Řemeslník, jehož nástrojem jsou slova: Nick Cave zaznamenává to, co k němu přijde

Nick Cave se narodil v Austrálii, kde vyrůstal obklopený literaturou. Jeho otec byl učitelem literatury a často mu pouštěl různé hudební nahrávky a četl básně. Láska k hudbě přišla až později, když hledal nějakou další formu vyprávění.

Tvrdí, že píše každý den, a to i ve chvílích, kdy nemá co říct. Psaní je pro něj prý způsob, jak zůstat naživu. A právě proto se jeho texty tak liší od většiny ostatních. Nepůsobí jako písně, ale jako otevřené deníky, někdy modlitby, jindy dopisy světu, který mu třeba zrovna v tu chvíli nedává smysl. Každé ráno vstává, oblékne se do obleku, dojde do svého pracovního studia a píše. Všechno ručně, do sešitů, které se hromadí v krabicích. Nepíše přímo písňové texty, ale obrazy, rozhovory, fráze, které k němu přijdou. Někdy to jsou celé odstavce, jindy jen jediná věta. Z těch potom vybírá, spojuje je dohromady a hledá rytmus. Když píše o lásce, nešetří bolestí, když píše o smrti, mluví o ní s klidem, jako o něčem, co prostě patří k životu. V písni Into My Arms se obrací k Bohu, i když v něj úplně nevěří. V The Mercy Seat propůjčuje hlas odsouzenci, který čeká na popravu. A v textu k písni Girl in Amber se zdá, jako by mluvil přímo s někým, kdo už není.

Na rozdíl od mnoha jiných textařů se vytáhlý Australan nespoléhá na náhlou inspiraci. Je spíš řemeslníkem než básníkem. Ví, že dobrý text vznikne až po desítkách verzí. Když má pocit, že se zacyklil, prochází staré sešity a hledá věty, které kdysi odložil. Všechno dělá pomalu, vědomě a s úctou k jazyku. V jeho textech není patos, jen obyčejná lidskost, která si sice prošla temnotou, ale neztratila cit. Možná proto působí jeho písně tak silně. Protože jsou opravdové.