Hudební milníky: Na festivalu Woodstock svět patřil hippies

V srpnu 1969 se na louce u Bethelu ve státě New York odehrálo něco, co už pravděpodobně nikdo nikdy nezopakuje. Původně mělo jít jen o menší hudební akci, nakonec z ní vznikla legenda. Tři dny plné hudby, míru, naprosté svobody, ale i bahna.

Organizátoři čekali maximálně několik desítek tisíc návštěvníků, ale dorazilo jich přes půl milionu. Ploty šly rychle pryč a z placeného festivalu se stal volný happening. Místem konání byla louka amerického farmáře Maxe Yasgura, kam proudily davy z celých USA. Kolony aut ucpaly silnice na desítky kilometrů, lidé nechávali auta u krajnic a do cíle šli pěšky. Pódium stálo uprostřed louky. Veškerá infrastruktura… řekněme, že spíš nebyla. Všude bláto, minimum jídla, provizorní ošetřovny, ale přesto žádná panika. Místo hádek vznikaly skupinky, ve kterých se zpívalo a hrálo na kytary.

Na pódiu se odehrála řada nezapomenutelných vystoupení. Carlos Santana zahrál svou slavnou Soul Sacrifice takovým způsobem, že se o jeho tehdy devatenáctiletém bubeníkovi Michaelu Shrieveovi mluví dodnes. Janis Joplin to se svým chraplákem odpálila, jako by šlo o život, a The Who hráli ve čtyři ráno tak silně, že nikdo nešel spát. Joe Cocker rozerval publikum s coverem The Beatles a Richie Havens musel improvizovat a přidávat nové sloky, aby natáhl čas, než dorazí další účinkující, kteří uvízli v obrovské zácpě.

A pak, na úplný závěr, nastoupil Jimi Hendrix. Měl sice původně vystoupit už v neděli večer jako jeden z hlavních taháků festivalu, jenže kvůli zpožděním a naprosto rozhozenému časovému plánu se na pódium dostal až v pondělí ráno, kdy už většina návštěvníků musela odjet domů. Z původního půl milionu zůstalo jen pár tisíc vytrvalců. Přesto ale Hendrix předvedl jedno z nejlegendárnějších vystoupení v dějinách hudby. Včetně své syrové, zkreslené a protestně nabité verze americké hymny, která symbolizovala chaos a rozporuplnost tehdejší Ameriky během války ve Vietnamu.

I když z logistického hlediska byla tato akce naprostou katastrofou, z pohledu kultury to byl malý zázrak. Festival přežil bouřky, výpadky proudu, dokonce i jeden porod na louce. A i když trval jen tři dny, zapsal se do paměti celých generací. Protože co je silnější než půl milionu lidí v bahně, kteří se místo hádek drží za ruce a zpívají?