Jakub Prachař: V Krkonošských pohádkách jsem fandil dědovi

Hostem Miloše Pokorného v Ranním klubu byl Jakub Prachař. Probrali spolu pracovní věci, jízdu v jedné stopě i vášeň k fotbalové Slavii, kterou u Prachařů dědí po generace.

Miloš: Přestože nejsi členem Monkey Bussiness, hraješ v klipu k poslednímu singlu One Boy One Girl. Můžeš říct, jak vznikla tahle spolupráce?
Jakub: Já jsem to psal na svůj sociální kanál - který jsem teď rozžil, protože se blíží rybářská sezóna, tak aby si užili diváci fotky s kaprem -, že jsem 37 let čekal na tuhle příležitost. Zadání bylo jednoduché: Jmenovalo se Spokojený Švéd, takže já jsem zapracoval na postavě půl roku.

Miloš: Půl roku jsi na tom dřel?
Jakub: Půl roku jsem na tom dřel, měl jsem k tomu kondičního trenéra a nutričního poradce. Povedlo se to, ten výsledek, myslím, je fantastický a bylo to jedno z nejzásadnějších natáčení v mém životě. Já si pamatuju, když jsem měl kazetu Monkey Bussiness, to jsem se ještě s klukama neznal. Ale když pracuješ poctivě a dlouho, tak se dočkáš.

Miloš: Kde jste natáčeli?
Jakub: Byli jsme na dovolené v Dubaji, protože to bylo blízko a bylo to jen s čtyřmi testy tam a s osmi zpátky, tak nám přišlo, že se to vyplatí. Já jsem tam původně jel na týden, ale vzhledem k tomu, že tam nebylo možné se otestovat na cestu zpátky, tak jsem si to tam ještě o týden prodloužil.

Miloš: Takže jste točili v Dubaji?
Jakub: Točili jsme v Dubaji, dokonce jsme byli na několika výletech.

Miloš: Aby to bylo atraktivní...
Jakub: Přesně tak. Takže jsme třeba byli v takové poušti a já říkám tomu chlapovi, co tam s námi byl "A tyhle cestičky?" a on říká "To je od hadů, no". Takže to bylo pěkné

Miloš: Když se hercům poštěstí a hrají ve filmu, který to vyžaduje, tak se občas podívají do světa, sice pracovně, ale to nevadí. Ono to je romantická představa, ale ti, kdo si občas čuchli k filmu, tak vědí, že jeden záběr rovná se x hodin a trávíš tam čas od rána do večera, nikam se nepodíváš. Užíváš si filmování v cizině?
Jakub: My jsme točili s Vláďou Michálkem Prázdniny v Provence. To se celé točilo v Provence, ale v podstatě jsem tam z toho viděl takové parkoviště, kde byla pizzerie a místní obchodník s drogami. Z Provence jsem za tu dobu neviděl vůbec nic.

Miloš: A ten čas dokážeš nějak vytěžit pro sebe? Protože tam jsou hrozné díry. Dřív se to řešilo alkoholem, to padlo...
Jakub: ...to je pryč...

Miloš: Zákazy jsou všude, nesmí se pít. Někdo studuje, čte si noviny, někdo se učí cizí jazyk. Jak ty vyplňuješ čas?
Jakub: Já dospávám předešlý život. Jsem v deficitu, nevím jestli to do smrti stihnu, ale já dospávám. Jsem typický tím, že nejsem nijak náročný, nepotřebuju karavan. Třeba když se točí někde, kde je zima, tak mně stačí radiátor, já se k němu přivinu a stačí mi tak 15 až 20minut. Dospávám.

Miloš: Takže zacelíš díru z předchozí noci nebo večera nebo měsíců?
Jakub: Z předchozího života. Takže v podstatě při tom natáčení za den vstávám i sedmkrát. Takže sedmkrát se startuju.

Miloš: Pro producenty dobrá zpráva, nejsou to velké náklady. V zimě radiátor, popřípadě v létě dečka, matračka, co?
Jakub: Já si vozím svou dečku.

Miloš: Aha, privátní dečka. Kubo, prosím tě. My jsme se včera snažili mezi námi tady říct, kdy jsme tě začali vnímat jako herce, člověka, osobnost a tak dále. Já jsem říkal, že jsem tě poprvé zaregistroval asi ve filmu Milenci a vrazi. Byl si mi tam strašně nesympatický, úplně hrozně. A to jsem říkal, kdo to zas je tohle? Tys byl takový ten severský typ ještě.
Jakub: Vždycky když přijde nějká nová věc do revíru, tak vždycky to hned nemáš rád.

Miloš: Ale nevzpomněli jsme si, kdy si jako úplně poprvé hrál. Jediné, co se nám podařilo, jestli teda to sedí. Rok 87 Manéž Bolka Polívky, jako v televizi.
Jakub: Jo, počkej. To jsem byl s našima, to si pamatuji. To jsme byli ještě na farmě u něj, to si pamatuji, ale tam ani nevím, co jsem dělal. První, co jsem točil, tak to bylo s Janem Hřebejkem a teď jsme se nedávno zrovna potkali, tak jsem říkal, že se mi to líbí, že je to moje první a zároveň poslední role u něj. Takhle jsem byl dobrej, jo. A byla to nějaká Bakalářská povídka, a to bylo těsně, co on natočil Šakalí léta.

Miloš: Už začal být slavný?
Jakub: Ne, to už byl, ale myslím, že ho trápilo, že natočil Šakalí léta a pak už na něj zbyla jen Bakalářská povídka. Takže to bylo první, no.

Miloš: To bylo první, kde ses jenom nemihnul?
Jakub: No, to jsem tam i něco říkal.

Miloš: A takový typ, že většinou děti herců se mihají v těch pohádkách.
Jakub: Ne, to ne. Mně to naši nechtěli, to se nedělo. Takže já bych, když se dočtu, že ‚to máš z té protekce‘. Tak já měl z protekce to, že jsem to měl zakázaný.

Miloš: A kdo zakazoval víc? Rodiče nebo třeba děda?
Jakub: Ne, děda vůbec, tomu to bylo jedno myslím. Ale, no nezakazovali rodiče, oni nechtěli, abych to dělal. Přáli si, abych byl něco jiného.

Miloš: Právník?
Jakub: To je představa těchto herců. Právník nebo lékař. Všichni mají tuhle debilitu, nevím proč.

Miloš: Kluk by měl být právník nebo dobrý lékař.
Jakub: To je prostě nějaká představa. V Africe mají taky takovou představu. Já jsme se bavil taky s nějakým klukem, který tady žije. On je teda fotbalista, ale říkal, že rodiče hrozně chtějí, aby byl buď lékař, anebo právník. Takže i v Africe se to děje.

Miloš: Je to standardní výběr. Když jsme u toho hraní, tak to, že jsi z herecké rodiny, tak to nemá cenu říkat. Takové ty protekce, ta častá otázka, tak to jsme taky zodpověděli. Tvoje děti. Budeš taky takový otec, abys říkal, že nemají dělat tyhle věci, není to stála práce a nebudou mít z čeho žít.
Jakub: No, ale tak ty naši samozřejmě v té době, když oni to dělali, tak jsi dostal v divadle jako všichni stejně.

Miloš: Byla jistota?
Jakub: Byla jistota toho nic. To bylo dobrý. Takže já myslím, že teď je to jinak. Tak já když vidím, kolik se tím dá vydělat peněz, tak já chci, aby to moje děti dělali. To můžeš dělat od hrozně brzkého věku a máš od nich pokoj hrozně brzo.

Miloš: Klid, přijďte se když tak zeptat, kdyby došlo peníze a já vám řeknu, jak si půjčit.
Jakub: Ne, o tom jsem ještě nepřemýšlel. Já budu nejšťastnější, když to moje dítě bude dělat to, co ho baví. To může být cokoliv. Třeba právník nebo lékař.

Miloš: Ne, když si uvědomíš, kolik času člověk stráví v práci, tak beru jako životní štěstí, když děláš něco, co tě baví. Protože to je ten život hlavně než když boucháš ten týden a teď tě to vlastně vůbec nebaví a pak teda ten víkend, který uteče. Víme, jak to vypadá. Takže člověk si pak uvědomí, že to je fajn, když tu a tam děláš, co tě baví.
Jakub: Jako to je to nejlepší, co se člověku může stát. Každýmu bych to přál, ale rozumím tomu, že ne každý to má. Ale tohoto si strašně vážím a jsem si toho vědom.


Vizitka: Jakub Prachař je český herec, hudebník a moderátor. Narodil se 30. srpna 1983 v Praze ve znamení Panny a jeho životní číslo je 5. Už jako 13letý začal účinkovat v divadle Komedie. Za sebou má celou řadu rolí ve filmech i televizních seriálech. V roce 2010 se stal jedním z moderátorů soutěže Česko-Slovensko má talent. Byl také členem a spoluzakladatelem populární hudební kapely Nightwork. Rodinná tradice je spojená nejen s herectvím, ale také fotbalovým klubem Slavia Praha. Dědeček Ilja Prachař byl předsedou přátel tohoto pražského klubu.


Miloš: Kubo, my jsme se ještě vůbec nedotkli muziky. V kuloárech se tradovalo, že by se vaše parta mohla dát dohromady, bavíme se samozřejmě o Nightwork. V jakém je stádiu tato myšlenka? Protože ještě z jiných kuloárů jsem se dozvěděl, nebudu jmenovat, že to není na pořadu dne.
Michal: Počkej, to můžeš jmenovat. Vždyť Vojta Dyk to normálně řekl tady do rádia.

Jakub: Jo, tak to jsem rád, že to nemusím opakovat.

Miloš: Že tedy velmi pravděpodobně ne.
Jakub: Ano.

Miloš: I když to vypadalo, že ano. Tak jestli bys mohl říct, jaký je aktuální stav. A jak ty si ten čas jako muzikant vlastně vyplníš, protože tě baví hrát a neskončíš s hraním...
Jakub: ...já vlastně od té doby moc nehrál. Teda ze začátku mi to nechybělo, protože ono to bylo dost namáhavé.

Miloš: A intenzivní.
Jakub: Teď už by mě to zase bavilo. My občas hrajeme s Vojtou Dykem a Honzou Maxiánem. My hrajeme naší takovou veseloformaci Los diskotékos. Hrajeme tak třikrát do roka, jsme improvizační parta. Takže si občas zabubnuju, ale jinak nehraju a chybí mi to. Ale myslím, že tahle kapela se bohužel nevrátí, i když to byla docela frajeřina zamáznout to ve chvíli, kdy to bylo na vrcholu, to fakt umí málokdo.

Miloš: A začalo to fungovat ve velkým.
Jakub: A když vidíme, že za tu dobu tady v podstatě nevznikla žádná kapela, tak jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. A myslím, že jak jsme všichni zestárli, tak i ta hudba by se měnila. Místy třeba k lepšímu, místy k horšímu, to nevím. Ale teď to tak rekapituluju, že to je škoda. My jsme tenkrát nerozuměli, proč na to vlastně lidi chodí, furt jsme byli nejistí, a dneska vidím, proč to tak bylo. My jsme dělali spoustu správných věcí, aniž bychom to věděli. Tak to bylo docela výjimečný.

Miloš: Život to tak nastavil.
Jakub: Myslím, že by to nemělo být. Ale myslím, že se to nedá v téhle formaci dát dohromady, protože zůstaly určité osobní nevyřešenosti, které už se nevyřeší. A čím více osobností na jednom místě, tím hůř se křivda odpouští. Takže myslím, že ne. Ale je to škoda, myslím, že by to šlo znovu.

Miloš: Kdybys měl pocit, že ti ta muzika chybí víc, než si zahrát Los diskotékos třikrát za rok, tak bys přemýšlel o tom založit novou kapelu, která by normálně fungovala?
Jakub: Přemýšlel, ale ono je nejtěžší, že musíš zjistit, co budeš zpívat, pro koho a jakou hudbu. To je komplikované vymyslet, aby člověk nehrál jenom tak.

Miloš: Když si jdeš zahrát třikrát do roka v téhle partě, jdeš si zahrát, lidi se baví a nic od toho nečekáš.
Jakub: Ano.

Miloš: V momentě, kdy založíš novou partu, tak lidi mají nějaké očekávání. Co budou hrát a jak to bude postavené, na kom, kdo bude zpívat a kdo bude frontman?
Jakub: A teď se to bude srovnávat, jak to bylo a proč. Takže já si dělám doma nějaké písničky. Teď jsme udělali s Ondrou Brzobohatým takovou věc, ta byla ryze narozeninová, která teprve přijde. Teď po té pauzičce koronavirové se mi vrátil i takový eutusiasmus, který jsem neměl. Teď se to otvírá, třeba to přijde. Protože já si myslím, že českých průměrných kapel není nikdy dost.

Mio a Kuba.jpg

Miloš: Slíbili jsme dotazy našich posluchačů na našeho dnešního hosta Kubu Prachaře. Tak pojďme se podívat, co zajímá národ. Jaké máme dotazy?
Michal: Nemám ani tak dotaz, jako pozdrav. Když jsme včera mluvili o tom, že Kuba bude naším hostem, tak se ozval Pepa Říha z kapely, kde Kuba hrál v 18 letech – Life Events se to jmenovalo. Mám tě moc pozdravovat, Kubo.

Jakub: Ježiš, to je fakt pravda. Asi fakt to tak je.

Miloš: Prý tě tam přivedl nějaký společný kamarád.
Jakub: To nás přivedl. To byl kamarád, který sbalil tenkrát nejhezčí holku u nás na gymplu. Všichni jsme toužili, tak jsem si z něj udělal aspoň nejlepšího kamaráda, abych zjistil, jak se to dělá. Ale je pravda, že jsem s nimi hrál. Oni vyhodnotili, že je lepší, abych nehrál na kytaru a poradili mi, ať si koupím konga. Což je takový nástroj do kapely, o kterém vůbec nevíš, že tam je.

Michal: Ještě tady je dotaz od dalšího Pepy. Jaký si měl nejoblíbenější večerníček jako dítě?
Jakub: Jak skáčou do těch trenek. Jája a Pája, to mě bavilo. Já jsem tomu malýmu přál, aby se trefil a v posledním díle, to si pamatuju, to se trefil. No a pak samozřejmě Krkonošské, na to já koukám s dcerkou taky. Nemůžu se vynadívat, to je paráda.

Michal: Proto asi byl ten dotaz.
Jakub: Asi jo, ale to jsem se fakt díval. Pak jsem měl ty mašinky, Zababu.

Michal: A fandil jsi v Krkonošských pohádkách dobru nebo dědovi?
Jakub: No dobru, dědovi.

Michal: Jo, ty to máš otočené.
Jakub: Když to vidíš, tak ty tři nemehla, ničili ti chalupu a ještě Anče měla kecy. A pak tam byl levičácký dobromil s vousem, těch je dneska plná Praha, to nechceš.

Miloš: Když jsme teda narazili na tvého dědu, tak tady padla Slavie. Kdy si načichl tímhle červenobílým šílenstvím? Ono to asi v rodině ani jinak nejde, že? Když tě děda nevezme na jiný stadion než do Edenu, tak se těžko fandí někomu jinému.
Jakub: To nejde no. Měl jsem takové tendence v jednu chvilku, protože Slavie mě v jednu chvíli štvala.

Miloš: Bylo to tam pekelný.
Jakub: No, bylo to hrozný. To jsem si říkal, že to je ostuda, já snad začnu fandit Dukle. Ale vážně, děda si to odseděl na tom stadionu, 52 let neviděl titul a furt tam chodil, tak jsem si říkal, že to by mi ta Dukla taky mohla splnit.

Miloš: Je tam klid.
Jakub: Tam fakt jako nevidíš výhru, ani kdybys prosil. Teď je to samozřejmě takové veselejší. Chodil jsem s tátou a načuchl jsem tím už asi po druhé nebo třetí návštěvě, protože tam byly jenom jedny záchody na celý Eden, takže tam jsi načuchl tou atmosférou hodně rychle.

Miloš: Já si starý Eden pamatuju hodně dobře. Buřtstánek a "Slávie, to je parta bíločervená".
Jakub: A pozor, já to do dneška dělám, když je zápas, tak si koupím buřty, ty si udělám v troubě o poločase, abych měl pocit, že jsem na fotbale.

Miloš: Jakože si je předpřipravíš.
Jakub: A ještě si koupím hořčicí. Nejlepší je malva, to je prostě historicky daný, a tou se vždycky šetřilo, nevím z jakého důvodu, to je nejlevnější komodita.

Miloš: Ředila se, že ti tekla z papíru.
Jakub: Já to tak taky dělám - trochu vody, aby do teklo. Dávám hodně a jako bonus si dávám čerstvý chleba, protože jsem 20 let jedl tu oschlou hrůzu a jenom dva. Takže jsem musel prosit o hořčici i o chleba. A doma si dopřeju.

Miloš: A dneska tři krajíce, dneska hrajeme s Brnem.
Jakub: Je to prostě fotbal 21. století.

Mio a Kuba a tlčítko.jpg

Miloš: Ty jsi jmenoval svého tátu. Já jsem zaregistroval, že vy jste měli hru, kde hrajete spolu, jen ve dvou. Což nebyla žádná komedie.
Jakub: To nebyla. To byl těžší kus.

Miloš: Jak tuhle kombinaci vzali lidi, když jsou zvyklí, že jsi veselý kluk a tvůj táta, herec Národního divadla, víceméně seriózních rolí.
Jakub: Divadlo je jiné. Já když hraju v divadle, a hrál jsem před tím, tak to nebyly úplné veseloidy. Ta televize je taková nejviditelnější, tam jsem součástí nějakých pořadů, a teď se vlastně dlouho nic netočilo, takže to nejvíc ční a hodně se to reprízuje. Takže lidi mají pocit, že to děláš furt, ale ono to tak není. Ale v divadle, když jsem hrál, tak to nejsou úplně řachací věci. Tak k tomu přistupuju, že to je jedna osoba, a pak mám tu druhou, která dělá tohle, a pak mám tu třetí, která to má takhle rozmístěné. I když chápu, že divákovi se to může zdát komplikovanější. Ale s těmi návštěvnostmi to bylo tragické v tom divadle, jestli teda mluvíme o tom představení s tátou.

Miloš: Ano, ano.
Jakub: Tak to nebyl úplně hit.

Miloš: Co tě čeká, co budeš dělat, co bys rád dělal?
Jakub: Teď budu točit na Primě osmidílný seriál, na to se těším. To bude dobrý, to bude celé venku. Pak bude asi Talent a pak mám točit po prázdninách dva filmy

Miloš: Tak to je dobrý, kdyby vyšly dvě věci, tak to bude fajn.
Jakub: Tolik práce ve výhledu jsem neměl, ani nepamatuju. Takže čekám, kdy přijde další vlna. A mezi tím teda začnu dělat ty průměrný písničky.

Miloš: Do toho se musíš starat o dítě.
Jakub: No, musím. To dělám rád.

Miloš: Máš v plánu třeba produkovat vlastní hru, takzvaně na vlastní triko?
Jakub: Já mám takové nápady. Vždycky mě to napadne a pak se toho začnu bát. Ale teď mám takový nápad, který se vůbec netýká herectví. Teď jsem vymyslel spoustu věcí, které mi přišly dobré, nezrealizoval jsem je a udělal je někdo jiný. Tak jsem si říkal, že zkusím aspoň něco dotáhnout. Takže teď mám takovou vizi, která se vůbec netýká mé profese, tak jsem zvědavý. I ve vlastní profesi nějakou touhu mám, ale tam je ještě čas. Mně se spoustu věcí povedlo tak nějak brzo, ale teď jsem zastagnoval a říkal jsem si, že to je další krok, že musím něco udělat, aby to bylo jenom moje.

Miloš: A šel bys vyloženě do klasického podnikání? Spousta našich kamarádů si otevřela hospody a bary, následně zkrachovali, protože zjistili, že to funguje trochu jinak.
Jakub: No jasně, já bych do toho nešel. Ale hospodu už jsem otevřel. Otevřel jsem si v Kolodějích takovou malou hospůdku a tak jí různě otvírám a zavírám, jak zrovna dovolí vláda. Ale tam nevybírám žádné peníze, takže tam se mi podniká skvěle. Tam nemůžeš zkrachovat, protože už od začátku je to nastavené bez zisku. Tam je to opravdu takové pohostinství.

Miloš: My ti popřejeme, aby sis splnil teď zatím i tyhle výhledové sny.
Jakub: Ano, děkuji.

Miloš: Děkujeme za návštěvu. A kdybys viděl chlapce kapely, tak je pozdravujeme.
Jakub: Dobře, vyřídím a řeknu jim, jestli by náhodou tu ješitnost nemohli zahodit, důchod se neptá.

Foto: Jakub Prachař

Podcast