Tomáš Hoffman: K napsání Milionářů mě inspirovala vlastní zkušenost, neznám nic hezčího, než když se celé kino směje

Moře na dvoře, Ženy v běhu, Tátova volha, Muži v naději, Kawasakiho růže, Na vlastní nebezpečí nebo Účastníci zájezdu, to jsou filmové hity, u kterých v kolonce producent svítí jméno Tomáš Hoffman. Brzy se k úspěšným titulům téměř s jistotou přidá i jeho první seriálový počin, ke kterému se Štěpánem Kopřivou napsal i scénář. Úspěchu Milionářů jde naproti herecké obsazeni se Zlatou Adamovskou, Vladimírem Polívkou, Pavlem Liškou a Petrem Stachem v čele. Tomáš Hoffman je dalším z hostů naší rozhovorové série s lidmi, na které zpravidla nemíří kamera, tedy Expres Star.  

Tomáš Hoffman studoval filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a několik let pracoval jako redaktor časopisu Cinema. Byl ředitelem distribuční společnosti Bioscop, v roce 2004 založil vlastní produkční a výrobní společnost Infinity Prague. Filmy Příběhy obyčejného šílenství, Kawasakiho růže a Nevinnost byly nominovány na Českého lva pro nejlepší film. Ty nejzásadnější tituly už byly jmenovány, tak ještě doplníme, že u filmů Sladký život a Bezva ženská na krku je kromě producenta i režisérem a scenáristou.

Čím jste chtěl být jako školák?
Jako školák jsem chtěl pracovat u filmu, šel jsem za tím a podařilo se mi to.

Poznáte už při čtení scénáře, že před sebou máte potenciální hit?
Když čtu scénář, tak při prvním čtení vypnu racionalitu a nechám se unášet na vlně emocí. Když se mi na konci objeví slzy v očích nebo alespoň takové zvláštní výjimečné chvění u srdce, tak vím, že jsme na dobré cestě. Takže se domnívám, že ano. Jakýmsi šestým smyslem.

Máte oblíbené tvůrce, se kterými natočíte téměř všechno, co vám přinesou.
U každého tvůrce jsou dvě roviny. Jedna rovina je jeho dílo a druhá rovina je jeho osobnost. Je úžasné, když člověk, který je schopen generovat krásné emotivní scénáře a pak je třeba i natočit, je zároveň i úžasný a hodný člověk. Takoví jsou třeba Martin Horský a Jirka Vejdělek. 

Jak vlastně máte nastavený ten proces? Hledáte scénáře, nebo za vámi s náměty a scénáři chodí tvůrci? 
Scénáře se nějakým způsobem objevují, vstupují mi do života, takže spíš za mnou tvůrci s těmi scénáři chodí. V počítači mám desítky a desítky scénářů, většinu jich pochopitelně nezbývá než odmítnout. Buď proto, že nejsou dostatečně kvalitní, nebo jsou tak rozkročené, že se nedají smysluplným způsobem zafinancovat.

Stává se často, že vám třeba přijde námět nebo scénář, který je podobný něčemu, co jste už natočil? 
Určitě, protože ten nejzákladnější námět je láska. Láska je skoro v každém správném scénáři. A když to není láska mezi mužem a ženou, je to láska mezi kamarády, ten pozitivní vztah. V každém případě všechno jsou to určité variace již viděného a vždycky jde o tu konkrétní konstelaci, aby byla dostatečně originální, překvapivá, aby se tam podařily vyhmátnout ještě nějaký fazety toho budoucího démantu, aby ta věc působila neokoukaně a nově.

Lidi si často představují producenta podle takových těch hollywoodských klišé. Jako chlapíka, který sedí v kanceláři, potahuje z doutníku a přepočítává spoustu peněz. Jaká je ale vlastně skutečná náplň a realita vaší práce?
Snad vás nezklamu, když řeknu, že jsem celý život kouřil poměrně velké doutníky a celý život jsem přepočítával peníze, takže minimálně z poloviny jsem dělal to, co jste popsal. Každý producent pracuje jinak, někdo se více vkládá do té kreativní části, někdo zůstává oběma nohama v té ekonomické nebo exploatační distribuční rovině. Já jsem rozkročen, takže se montuju i do té kreativity, ale zároveň na peníze tvrdě dohlížím. Z doutníků už bohužel nepotahuji tak intenzivně, jako jsem potahoval dřív.

Chodíte na plac?
Určitě. Na place musíte být od první hodiny do poslední.

A jak na to pak reagují režiséři, když jim do toho tak trochu – lidově řečeno – kecáte?
Nespolupracuji s režiséry, se kterými by nebyla radostí být na place a kterými by bylo potřeba do toho nějak zásadně kecat. S takovými režiséry rovnou nespolupracuji, takže všichni režiséři jsou blízké osoby, přátelé, sdílíme společnou vizi toho budoucího filmu. Takže tam problémy skutečně nejsou.

Už jsme zmínili, že jste se ve dvou případech stal i režisérem filmu, který jste i sám napsal. Bylo to proto, že ten scénář by nikdo nenatočil lépe?
Co řeknu, to bude pochopitelně s nadsázkou a s humorem: Když jsem pozoroval některé režiséry, ne na svých placech, ale na jiných placech, kde jsem byl na návštěvě, nebo jsem viděl filmy jiných lidí, kteří se živí jako režiséři, dospěl jsem k závěru, že tak blbě, jako oni, to dokážu natočit taky. Celý život rád přijímám výzvy, tak jsem si dal výzvu, přijal jsem ji a natočil jsem to stejně blbě jako oni.

Na obrazovky míří seriál Milionáři. Jak byste ho popsal?
Milionáři vycházejí z mého intenzivního prožitku, protože jsem měl to štěstí, že se mi podařilo vyprodukovat několik divácky úspěšných a oblíbených filmů, tím pádem jsem se dostal k nějakým penězům, které byly větší než ty, které jsem měl jako student. A najednou jsem stál před úkolem ty peníze nějak smysluplně utratit, zároveň jsem byl vystaven tomu děsivému nebezpečím začít je nesmyslně vyhazovat a stát se jejich otrokem.

A musím říct, že to je zkušenost nesmírně intenzivní a náročná, zvláště u lidí, kteří nejsou ekonomicky založeni a  vedle racionality zároveň mají nějakou intenzivní emotivní stránku. Je to těžké, je to neuvěřitelný boj, který člověk musí svádět s vlastními penězi. Tahle zkušenost mě inspirovala k tomu, že jsem vytvořil skupinu kamarádů, kteří pracují v továrně na hudební nástroje a dostanou se k obrovským, ale obrovským, strašně obrovským penězům. Tu cifru nikdy pochopitelně neuslyšíme, ale jsou to naprosto nepředstavitelné peníze, V průběhu osmi dílů procházejí celým tím procesem, každý z nich se k tomu staví jinak, jsou vystaveni těm nejtěžším možným zkouškám, ale nakonec se jim podaří tu situaci zvládnout a všechno dobře dopadne tak, jak to má ve správném filmu nebo seriálu být.

Jak dlouhá byla cesta od prvního nápadu na obrazovky? 
Mně se ta myšlenka urodila v hlavě už před mnoha lety. Přemýšlel jsem že bychom natočili film, ale když jsem ten film začal připravovat, tak jsem si uvědomil, že tam je tolik materiálu, situací, že to je dramaticky velmi bohaté a těch nejrůznějších úhlů pohledů a nejrůznějších zajímavých hrdinů, kterými se dá to dílo zalidnit, je tolik, že by to vyšlo na krásný seriál. Ta myšlenka je stará deset let.

Milionáři mají velmi atraktivní obsazení. Je přesto nějaká role, pro kterou jste měl v hlavě v hledáčku jiného představitele?
Ne. Mám vždycky – a musím za to poděkovat – to štěstí, že se nám do projektů daří získat ty herce, které chceme, které potřebujeme a kteří v těch charakterech jsou jedineční.

Takže jste postavy psal na tělo představitelům?
To není dobře. Postavy se píší tak, aby to byly samostatné živoucí subjekty fungující při čtení toho materiálu. A když se to dílo literárně dokončí, při zpětném čtení člověku začnou naskakovat konkrétní herci, začne se to zalidňovat a potom proběhnou nějaké úpravy scénáře. Ale ve většině případů by to byla veliká chyba psát scénář na tělo konkrétních herců.

Měli herci možnost improvizovat? Třeba u scény na konci prvního dílu, kdy se dozví, že právě v loterii vyhráli, bych řekl, že zadání bylo jenom „Chovejte se, jako byste vyhráli v loterii!“
Režisérkou seriálu je Marta Ferencová, která má za sebou celou řadu úspěšných komedií, je to vynikající, brilantní režisérka, zvláště v práci s herci. Nikdy to není otevřená improvizace ve smyslu „Dělejte, co chcete“, ale je to výsledek nějaké komunikace, zkoušek a přípravy. Ale někdy se dá říct, že se hercům povolí uzda, a to je třeba tenhle případ.

Interiéry vznikaly v ateliérech, nebo jste používali skutečné?
V ateliérech se dneska natáčí už minimálně, protože je to extrémně drahé. Kromě toho, že je drahý nájem ateliéru, tak se ještě musí prostavět dekorace, což jsou další náklady. Takže většinou se točí v reálných lokacích. Zahraniční filmy se točí v ateliérech. 

Kolik dní vám natáčení těch osmi dílů zabralo? 
12 dnů. 

Předpokládám, že dokončovací práce potom zabraly delší čas…
Dokončovací práce zaberou přibližně rok, ať už je to film, nebo seriál. Musí se udělat zvuková postprodukce, obrazová postprodukce, na začátku se to pochopitelně musí všechno dobře sestříhat, doladit v těch nejmenších detailech. Takže na dokončovací práce se vždycky počítá rok. 

Ještě se vrátím k tomu obsazení: Jak se daří sladit nabité diáře takových hvězd, jaké se vám podařilo nalákat do Milionářů?
Velice, velice špatně. Organizace natáčení probíhá podle dokumentu, který se jmenuje natáčecí plán. Je jakýmsi kompromisním výstupem termínů herců, možností jednotlivých lokací a nejrůznějších dalších elementů, které ovlivňují samotné natáčení. Sladit termíny herců, zvláště u těch známějších a zaměstnanějších, je nesmírně komplikované.

Kolik lidí zaměstná natáčení takového seriálu, jako jsou Milionáři?
V celkovém součtu to bude ke stovce lidí. Při vlastním natáčení je 30-35 lidí. Někdy, když je víc komparsistů, když je víc herců, tak aby to všechno pěkně odsýpalo, je i víc maskérů, kostymérů, když se točí noční scény, je potřeba víc osvětlovačů. Nikdy mě nenapadlo to počítat, takže až tady skončíme, tak si to hned zjistím, abych to věděl, protože mě to nikdy nenapadlo to přesně spočítat.

Stojíte za diváckými hity, jako jsou Ženy v běhu nebo Účastníci zájezdu i ceněnými snímky Kawasakiho Růže a Nevinnost. Co je pro vás jako producenta víc, plná kina nebo nominace a ceny? 
V každém případě plná kina. Nejde ani tak o ta plná kina, jde o smějícího se, spokojeného, šťastného, uvolněného diváka, protože neznám nic krásnějšího, než když se promítá film a celé kino se nahlas směje. Ti lidé jsou v tu chvíli úplně šťastní a spokojení, zapomněli na všechno a jsou jenom v tom kině a jsou součástí toho filmu. To mám sám úplně nejradši, mám to nejradši od dětství, je to ten nejkrásnější pocit, který si dokážu vybavit. Už jsem trošku starší a vyrostl jsem na komediích s Belmondem nebo Richardem, ty mám dodneška extrémně rád. A kdybych si měl vybrat z českých filmů, jestli Kladivo na čarodějnice, Markétu Lazarovou, nebo Světáky, tak si vyberu pochopitelně Světáky.

Čtete recenze?
Už mnoho a mnoho let vůbec nečtu recenze. 

A když jste ještě četl, přikládal jste jim váhu a trápil se těmi, které nebyly úplně uctivé k vaší práci?
Recenze jsem nečetl nikdy, protože neznám žádného recenzenta, jehož názoru bych si nějak extrémně vážil. Možná to souvisí s tím, že vzděláním jsem nedostudovaný, zběhlý filmový vědec. Filmový vědec je člověk, který studuje na to, aby byl recenzentem, takže nepotřebuji nikoho, aby mi vysvětloval, jaký ten film je, o čem je a co si o něm mám myslet. Vím to sám, protože jsem na to studoval a sám jsem to taky dělal.

Zajímají Tomáše Hoffmana divácké recenze? Jak se shání peníze na jeho vysněný projekt, válečný film Noční hlídka? Jak se mu pracovalo pro televizi, kde nemá celý produkční a distribuční proces ve svých rukách?
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku!  

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.