Ondřej Synek: Užívám si života, poprvé jsem měl dovolenou

Ondřej Synek je historicky nejúspěšnějším českým veslařem. Je několikanásobným mistrem světa i Evropy, a ze dvou olympiád přivezl tři medaile. V Ranním klubu Expres FM pohovořil o svých plánech do budoucna i těžkém rozhodování o konci kariéry.

Na sport nemám chuť

Od momentu, kdy jsi oznámil konec kariéry, ulevilo se ti?
Musím říct, že se mi ulevilo hodně. Asi nejdůležitější pro mě je, že jsem s tím faktem smířený. Opravdu jsem v pohodě, nejsem v depresi, že bych si nezasportoval. Momentálně na sport nemám vůbec chuť, nic mi to neříká, tělo si asi řeklo dost a potřebuje si odpočinout.

Jak dlouho v tobě zrálo to rozhodnutí?
Uzrávalo to dlouho, není to tak, že bych se ze dne na den probudil a řekl, že končím. Chystal jsem se celou zimu na olympiádu a na jaře mi to nešlo, bylo to opravdu těžké a složité. Zjistil jsem, že na olympiádu jet nemůžu, protože na ni nejsem dostatečně připravený. A pak jsem dospěl k rozhodnutí, že na ni nepojedu. A od té doby se to se mnou veze.

Teď tedy relaxuješ, odpočíváš, nesportuješ, užíváš si normálního života?
Ano je to přesně tak. Třeba v létě jsem byl poprvé na prodlouženém víkendu, takže opravdu si to volno užívám.

To sis dříve dovolit nemohl?
My jsme měli šampionát nebo olympiádu vždy na konci léta, takže celé léto jsme trénovali. Do teď jsem neznal letní dovolenou, nebo delší víkend. Když už to vyšlo, tak to bylo spojené s nějakým tréninkem, ale takové to vyvalení na pláži jsem neznal.

Takže si teď můžeš v klidu dát svíčkovou?
Já jím svíčkovou pořád, ale není to bohužel tak, že bych jí spálil, roste mi břicho.

Zatím to není vůbec vidět, kolik jsi přibral?
Sedmnáct kilo.

Čtěte také: Kapitán českých tenistek Petr Pála hostem Miloše Pokorného

Jet do Tokia na výlet jsem neměl zapotřebí

Když jste naposledy odjížděli na soustředění v Livignu, byla tam ve vás naděje, že to ještě zlomíte, nebo jsi cítil, že tělo to nedává?
Vykrystalizovalo to po skončení světového poháru v Lucernu na konci května, kde jsem byl dvanáctý. A ať jsem dělal, co jsem dělal, tak to vůbec nešlo, nebyl jsem schopen to zlomit. Pak jsem jel na nějaké vyšetření a testování a tam už to vůbec nešlo. Doktor mi doporučil čtrnáctidenní volno, ale rovnou mi řekl, že na 99 % to nepůjde, už to tušil. Tak jsem si udělal volno, ale když jsem třeba jel na motorce podél Vltavy, nebylo mi vůbec dobře. Tak nějak jsem věděl, že je to špatné, prostě to nebylo slučitelné s vrcholovým výkonem. Na olympiádu jsem mohl jet, kdybych chtěl, tak jsem tam jel na výlet, ale to jsem neměl zapotřebí. Navíc jsem věděl, že u nás v týmu je klučina, Honza Fleissner, který pojede místo mě a je lepší než a já. Porážel mě v tréninku. O hodně. Tak jsem mu řekl "Pojedeš místo mě, já to nedám". A v tu chvíli se mi hrozně ulevilo, protože ze mě spadl ten tlak a očekávání.

Byl to velký nápor na hlavu, když jsi viděl, že to opravdu nejde?
Bylo to těžký, protože se zdravotními problémy jsem bojoval už v Riu. Pavel Kolář mi řekl, že je to tak maximálně na dva roky veslování a pak konec. Začal jsem cvičit, dal jsem se do kupy, vyhrál jsem mistrovství světa a kvalifikoval se na olympiádu do Tokia, která byla o rok odložena. Restart vyšel, pět let jsem trénoval na olympiádu a měsíc a půl před ní jsem si řekl, že nikam nepojedu a ukončil svojí pouť.

A co tvůj trenér?
Myslím si, že to věděl dřív než já.

Nedávno jsi byl na motorkách. Mohl sis někdy předtím dát čtrnáct dní volna?
Nikdy předtím jsem si čtrnáct dní volna dát nemohl, respektive jsme měli vždycky dovolenou až po mistrovství světa, celé září. Teď jsem byl poprvé s kamarády na motorkách, v zimě jsme to začali plánovat. Jeli jsme po vlastní ose až na jih Albánie, přes Sarajevo, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu a Makedonii, a bylo to super.

To je také docela fyzicky náročná záležitost. Byl jsi z toho unavený?
Je to náročné fyzicky i psychicky, člověk musí být pořád soustředěný. Navíc na jihu je na silnicích docela divočina a my jsme dost jezdili mimo ně, po horách, po šotolinách. Ale bylo to krásné v tom, že jsme vypnuli hlavy i telefony, nic jsme neřešili, zkrátka super to bylo.

Byl nějaký pád?
Jasně, padá každý. Kdo nespadnul na motorce, jako by nebyl. Samozřejmě jsme jako hrušky popadali v horách, když jsme zvolili technicky náročný, asi šedesátikilometrový úsek, s těmi těžkými motorkami to není úplně sranda. Nikomu se nic nestalo a dojeli jsme v pořádku.

Chceš se tomuto koníčku věnovat více i v budoucnu?
Hrozně nás to s kluky baví, my jezdíme už asi 20 let, jsou to kluci od vody, Honza s Kubou, příští rok se chystáme na Drákulův hrad do Rumunska.

Takže se konečně dostaneš na místa, na která jsi neměl čas?
Těch věcí je spousta, ať už si sjet vodu s dětmi na kánoi, cestování a tak. Já jsem sice zcestoval celý svět, ale nic jsem z něho pořádně neviděl, protože u toho sportu je to letiště, hotel, závodiště, hotel, letiště a nazdar. Těším se, že víc poznám kouty světa a budu cestovat.

Rozhovor Miloše Pokorného: David Neff jezdí do míst, odkud lidé utíkají

Tři vteřiny od zlata

Jaké své vítězství považuješ za nejcennější?
Myslím si, že to je můj první titul z roku 2010 na Novém, Zélandu, kdy jsem porazil mého největšího soupeře a celoživotního rivala Mahé Drysdalea, a to doma na domácí půdě. Předtím porážel vždycky on mě. Navíc to byl první mistrovský titul pro Českou republiku v olympijské disciplíně a ještě v té nejtěžší. Takže to bylo asi nejlepší. A nejemotivnější.

Jaký jsi měl vztah se soupeři?
My jsme velký kamarádi, hlavně skifaři. Ale i veslaři drží při sobě. Neměli jsme po sezóně problém sednout si do jedné osmiveslice a v Americe závodit na takových menších závodech. Byla to hrozná sranda a neměli jsme problém spolu bydlet na pokoji. S Olafem Tufte z Norska jsme spolu jezdili na soustředění, jezdili na kole, ale i chodili do hospody. Myslím si, že je to i v jiných menších sportech a je to ovlivněno i tím, kolik je v tom sportu peněz.

A co považuješ za svojí největší smůlu?
Olympiádu jsem nikdy nevyhrál a asi nejblíž tomu byl v Riu, kde mi chyběly ke zlatu tři vteřiny.

A co tvá budoucnost?
Nastupuji na pozici vedoucího trenéra v Dukle, kde budu mít na starost celou sekci veslování. A doufám, že se nám s naším trenérským kolektivem povede vychovat nějakého nového Synka. Nebo Synkovou.

Vidíš tam nějaké jasné talenty, kteří by navázali na tvé úspěchy?
Ten sport je hrozně dlouhodobá práce. Není to tak, že by někdo ráno vstal z postele a vyhrál mistrovství světa. Ten sport bolí a musí se tomu hodně obětovat. Máme mladé kluky, nicméně si nemyslím, že by někdo z nich měl na ježdění skifu. Máme teď ale nadějnou čtyřku, která vyhrála na mistrovství světa do 23 let, kluci na dvojskifu se dokvalifikovali na olympiádu a nakonec byli čtvrtí. Myslím si, že našlápnuto máme celkově dobře. Ale nemyslím si, že mezi nimi bude nějaký Synek, který bude jezdit dvacet let. A je moje práce, abych zabezpečil, že z olympiád budeme vozit medaile ve veslování.

Jaký byl nejzábavnější moment jeho kariéry? Je tvrďák? Jak se mu, jako vyučenému zlatníkovi, dnes dělají šperky a za jak dlouho vyrobil po přestávce prstýnek? A jaký je táta? Poslechněte si v našem podcastu.

Mio&Synek.jpg

Ondřej Synek

Jeden z nejlepších světových skifařů posledních let, kromě dvou stříbrných a jedné bronzové olympijské medaile získal i pět titulů mistra světa a pět kontinentálních triumfů.

S veslováním začal Synek v 13 letech v rodném Brandýse nad Labem, odkud si jej v roce 1999 vytáhl do pražské Dukly trenér Doleček. Po několika sezonách ve dvojskifu přesedl na skif a brzy začal prohánět domácí ikonu Václava Chalupu. Od roku 2005 se 13 let z žádné vrcholné akce nevrátil bez medaile, v roce 2010 se na jezeře Karapiro stal prvním českým mistrem světa v olympijské disciplíně. Mezi olympiádami v Londýně a Riu ovládl všechny tři světové šampionáty. Už třikrát útočil Ondřej Synek na olympijské zlato, avšak k nejcennější medaili mu pokaždé kousek chyběl.

V září tohoto roku oficiálně oznámil, že již na vrcholové úrovni sportovat nebude, stal se šéfem veslařů v Dukle. Nedávno pak vedení Českého veslařského svazu oznámilo, že Synek bude mít na starosti v následujícím olympijském cyklu i celou reprezentaci.


Kam dál? Petr Kolečko: Pokračování Mostu bych rád, ale režisér je nepřítelem druhých řad


Zdroj informací: Olympijskytym.cz
Titulní foto: Ondřej Synek

Podcast