
Její texty nejsou uhlazené ani promyšlené do posledního detailu. Jsou to proudy slov, které přicházejí, když chodí po městě, sedí v kavárně nebo jen tak pozoruje lidi kolem sebe. Při psaní se nechává vést místem, náladou a vzpomínkami.

Vytáhne notes, sedne si někam, kde to trochu žije, nebo naopak úplně utichne. A zapisuje všechno, co v ní zanechá stopu. Nepřemýšlí nad tím, jestli to do sebe zapadá. Důležité je, že to má vlastní rytmus. Později se k zápiskům vrací a pomalu z nich skládá text, který zní tak, jak cítí ona. Její tvorba často připomíná rozhovor s duchem starého New Yorku. S energií klubů, kde začínala, s atmosférou nocí, které byly temné i krásné. Slova nechává běžet, občas je řekne nahlas, aby slyšela, jak působí. Nespoléhá na složité metody, spíš na své přirozené tempo a cit pro jazyk.
Ráno si dá kafe, otevře notes a chvíli jen sedí. Nečeká na velký nápad, spíš na drobný impuls, který jí pošle první slovo. Když má pocit, že text už nějakým způsobem žije, odloží ho a později se k němu s odstupem vrátí. Poezii umí propojit s úplně obyčejným životem. Možná i proto k ní mají respekt nejen hudebníci, ale i básníci a literární kritici.

Do jejího způsobu psaní zapadá i příběh některých jejích známých písní. Třeba Dancing Barefoot. Napsala ji společně s Ivanem Králem a sama ji popsala jako text o ženské síle a hloubce citového zaujetí. Je to píseň, která později žila vlastním životem – nazpívali ji U2, Pearl Jam i Simple Minds. Ještě zajímavější je příběh skladby Because The Night. Hudbu složil Bruce Springsteen, ale nedokončil ji a nehodila se mu na album. Když se ukázalo, že by mohla sedět Patti, vzala si demo domů a během jediné noci k němu dopsala text. Byla zamilovaná a plná očekávání, což se do písně otisklo. Springsteenova hudba díky ní dostala úplně novou duši a vznikl jeden z jejích největších hitů.
Nepřizpůsobuje se trendům ani očekáváním. Čerpá z okamžiku, z nálady, z toho, co zrovna prožívá. A její texty zní trochu jako zhudebněné básně.


