Hvězdně obsazená superkapela, na jejíž koncert čekali fanoušci marně: V Traveling Wilburys se potkaly hudební ikony

Říkali si Lucky, Nelson, Otis, Lefty a Charlie Wilbury – jako by byli bratři z jedné zvláštní hudební rodiny. Ve skutečnosti to byli Bob Dylan, George Harrison, Jeff Lynne, Roy Orbison a Tom Petty. Zářivé hvězdy se rozhodly vytvořit kapelu, která bude fungovat v úplně jiné atmosféře, než na jakou byly zvyklé. Společné příjmení, smyšlený rodokmen i nové identity jim pomohly, aby se pánové nemuseli brát příliš vážně a mohli tvořit s lehkostí, kterou jim jejich slavná jména nedovolovala.

Na začátku byla úplně obyčejná potřeba druhé strany pro Harrisonův singl v roce 1988. Tichý Brouk pracoval na skladbě Handle With Care a chtěl ji rychle dotočit. Jeff Lynne byl poblíž jako producent, Tom Petty bydlel o pár minut dál, Bob Dylan měl po ruce domácí studio a Roy Orbison byl zrovna ve městě. Sešli se tak, jako by se sešla parta sousedů, když je někdo poprosí o pomoc. Nahráli jednu skladbu, ale byla tak dobrá, že ji nikdo nechtěl jen tak umístit na druhé straně singlu. A tak se zrodil nápad, který nikdo nečekal.

Začali se scházet v Dylanově domácím studiu, kde postupně skládali. Nebyly to klasické zkoušky, ale spíš společná setkání, kdy jeden přinesl nápad a společně na něm pracovali. Jeff Lynne držel pohromadě zvuk, Harrison určoval směr a Orbison přidával nezaměnitelný hlas. Petty s Dylanem dotvářeli vypravěčský tón, který je pro jejich tvorbu tak charakteristický. Traveling Wilburys ve své původní sestavě nikdy nevyrazili na turné. Nešlo o kapelu, která by plánovala plnit stadiony. Všechno, co dělali, vzniklo ve studiu. Pro fanoušky to mělo zvláštní kouzlo. Všichni o nich věděli, ale téměř nikdo je nikdy neviděl hrát společně naživo. Objevili se jen v několika televizních vystoupeních, která spíš působí jako přátelská setkání než jako oficiální koncerty.

Debutové album Traveling Wilburys Vol.1 vyšlo v roce 1988 a setkalo se s velmi příznivým ohlasem. Kritici ocenili nenucenost, humor a lehkost, fanoušci zase to, jak přirozeně tahle parta osobností zněla. Skladby jako Handle With Care nebo End Of The Line se rychle staly oblíbenými a album získalo cenu Grammy pro nejlepší rockové duo nebo skupinu. O rok později vyšlo Traveling Wilburys Vol.3, už bez Roye Orbisona, který krátce po vydání prvního alba zemřel. Nabízí se myšlenka, zda vzniklo i album Traveling Wilburys Vol.2. Odpověď je, že nikoliv. Žádná dvojka nikdy neexistovala – byl to jen další z jejich žertů a součást nadsázky, na které celý projekt stál.

I když by se dalo čekat, že v sestavě takto slavných lidí budou vznikat konflikty, nic zásadního se neobjevilo. Všichni přijali své vymyšlené rodinné identiny a celé to brali s lehkostí. Právě tato hra s přezdívkami pomohla potlačit napětí a vytvořila prostor, kde nešlo o ego ani  soutěžení. Všichni měli za sebou úspěchy, které jim dovolily spolupracovat bez tlaku a bez potřeby prosazovat se na úkor ostatních. Traveling Wilburys existovali jen několik let, ale jejich hudba dodnes působí upřímně a radostně. Je to nahrávka lidí, kteří si jednoduše sedli, zavřeli dveře studia a začali tvořit tak, jak by to pravděpodobně nikdy neudělali pod svými skutečnými jmény.