Opustili skupinu, zkusili to sólo. A zazářili!

Když zpěvák opustí slavnou kapelu a rozhodne se pro sólovou dráhu, úspěch nemá v žádném případě zaručený. Své by o tom mohli vyprávět Boy George, Debbie Harry, Nicole Scherzinger a vlastně i Freddie Mercury. Jejich sólová kariéra oproti té předešlé ve skupině naprosto pohořela. Existuje ale i pár případů těch, kterým to vyšlo.

Robbie Williams (ex-Take That)

Britská odpověď na hudební superfenomén přelomu 80. a 90. let, americký boyband New Kids On The Block, se jmenoval Take That. New Kids On The Block se svými dvěma alby Hangin' Tough (1989) a Step By Step (1990) dvakrát dosáhli prvního místa americké hitparády, a tak si britský manažer Nigel Martin-Smith řekl, že by něco podobného mohlo fungovat i na ostrovech. Mohlo. Ovšem chtělo to dobře vybrat pestrou pětici mladíků, kteří by byli tak trochu modely, tak trochu tanečníky a především zpěváky. Konkurzem jich prošlo mnoho a vybráni nakonec byli Gary Barlow, Mark Owen, Howard Donald, Jason Orange a Robbie Williams. Přičemž jednoznačně nejtalentovanějším se už od počátku zdál poslední zmíněný. Take That uspěli hned svým prvním albem Take That And Party, hlavně hitem Promises a v Británii vyvolali šílenství podobné Beatlemánii.

Už v roce 1995 však pnutí uvnitř kapely vyústilo v odchod Robbieho Williamse na sólovou dráhu. Obecně platí poučka, že z každé podobné skupiny sólově uspěje pouze jeden člen (pokud vůbec někdo), i tak jsou jeho šance přibližně padesátiprocentní. Protože zatímco v boybandu si každá dívka vybere kluka, který se jí líbí (proto jsou tak stavěné), a jejich charaktery se navzájem podporují, na sólové dráze je pak hudebník sám za sebe. Bookmakeři ani lidé v branži tehdy Robbiemu nedávali příliš velké šance na sólový úspěch. Ten však dokázal uspět hned s první deskou Life Thru A Lens z roku 1997, a to zejména zásluhou hitů Angels, Let Me Entertain You a skladby Old Before I Die, která se svezla na vlně tehdy populárního britpopu.

Robbie předvedl, že je především velmi talentovaný a okouzlující hudební bavič se smyslem pro humor, který nemá problém se v klipech shodit. A svojí další deskou Sing When You're Winning i kolekcí swingových standardů Swing When You're Winning ukázal, že si umí půjčovat opravdu ze všech žánrů. Dodejme, že sólovou dráhu s podstatně menšími úspěchy vyzkoušeli i ostatní členové Take That, než pochopili, že jejich síla byla v jednotě. A tak se v roce 2005 dali znovu dohromady ovšem bez Robbieho. Ten je sám jedním z nejúspěšnějších hudebníků všech dob a celosvětově prodal přes 75 milionů desek.

Čtěte také: Robbie Williams prodává své honosné venkovské sídlo za sníženou cenu

Michael Jackson (ex-Jackson 5)

Kariéra Michaela Jacksona je tak mimořádná a zářivá, až se někdy skoro zapomíná, že ještě předtím, než se vydal na sólovou dráhu, byl členem hned dvou obrovsky slavných skupin, které tvořil se svými sourozenci. Jacksonovi začali svá první alba nahrávat v době, kdy bylo Michaelovi pouhých devět let (jinak ve skupině hráli a zpívali jeho bratři Jackie, Tito, Jermaine a Marlon) a prakticky okamžitě se stali popovým fenoménem po celých USA. Svá první alba vydali pod jménem Jackson 5 u slavného detroitského vydavatelství Motown Records, jehož vliv byl takový, že se po něm dnes nazývá celému žánru, tedy sedmdesátkovému mixu soulu, diska a R'n'B. V polovině 70. let se však pětice upsala vydavatelství Epic, Motown však nesouhlasil s tím, aby tam skupina vydávala pod původním jménem. A tak se přejmenovali na The Jacksons. Skupinu navíc opustil basista Jermaine, takže by ta pětka v názvu stejně nedávala smysl.

Michael však začínal pomalu pomýšlet na sólovou dráhu a vůbec první sólovou deskou, kterou vydal, byla v roce 1972 deska Got To Be There. Během 70. let vydal další tři dnes prakticky zapomenutá sólová alba Ben (1972), Music & Me (1973) a Forever, Michael (1975). Průlom přišel až v okamžiku, kdy s producentem Quincy Jonesem vydal album Off The Wall (1979). A mix funku, diska, popu a soft rocku zafungoval skvěle. Nicméně, jak každý ví, tou opravdovou trefou bylo až o tři roky později album Thriller, které je dodnes nejprodávanějším albem všech dob a s nímž Jackson definitivně prorazil i u bělošského publika. Úspěch to byl tak mimořádný, že vlastně sám Jackson měl problém na něj po zbytek svého života navázat a pochopitelně už se mu ho nikdy nepodařilo překonat. Nicméně právě zásluhou tohoto alba a jeho úspěchu se Jacksonovi dostalo jeho dodnes často používané přezdívky Král popu. Se svými bratry ze skupiny The Jacksons Michael vystupoval naposled v roce 1985 a skupina i bez něj s několikaletou přestávkou funguje (spíše coby živoucí kuriozita) až do současnosti.

Psali jsme: Nejvíc, nejdál, nejvýš. Rekordy ze světa hudby


Diana Ross (ex-The Supremes)

Diana Ross byla velkým vzorem Michaela Jacksona a dokonce se často tvrdí, že po plastických chirurzích chtěl, aby se jí co nejvíce podobal. Údajně to měla být i jistá forma vděku za to, že právě Diana skupinu Jackson 5 objevila a doporučila svému vydavateli, firmě Motown. Jedna podoba mezi Michaelem Jacksonem a Dianou Ross je tu však zřejmá: Také někdejší královna diska měla tak úspěšnou sólovou kariéru, že se zapomíná, že kdysi předtím bývala i členkou slavné skupiny. V tomto případě to byla trojice The Supremes, která patřila k nejúspěšnějším vokálním skupinám celých 60. let. Na kontě má hity jako Baby Love, You Can't Hurry Love či Where Did I Love Go. Každá taková skupina má ale už během své existence jednoho nejpopulárnějšího člena, na nějž se upíná nejvíc pozornosti fanoušků, což v tomto případě byla právě Diana Ross.

Plány na její sólovou kariéru začala její gramofirma spřádat už v roce 1969. Hned z jejího prvního eponymního alba z roku 1970 vzešlo čísla jedna americké hitparády, byla to skladba Ain't No Mountain High Enough, kterou jste dodnes mohli slyšet přibližně ve třech desítkách hollywoodských filmů. Po úspěšných sedmdesátkách však přišly i úspěšné osmdesátky, do nichž Diana Ross vstoupila svým patrně největším hitem vůbec, skladbou Upside Down z roku 1981, přičemž téhož roku byla první v americké hitparádě ještě jednou, a to s duetem s Lionelem Richiem Endless Love. Od devadesátých let však její kariéra pomalu uvadala, a přestože alba vydává pořád a poslední zatím poslední vyšlo letos v září (jmenuje se Thank You), hitparádových úspěchů zmíněných předchůdců zdaleka nedosahuje. Což však nic nemění na věci, že Diana Ross zůstává jednou z nejúspěšnějších a nejvlivnějších popových zpěvaček všech dob.

Sting (ex-The Police)

Britská skupina The Police existovala (v původní inkarnaci) pouhých sedm let a přesto se stala jednou z nejvýraznějších poprockových skupin přelomu 70. a 80. let. Londýnská trojice vznikla v roce 1977 pod vlivem punku, přes který se přenesla až pozdějšímu new wave, přičemž byli jednou z vůbec prvních slavných bělošských skupin, která hudebně vycházela ze silné inspirace reggae. Hity Roxanne, So Lonely nebo Walking On The Moon z nich od prvního alba udělaly kapelu, která drtila zejména britskou hitparádu, ovšem s pátým albem Synchronicity z roku 1985 se vnitřní potenciál kapely vyčerpal. Deska byla sice zejména zásluhou hitu Every Breath You Take mimořádně úspěšná po všech koutech planety, pojidlo mezi zpěvákem, skladatelem a basákem Stingem (vlastním jménem Gordon Sumner), bubeníkem Stewartem Copelandem a kytaristou Andy Summersem však přestávalo fungovat.

Sting proto skupinu opustil a v roce 1985 vydal album The Dream Of The Blue Turtles. To mohlo vzhledem k tomu, že se na něm obklopil zejména špičkovými jazzmany (jako saxofonista Branford Marsalis, basák Daryl Jones nebo pianista Kenny Kirkland), působit jako komerční sebevražda. Ostatně The Police prosluli poměrně přímočarými poprockovými písněmi, které byly schopné dát do tance i stadiony a obří arény. Opak se však stal pravdou. Stingův rukopis a zpěv se ukázaly být natolik výrazné, že hudebník na tvorbu The Police poměrně plynule navázal. A zásluhou hitů Love Is The Seventh Wave a If You Love Somebody Set Them Free opět bodoval i v hitparádách (v klipu první jmenované písně se navíc objevil coby učitel, což je jeho původní občanské povolání). Dnes, jak známo, je Sting živoucím klasikem, přičemž velká část jeho současných fanoušků (a hlavně fanynek) ve skutečnosti tvorbu The Police (snad vyjma zmíněné Every Breath You Take) vlastně ani nezná.

Harry Styles (ex-One Direction)

Z poslední doby je nejlepším příkladem sólového úspěchu někdejšího člena skupiny kariéra Harryho Stylese. A je to velmi podobný model jako v případě Robbieho Williamse a Take That. Možná ještě máte v živé paměti, když se v roce 2010 na britské scéně objevil poměrně otravný boyband jménem One Direction. Dívenky šílely, ostatní obraceli oči v sloup. Ovšem už krátce poté začalo být zřejmé, že jeden člen z tohoto pětilístku vyčuhuje a převyšuje ostatní. A byl to právě Harry Styles, který se v roce 2017 začal věnovat i sólové dráze, aniž by však (na rozdíl od Robbieho Williamse) kapelu opustil (ta je však od roku 2016 v časově předem neomezeném útlumu).

Právě v roce 2017 Harry vydal svoji první eponymní sólovku, která sklidila nadšené ovace od fanoušků i kritiků, načež vyrazil na celosvětové turné. Mimo to jsme jej mohli vidět i ve vynikajícím válečném dramatu Dunkirk režiséra Christophera Nolana, kde si zahrál jednu z vedlejších rolí, do které ho vybral sám režisér. O dva roky později pak vydal svoji druhou desku Fine Line, na které žánrový rozptyl rozšířil i na psychedelický pop, folk, soul a indie pop. V Anglii (ale i ve zbytku světa) se začala rodit přirovnání k velikánům jako byl David Bowie či Mick Jagger. Zaznívala i slova o jednom z největších hudebních talentů svojí generace. V sedmadvaceti letech jsou to možná předčasné soudy, že Harry Styles není jenom jedním z mnoha, je ale jasné. A silně pochybujeme o tom, že bude mít chuť se ještě v blízkém budoucnu k papundeklovému popu svojí původní skupiny někdy vrátit.

Kam dál? Mladí a mrtví. Hudebníci, kteří si slávu neužili




Foto: Profimedia

Podcast