Když textař povýší na básníka a získá Nobelovu cenu: Bob Dylan nasává informace a verše mění za pochodu

Že je Bob Dylan držitelem Nobelovy ceny za literaturu, ví kdekdo. Zajímavostí však je, že mu nebyla udělená za román nebo sbírku básní, ale za jeho texty k písním. Akademie tak uznala, že i texty písní mohou mít váhu knižního díla.

Od začátku jeho tvorby v 60. letech byly jeho písně plné obrazů, které vycházely z běžného života. Jejich síla spočívala v tom, že text měl ve skladbách vždycky důležitou roli. Bobův způsob práce zahrnuje několik postupů, které můžeme dnes považovat za inspiraci pro každého, kdo se chce textařině věnovat. Prvním krokem je nasátí informací. Chodí na zajímavá místa, mezi lidi, poznává jazyk v daném místě. Pak přichází fáze, kdy prostě napíše bez zbytečného zdržování text. Pak nastupuje takzvaná cut-up technika, kdy přepisuje části textu, stříhá řádky a přeskládává je, aby získaly nečekanou formu i zvuk. A nakonec nechává do písně „natéct“ vlastní interpretaci, a to tím, že během koncertů mění texty tak, aby mu vyhovovalo výsledné tempo a struktura písně, čímž dává skladbám finální podobu.

Například slavný text k písni Like A Rolling Stone byl původně mnoha stranami plnými hněvu, vzteku a frustrace a zachycoval vyčerpání z turné a z celé tvorby. Pak ale Bob materiál přetavil do příběhu ženy, která kdysi žila v privilegovaném prostředí, vše ztratila a nyní se ocitá bez jasné identity a bez ukotvení jako někdo, kdo nemá místo, kam by patřil. V písni si pak písničkář pokládá otázku, jaký je to pocit, být najednou na světě sám?

Textařská Boba Dylana práce prostě nikdy nebyla o jednoduchém vyprávění „já a ty“. Často stavěl dialogy mezi postavami, střídal úhly pohledu a míchal různé časové roviny. V písni Tangled Up In Blue zase splétá minulost, přítomnost a budoucnost do jednoho celku tak, aby vyjádřil, jak se vzpomínky, prožitky i očekávání v lidské mysli neustále prolínají. Tím vším ukázal, že text není jen doprovod k hudbě, ale je v písních rovnocenným partnerem.