Simona Hřebíčková a Pavel Suchánek z Extrémních proměn: Změnit návyky není jednoduché, lidem chybí sebevědomí a disciplína

Po loňské úspěšné premiéře pro nás televize Nova ode dneška připravila druhou řadu dokumentární reality show, která lidem nabízí nový život. Třináct soutěžících dostane v Extrémních proměnách možnost zbavit se své život ohrožující obezity, ale samozřejmě je to hlavně na nich. Pomoci se jim dostane od týmu v čele v trenérem a průvodcem pořadem Martinem Košťálem, do kterého patří i hosté pořadu Expres Star, psycholožka Simona Hřebíčková a nutriční terapeut Pavel Suchánek.

Simona Hřebíčková je absolventkou University of New York Prague, pracovala v marketingu, například v Plzeňském Prazdroji, Henkelu nebo Danone. Od roku 2020 se už naplno věnuje psychologii, a to pro jednotlivce i firemní týmy, koučingu a konzultacím.

Pavel Suchánek je uznávaným odborníkem na výživu, výzkumným pracovníkem, pedagogem na Jihočeské univerzitě, spoluzakladatelem projektů v oblasti zdravého životního stylu. Spolupracuje s UEFA, sportovními lékaři a výživové specialisty.

Pavle, vy jste v týmu Extrémních proměn nový, jak vás ostatní kolegové přijali?
Pavel Suchánek: Krásně, musím říct, že jsem zapadl jak nůž do másla a myslím si, že jsme se navzájem docela obohacovali. Čerpal jsem spoustu zkušeností týmu z předchozích dílů a myslím, že oni zase mohli čerpat – a nechci, aby to znělo nafoukaně – moji odbornost.

Simono, jaké to bylo zase se vrátit do toho kolečka natáčení Extrémních proměn?
Simona Hřebíčková: Úplně to zbožňuji, takže jsem byla moc ráda a druhou sérii si užívám.

Čeká nás opět 12 dílů s 13 lidmi. Bude v tom jednom opět manželský pár, nebo nás tentokrát čeká nějaké překvapení?
Simona Hřebíčková: Bude tam manželský pár.

Kde je ten zlomový moment, kdy se ukáže, jestli to ten účastník dá, nebo nedá?
Simona Hřebíčková: Všimla jsem si, že je hodně zlomový bootcamp, protože po něm začnou věřit, že je něco možné. Předtím jsou nastavení na „nejde, nemůžu, nechci, ne a ne“ a po bootcampu se aspoň tohle změní. A potom jsou hodně důležité momenty, kdy překonají nějaké překážky, zvládnou nějaké velké bojovky, úkoly, které dostanou, protože to jim zvýší sebevědomí.
Pavel Suchánek: Když se naučili, že když dobře dochutí zdravé jídlo, tak to není nechutné jídlo, ale že to je jídlo velmi chutné. A naučili se znát velikosti porcí a naučili se, kde se dá vyměnit energeticky velmi bohatá strava za méně energeticky bohatou bez ztráty zdravotního přínosu pro organismus.

Jak často se vlastně s účastníky během natáčení vídáte?
Simona Hřebíčková: Je to hodně individuální, takže s někým třeba každý druhý týden, s někým dokonce co týden, ale s jinými se skoro nevidím.
Pavel Suchánek: Každý týden po telefonu, potom se každý měsíc vidíme na bootcampu, kde probíhá měření tělesného složení a vyhodnocování výsledků,  díky tomu se následně upravuje strava a jídelníček. Takže osobně se vidíme minimálně jednou měsíčně, ale v kontaktu jsme minimálně jednou týdně.

A vy jim pak připravujete na ten další týden jídelníček?
Pavel Suchánek: Připravujeme potravu, změnu velikosti porcí, zařazení nových potravin, měníme vzájemné poměry, třeba se navýší bílkoviny a trošku se sníží sacharidy. Pracuje se tam neustále, průběžně, protože ten organismus se mění a reakce každého člověka je individuální, takže nemůžete udělat jeden obecně platný jídelníček pro všechny. S každým musíte pracovat trochu jinak, každý má jiné chutě, jiné preference, jinak reaguje na fyzickou zátěž, někdo dobře staví svaly, někdo špatně, to všechno se v jídelníčku musí promítnout.

Předpokládám, že individuální přístup se týká i psychologické péče?
Simona Hřebíčková: Určitě, protože každý má svoje specifika. Ale jsou tam věci, které sdílí většina, třeba že patří do určité skupiny, což je třeba právě skupina obézních lidí, pak sdílejí vlastnosti, které přispívají k té obezitě. Kdybych měla nějakou zmínit, je to třeba impulzivita, kdy dřív něco udělám, než se vůbec zamyslím. Velkou roli hraje, jak je člověk nastavený na stres, kolik ho v sobě má, jak s ním umí pracovat, protože ten stresor dělá tělu velké věci. Když si dám dortík, má úplně jiný kalorický vliv, když si ho dám v klidu, než když jsem vystresovaná. Tam až vlastně zachází stres. Potom třeba to, jak se člověk naučil potlačovat různé emoce, myšlenky, to se taky hodně řeší.

Jste pro účastníky nonstop k dispozici na telefonu, nebo máte nějaké dané hodiny, kdy se s vámi mohou spojit? 
Simona Hřebíčková: Nonstop, protože práci mám ráda a vůbec mi nevadí, když mi někdo zavolá o víkendu nebo večer.
Pavel Suchánek: My měli stanovené časy a dny, ale když bylo potřeba něco akutně řešit, třeba nemoc nebo zranění, to se samozřejmě řešilo okamžitě. To znamená, mělo to nějaká jednoduchá zásadní pravidla, ale když vznikla neočekávaná situace, samozřejmě se řešila okamžitě.

Kolik času vám práce kolem natáčení Extrémních proměn zhruba zabere týdně? 
Pavel Suchánek: Když budu dobře počítat: Na každého účastníka potřebujete minimálně půl až tři čtvrtě hodiny, vynásobte to. Myslím, že kolem 10-12 hodin, protože jedna věc je nasbírání informací a druhá je promítnutí těch informací do vašich doporučení a sdělení doporučení účastníkovi. Musíte se nad tím zamyslet, musíte přihlédnout k tomu, jak to vidí psycholog, jak doporučuje informaci předávat, jestli spíš – a teď to nemyslím špatně – nátlakově, tvrdě a přísně, nebo spíš se snažit vyjednávat a vyměňovat, nebo mu jako v rámci dobrého nápadu říct „Hele, a co kdybys to zkusil takhle…“ Úkol psychologa je v tomhle tom obrovský, nejenom pro účastníky, ale i pro nás.
Simona Hřebíčková: Opravdu je to individuální, podle toho, co se děje, jak moc ten člověk cítí potřebu. Může to být 5-10 hodin.

V Extrémních proměnách se lidem nemění jenom hmotnost, ale vlastně se jim obrátí vzhůru nohama celý život. Co je jádro psychologické pomoci?
Simona Hřebíčková: Nejdůležitější je, aby člověk změnil staré vzorce chování. Člověk funguje v automatice, neuvědomuje si to, ale pořád jede v automatice, máte nějaké vzorce, který jste si posbírali z domova, nějak jste si je vytvořili. A buď je budete používat celý život a budou vám dělat problémy, nebo ne. Můj úkol je změnit vzorce chování, narovnat sebevědomí, protože nás nikdo neučí, co to vůbec je, tak ho lidi nemají. Není to jen o účastnících, ale celkově, k tomu žádná hodina na školách není, takže lidi prostě sebevědomí celkově nemají. A taky právě část, která hraje velkou roli, naučit pracovat se stresem, protože stres je něco, co buď podědíme, nebo k tomu přijdeme, třeba kvůli hypotéce, kdy se začneme bát, jestli ji splatíme. Takže je úplně jedno, jestli to máte v genetice, nebo k tomu životem dospějete. Ale tady je nutnost se s tím naučit pracovat jinak, než mám ve svém vzorci. 

Dá se nějak zobecnit, jaká je příčina problémů účastníků Extrémních proměn?
Simona Hřebíčková: Příčina je genetická, kolik mají ve vínku neuroticismu, míru stresu, kdy se stresují věcmi, které běžného člověka nestresují, impulzivitu, ADHD a další jako vlastnosti, ale potom i výchova…

Na to jsem chtěl narazit, přijde mi, že problémy si účastníci přinášejí právě už z dětství, mají mindráky, které živí jejich okolí, nízkou sebeúctu, sebelásku, o tom už jste i mluvila…
Simona Hřebíčková: Je to tak. Na jedné straně máme genetiku, to je 50 %, na druhé straně máme výchovu, co se děje ve škole, v práci, to je taky 50 %. Takže člověk by měl být opatrný, co se kde děje, jak se k němu kdo chová, protože to má velký vliv na psychiku.

Je frustrující, když účastníci vaši pomoc odmítají a neřídí se vašimi radami?
Simona Hřebíčková: Bude to pak frustrující hlavně pro ně. Většinou, když s někým začneme, tu snahu tam vidím, ale potom hodně poleví, což souvisí s další vlastností, která se týká obézních lidí, a to je sebedisciplína, odpovědný vztah k sobě. Mohou fungovat odpovědně třeba v práci, ale sebedisciplína a odpovědnost k sobě tam prostě není.

Musíte terapii přenášet i na blízké, na okolí účastníků?
Simona Hřebíčková: Ano, děje se to. A dává to taky smysl, protože psychika je jako rýma, je to nakažlivé, když je člověk třeba pořád nespokojený a vystresovaný, tak to přenáší i na partnera. A když se právě partner dozví, jak tomu druhému pomoci, mohou fungovat lépe. 

Dá se zobecnit, jaké nejčastější stravní chyby účastníci dělají?
Pavel Suchánek: Nemají vůbec představu o svém jídelníčku, kolik toho zkonzumují, kolik by toho měli zkonzumovat, o kolik jsou nad tím základním doporučením, vůbec si neuvědomují, že obrovské množství energie přinášejí nápoje, alkoholické i nealkoholické. Největší problém je to, čemu říkám jezení mezi jídly. Jdu okolo, vezmu si čokoládový bonbon, tam si vezmu sušenku, tam si vezmu krekr. Když to potom ten účastník sepíše na papír a na ten papír se podívá… Říkám jim „dělejte to jednoduše, napište na ten papír úplně všechno,“ podle mě průměrně i mírně podprůměrně vzdělaný člověk ty chyby vidí a uvědomí si, že taková hromada jídla je výrazně větší než množství jídla, které by člověk měl zkonzumovat. Jsem přesvědčený, že v české populaci je poměrně velké povědomí o tom, kolik by toho lidé měli sníst a co by už dělat neměli, kde je asi ta hranice, na co si dávat pozor. To, že to nedělají, je věc druhá.

Jak těžké je vzdát se těch návyků, těch jídel mezi jídly, zajídání stresu a podobně?
Pavel Suchánek: Je to velmi těžké, proto máme v pracovní skupině i psycholožku a trenéra. Musíme všichni táhnout za jeden provaz a ve chvíli, kdy řeknu, že něco budou dělat, musím říct i psycholožce, jak jsem s nimi domluvil, musím to říct i trenérovi, aby všichni věděli, na čem jsme se domluvili, abychom všichni mluvili jedním hlasem a šli jedním směrem. Jen tam můžeme být dostatečně důvěryhodní a můžeme být dostatečně silní v tom týmu.

Změnit ty návyky není vůbec jednoduché, kdyby to bylo jednoduché, všichni jsme krásně štíhlí. Na druhou stranu myslím, že je opravdu zásadní i edukace toho okolí, edukace rodiny, edukace dětí. Obrovským motivátorem speciálně u mužů, když si uvědomí, že chtějí být vzorem pro své děti, že nechtějí být tím tatínkem, který bude sedět jenom na gauči, že nejsou schopní jít s dětmi třeba sportovat, protože ta hmotnost je natolik omezující, že si s nimi nepůjdou zakopat, zabruslit, nepůjdou se s nimi na ten hokej nebo fotbal ani podívat, protože i to pro ně bude příliš obtížné. Myslím, že je to docela zásadní.

U žen výrazně funguje – na rozdíl od mužů – zdravotní riziko, daleko víc slyší na zdravotní a estetická rizika. Muži slyší na zdravotní rizika, když je trochu pozdě. Ženy jsou daleko víc nastaveny v rámci té prevence, myslím, že to mají i v genech, že musí být schopné se postarat o tu rodinu, daleko víc přemýšlí dopředu, co by se stalo, kdežto muži vůbec nepřemýšlejí, že když budou mít 200 kilo, nedojdu si ani na nákup a pomalu ani k lékaři. Myslím, že u žen je to v genetice, v evoluci silnější, takže se mi na začátku zdálo, že ženy spolupracují lépe, kdežto muži to vzali přes sílu, mužské ego a svaly, kdežto ženy na to šly přes výživu a přes zdravý životní styl.

I u výživy asi platí, že špatné návyky si budujeme už od dětství…
Jednoznačně. Dneska je velká diskuze o tom, o čem už mluvila Simona, co je ještě genetika a co je naučené chování. Je genetika to, že se rodina naučí, že se každý večer obloží jídlem a kouká na televizi? Je to ještě genetika, nebo už je to naučené chování? Nebo je to tak, že genetika je, že se rádi najíme večer, ale naučené chování je, že se obložíme tím nezdravým jídlem? To je dneska obrovská diskuze. Další diskuze je, jaká je optimální hmotnost. Existuje teorie usazeného bodu, to znamená, že nejlépe se cítím někde kolem určité hmotnosti, která vůbec nemusí odpovídat té optimální zdravotnickými organizacemi stanovenými hmotnostmi, ta hmotnost může být třeba o 10 kilo vyšší, ale ten člověk cítí daleko lépe. Nebo naopak se chce dostat ještě níž. Existují nějaká zdravotní doporučení, ale my s tím člověkem musíme pracovat individuálně, protože každý člověk je originál a ta zdravotní doporučení jsou průměrná doporučení pro průměrného člověka. Ale průměrný člověk neexistuje.

A já jsem se zrovna chtěl zeptat, jestli existuje nějaká jednoduchá a univerzální rada, jak změnit jídelníček a nastartovat proměnu, i když se nepřihlásíte do takového pořadu…
Začněte tím, že budete zapisovat jídelníček, to umí všichni. Podívejte se každý večer na ten papír, vyškrtejte věci, které jsou špatně. Nastavte si časový harmonogram jídla, jezte, pokud možno, ve stejné časy, choďte spát ve stejné časy, dělejte pohybovou aktivitu ve stejné časy. A zaměřte se na kvalitu. Ale pokud neuděláte předtím ty dvě věci, to znamená pravidelnost a evidenci, kvalita vás k tomu výsledku nedovede. Dneska víme, že když budete jíst sice zdravě, ale nárazovitě, s přestávkami, nebo naopak pořád, nevede to k tomu výsledku.

Jste s účastníky Extrémních proměn v kontaktu i po skončení pořadu, po skončení natáčení?
Simona Hřebíčková: Já s nimi v kontaktu jsem. Vlastně jsme dokonce měli teďka sezení, dvě sezení minulý týden, takže ano, takže víme o sobě.

Zvládají se po roce od té své proměny, když se budeme bavit o účastnících první řady, držet toho režimu, který najeli díky pořadu, nebo se už dostavila recidiva?
Simona Hřebíčková: Nemůžu mluvit o všech, ale je vidět, že se můžou zase ukázat ty staré vzorce. Je třeba, aby si člověk zase připomenul, jak má fungovat po novu, protože zvyk je železná košile, oni ten zvyk měli desítky let a teď jenom rok na změnu. Takže si musejí připomínat ty nové vzorce, aby v nich mohli pokračovat dál.

Jaká byla nejvyšší hmotnost v druhé řadě Extrémních proměn? 
Pavel Suchánek: 207 kilogramů, pokud si dobře pamatuju.

A můžete i prozradit, jaký bude v druhé sérii nejvyšší váhový úbytek?
Pavel Suchánek: Doufám, že to bude přes 100 kilo.

Prožívají Simona a Pavel proměny účastníků emotivně? A kontaktovali je diváci, aby na základě jejich působení v pořadu nastartovali vlastní extrémní proměnu? Sledují hotové díly, aby zpětně viděli vývoj účastníků? A má něco společného nutriční poradenství vrcholovým sportovcům a silně obézním soutěžícím z Extrémních proměn?
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.