byla holka z Beskyd a skončila tak, jak skončila, ale za tím vším jsou nějaké důvody a životní příběhy. Myslím, že vysmát se tomu a jít od toho, je strašně nefér.

Máte nějaký vysněný projekt?
Chci napsat knížku. Mám ji dávno rozepsanou, ale naštěstí se k ní nemůžu dostat, protože mám spoustu filmové a televizní práce. A mám jeden takový velký byznysový projekt, který vám neřeknu, protože to je velké tajemství. Ale shodou okolností se chci sejít s Ondřejem Kaniou, majitelem Slovanu Liberec, abych mu o tom řekl. Nejdu tam pro peníze, jdu pro radu, jak s takovým projektem naložit. Je to něco, co mám v hlavě už roky. Ale natočil jsem Ivetu, což byl můj dlouhodobý sen, povedlo se to a povedlo se to tak, jak jsem chtěl. Teď jdu točit další sérii podle reálného příběhu, je to série s názvem Táta pro Prima+. Odehrál se před pár lety v severním regionu okolo Nového Boru, Varnsdorfu a Děčína. V hlavě to nosím 4-5 roků a hodně se bojovalo o to, aby se to mohlo stát, protože je to příběh, který je hrozně důležitý, zvlášť  dneska. 

To je jeden projekt, který nás čeká v dohledné době. Na začátku jste naznačil, že stříháte něco pro Českou televizi… 
Je to šestidílná série Hec pro Českou televizi, půjde ven na podzim teďka 2026. Je to neo western. Když říkám western, vůbec nemyslím koně a klobouky, je to normálně ze současného období. Neo western je třeba Je třeba zabít Sekala, Pustina, Rapl, příběhy často z pohraničí, kde se dějí ty velké věci. Hec vypráví o malé vesnici ukryté kdesi v kopcích, na česko-polských hranicích – úplně náhodou jsem se v takovém kraji narodil – tam je dřevěný kostel, který shoří a v něm se najede tělo. Je to taková atmosférická detektivka, která kromě toho případu řeší ještě osobní příběhy a nevyřčené křivdy lidí v tom místě. Je to hermeticky uzavřené místo, kde žije pár desítek lidí, všichni se znají, je to o velkých postavách, velkých činech, velkých věcech, velkém herectví. Obsazení je úžasné, v hlavní roli je Petra Hřebíčková, která po dlouhé době hraje opravdu velkou dramatickou roli a je super. Petra je super herečka, všichni to víme, ale po dlouhé době to zase může ukázat, protože má co hrát. Dále Stanislav Majer, Milena Steinmasslová, Vasil Fridrich, Thomas Sean Pšenička, Prokop Zach, Darija Pavlovičová, Juraj Loj. 

Kolik hodin materiálu v Liberci natočili? Inspirovali se populárními fotbalovými dokumenty? Jakým překážkám Mike čelil při natáčení Ivety? Jak vnímá seriály a film, ke kterým napsal scénář, ale režíroval je někdo jiný? A má raději hranou tvorbu s pevně daným scénářem, nebo dokumenty, kde o náhody není nouze? 
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.