Ladislav Zibura: Venkov je po celém světě bezpečný. Ročně nachodím 4 tisíce kilometrů
Redakce
Stopaře i vytvářím
Dnes jsi přijel autem, můžeš prozradit svojí vtipnou SPZ?
Na svém autě mám poznávací značku PR0MINTE, která jako zázrakem byla volná.
A jak reagují řidiči?
Lidi se smějí. Zajímavé je, že většinou o víkendu, kdy jsou lidé více zrelaxováni. Osobně jsem fanoušek přítomnosti humoru ve veřejném prostoru, proto jsem rád, že mohu přispět.
Máš čerstvý řidičák, musel jsi brát kondiční jízdy?
Já jsem si udělal řidičák před třemi roky, pak jsem dva roky neřídil, tak jsem si zodpovědně vzal kondiční jízdy, abych se do toho vpravil. Je složité se ve třiceti učit řídit, protože silnice je plná nebezpečí a překvapení. Snažím se řídit opatrně, ale stále se učím.
A bereš stopaře?
Hodně beru stopaře. Naposledy dneska ráno paní, která nestopovala, ale ptala se mně na cestu. Jela na pohovor, měla zpoždění, tak jsem jí dva kilometry popovezl po Vinohradech. Když jsem objížděl Česko autem, o čemž je i má knížka Prázdniny v Česku, vzpomněl jsem si, že na Ukrajině je zvykem vozit cestující, kteří čekají na autobusových zastávkách. A tak jsem při svých cestách u nás začal zastavovat na autobusových zastávkách, nabízel svezení a překvapivě to fungovalo výborně. Takže stopaře nejenom vozím, ale i vytvářím.
Máš přehled, kolik ročně nachodíš kilometrů?
Hodně chodím na výlety a každý rok si alespoň na dva, tři týdny dopřeji nějaký výšlap, takže ročně nachodím určitě 4.000 kilometrů. Můžete se podívat do svého chytrého telefonu, člověk hodně nachodí i normálně, pět kilometrů denně není problém.
Na svoji první cestu ses vydal do Santiaga de Compostela a cestoval jsi sám. Proč ses rozhodl být sólo poutník?
Nikdo se mnou nechtěl jít, tak jsem putoval sám. A zjistil, že cesta o samotě má neopakovatelný půvab, který spočívá v tom, že jak si člověk připadá osamocený, tak se baví s každým, koho potká. A díky tomu si odnese velice intenzivní zážitek, protože potká a pozná hromadu lidí. Vždycky když cestuji s někým, což dělám docela často, tak je to prima, ale tu zemi, kde se člověk nachází, tak zas tolik nepoznám, protože soustředím pozornost na ten kus domova, který jsem si přivezl s sebou v podobě toho druhého člověka.
Na svoje cesty se zas tolik nepřipravuješ, často nepoužíváš mapy, takže i bloudíš. Proč?
Je to osvobozující. Když jsem se vydával projít Nepál nebo Čínu, tak bez mapy to zní zvláštně, ale člověk ví, že směřuje k bodu tisíc kilometrů na západ. A těch cest tam vede nekonečně mnoho. Putovat bez plánu člověku přináší množství překvapení, šetří mu to čas a nevytváří nějaká očekávání. A jet do nějaké země bez očekávání je osvobozující. Kdybych třeba věděl, jaká všechna krásná místa jsou v Číně, tak mně bude ohromně mrzet, že je neuvidím. Také jsem se radoval z toho, co jsem cestou náhodou potkal. A že toho v Číně je hodně. A to je půvab cesty bez příprav.
Čtěte také: Oligarchizovaná média degradovala žurnalistiku, říká novinář JXD
Hlásit se mamince
A ještě ti maminka na cesty smaží řízky, jak tomu bylo v případě tvé první cesty?
To snad dělá každá správná matka, ne? Šlo to dolů s tou gastronomií, matka už si zvykla, že jezdím často a už to není takové to srdceryvné loučení a řízky na cestu. Naposledy jsem dostal jenom žemlovku, tak bych rád apeloval na svou milovanou matku, aby tohle posílila.
A v průběhu cesty se jí musíš hlásit?
My jsme dříve měli takovou dohodu, každý den jsem jí psal smsku, že jsem v pohodě. Buď jsem napsal pravdu, nebo ne, ale vždycky jsem napsal něco hezkého, co jsem ten den zažil, aby máma byla v pohodě. A ne vždy jsem jí říkal o všem – třeba, když jsem byl v Náhorním Karabachu, tak jsem to neřekl. Postupem času si maminka zvykla a navíc jsem rodiče začal brát s sebou. Každý rok s nimi strávím a cestách dva týdny. Začalo to před čtyřmi roky, kdy jsem je vzal do Nepálu a podnikli jsme trek kolem Annapurny. Tehdy pochopili, co na tom vidím. Mimochodem, rodiče se již čtyřikrát vydali do Santiaga de Compostela. Takže jsem je pro cestování nadchnul a sami viděli, že je to mnohem více v pohodě, než předpokládali.
Na cestách toho zažíváš hodně, jakou formou si zážitky zaznamenáváš?
Já mám vystudovanou žurnalistiku a vždy si každý den před spaním píši podrobné poznámky ke svým zážitkům, a to včetně citací. Když jsem psal knížku o Česku, kdy jsem po republice jezdil takovým legračním autíčkem, tak jsem si zase nahrával audio deníky. Pár lidí to pak přepisovalo a musela to pro ně být zábava, protože jsem třeba nadával na ostatní řidiče.
Trpíš tinitem a musel jsi tomu uzpůsobit i svůj styl psaní.
Deset procent lidí na planetě trpí poruchou sluchu a mě bohužel tinitus postihnul také. Tichu se vyhýbám, je mi velmi nepříjemné a během karantény jsem chodil psát do auta. Jednoduše jsem seděl ve svém autě před kavárnou, měl puštěné rádio a celý den jsem psal. Nejraději píši v kavárnách, což loni nešlo, tak jsem si udělal svojí vlastní, mobilní.
Okradli tě někdy na cestách?
Ne. Okradli mě jen jednou v Českých Budějovicích, v herně Ferrari, kam jsem si ve dvě ráno šel dát malé pivo. V zahraničí mně nikdy neokradli a obecně si myslím, že když se člověk vydává mimo turisticky exponovaná místa, což já dělám, tak tam ti kapsáři nejsou přítomní. Venkov je všude na světě bezpečný.
A dostal ses někdy do nějaké nebezpečné situace?
Spoustu nepříjemných zážitků mám se psy, zejména z Turecka a Arménie, kde jsou ti velcí pastevečtí psi. Dvakrát mě pes pokousal, ale takovéto věci k cestování patří. S tou zkušeností jaksi roste sebevědomí člověka, že daný problém vždy nějak vyřeší. Také se mi stalo, že na mě někdo mířil zbraní, ale věděl jsem, že střílet nebude. Nejnebezpečnější situace, ve kterých jsem se vyskytl, souvisely s řízením, kdy jsem seděl v autě s někým, kdo neřídil úplně bezpečně.
Tvá knížka Prázdniny v Evropě je o méně turisticky exponovaných místech v Evropě a hodně v ní vyzdvihuješ Polsko. Doporučil bys nějaké speciální místo v Polsku?
Mně přijde prima si v Polsku projekt velká města, protože každé vypadá úplně jinak. A super je dojet až k moři do Gdaňsku, což je největší turistická oblast v Polsku, ale je to zároveň město, kde se člověk zabaví na týden. Jsou tam námořníci, lodě, spousta koncertů a pouliční hudby, skvělá muzea. A ještě mají ohromně rádi Čechy.
Poslední kniha Prázdniny v Česku je údajně poslední o cestování po naší republice.
Já jsem vždycky chtěl, aby poslední knížka, kterou napíšu, byla o Česku, ale vloni jsem vycítil příležitost, že teď je čas napsat knížku o Česku, protože lidé ho začali poznávat. Spousta lidí pochopila, že Česko je nesmírně rozmanité a tak jsem ho během tří měsíců objel a vydal jsem se za těmi méně známými příběhy, a vlastně i dokázal, že Česko může být stejně atraktivní jako jakákoliv jiná země. Začal jsem na lodi v Praze, dojel jsem do Českých Budějovic, kde jsem si vyzvedl ohromně zábavné auto značky Nissan Cube, ve kterém jsem pak jezdil oblečený jako Zikmund s Hanzelkou. A ta knížka, kterou jsem o cestě napsal, je podle mně dobrá. Je zároveň sondou do duše českého národa.
Člověk se bez nějakého patosu dozví spoustu zajímavostí z historie i současnosti, načerpá řadu tipů na výlet a zároveň se dočte o kontextu těch míst. Knížka je to humorná, ale nikoho neuráží, je plná krásných ilustrací a dělá mi radost, že mí čtenáři jsou v širokém věkovém rozmezí 11- 100 let.
Na jakém nejstrašidelnějším místě Ladislav Zibura spal, kdo mu namluvil audioknihy a jak to má s hospodskými kvízy, si poslechněte v našem podcastu.
Ladislav Zibura
Mladý český spisovatel a cestovatel se za dobrodružstvím poprvé vydal po maturitě, kdy prošel věhlasnou pěší pouť do španělského Santiaga de Compostela. Během studií žurnalistiky a ekonomie na Masarykově univerzitě pak podnikl pěší výpravu z Českých Budějovic do Říma a také se vydal napříč Tureckem a Izraelem do Jeruzaléma. Právě o tomto putování napsal svou první knihu – 40 dní pěšky do Jeruzaléma.
Kniha měla u čtenářů velký úspěch, a tak se Zibura rozhodl spolu s poutnictvím věnovat také psaní. V roce 2015 provedl čtenáře tříměsíčním putováním po Nepálu a Číně (Pěšky mezi buddhisty a komunisty), o rok později je zase vzal na Kavkaz (Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii). V roce 2019 Ziburovi vyšla kniha o stopování z Athén za polární kruh (Prázdniny v Evropě), za kterou dostal Cenu Hanzelky a Zikmunda pro cestopis roku.
Ve svých 27 letech si pak autor udělal řidičák, aby mohl podniknout vysněnou prázdninovou cestu po rodné zemi. Za volantem legračního japonského auta začal sbírat náměty na svou dosud nejdelší knihu – Prázdniny v Česku. Jako obvykle se vydal za lokálními kuriozitami, příběhy zajímavých lidí a pozoruhodnými událostmi české historie. Zibura svou tvorbou oslovuje nejen příznivce cestopisů, ale také lehké literatury. Více než o památky se autor na cestách zajímá o místní lidi, díky čemuž jsou jeho knihy zajímavou sondou do života v různých koutech světa. Čtenáři si Ziburu oblíbili díky nadsázce, humoru a lidskosti, se kterými své zážitky líčí.
Informace o aktuálních přednáškách Ladislava Zibury najdete na Zibura.cz
Kam dál? Tonya Graves: V devadesátých letech tady byla větší svoboda než v Americe
Titulní foto, portrét v textu: Ladislav Zibura
Foto v textu: Expres FM
Zdroj informací: Zibura.cz / Albatros.cz
