Nejlepší zahraniční alba roku 2021

Dělat jakékoliv žebříčky nejlepšího čehokoliv je vždycky ošemetné. Nikdy žádný nebude zcela objektivní, protože stoprocentně objektivní je pouze statistika, a ta – přesně, jak tvrdí známá píseň – nuda je. Přinášíme vám proto pár tipů na pozoruhodná zahraniční alba, která vyšla v podivném roce 2021, a to v abecedním pořadí. Své vlastní tipy pak můžete doplnit třeba v komentářích.

Adele30

Po pětileté pauze letos vydala Adele Adkins své netrpělivě očekávané čtvrté album, označené – stejně jako všechna předchozí – pouze jejím věkem v roce, v kterém na albu začala pracovat. Adele se v předešlých letech stala matkou a zažila i trpký rozchod, přičemž však rozhodně prohlašuje, že deska 30 není jejím "rozvodovým albem". Přesto je to album z velké části posmutnělé a nesmírně osobní, na kterém Adele o svým problémech s navazováním vztahů, ale s komunikací s okolím obecně, mluví otevřeněji než v kdykoliv dříve.

Desce 30 předcházel singl Easy On Me, který sklidil doslova bouřlivé ovace fanoušků. A totéž následovalo i po vydání celého alba této britské zpěvačky, na kterém spolupracovali i někteří z nejvěhlasnějších popových producentů planety jako jsou Max Martin či Greg Kurstin. Na první místo hitparád se album dostalo v celkem dvaadvaceti zemích světa, včetně Velké Británie, USA či Austrálie a stalo se vůbec nejprodávanějším albem letošního roku. Což je již v řadě třetí album Adele, které trhlo tento rekord.

Gaspard Augé Escapades

Rok 2021 na francouzské elektronické scéně způsobil dvě malá zemětřesení. První nastalo v okamžiku, kdy dvojice Daft Punk ohlásila konec společné kariéry, což nejeden jejich fanoušek hořce oplakal. Druhé pak přišlo v momentě, kdy polovina zvukově spřízněné dvojice Justice, fousáč Gaspard Augé, oznámil vydání svého debutového sólového alba. To vyšlo začátkem léta pod jménem Escapades a řadě fanoušků této hudby její vznik vynahradil bolest z rozpadu Daft Punk.

Psali jsme: Odmítli i Madonnu. Proč byli Daft Punk tak skvělí?

Deska sahá do vlivů z toho nejlepšího z francouzské a italské filmové hudby 60., 70. a 80. let, současně ale stojí oběma nohama v roce 2021. Gaspard Augé je velmi smělý hudebník, který vydal prakticky instrumentální nahrávku, která je i tak plná hitů a úchvatných skladeb s příjemně retro zvukem, kterou budete chtít poslouchat stále dokola. Toto je album, které by opravdu stálo za to vidět v koncertním provedení a doufejme, že až opadne pandemie, bude k tomu příležitost.

James Blake Friends That Brake Your Heart

Byť se v prodejích tato deska nemůže úplně rovnat, v nadšení kritiků i fanoušků si však novinka britského hudebníka Jamese Blakea v porovnání s albem Adele rozhodně nezadá. Na hudební scéně se tento tichý muž pochybuje už deset let, od eponymního debutového alba z roku 2011. Friends That Breake Your Heart je jeho pátá deska a podle mnohých je dosavadním vrcholem jeho kariéry.

"Album, které zní povědomě, ale současně je velmi objevné, zastihuje Blakea zpívat o všedních, téměř náhodných vzrušeních, které bodají více než by měly. Pronikavým textům odpovídá inovativní, nebojácná produkce, která je nejvýraznější v titulní skladbě," napsal o albu ve své recenzi alba britský hudební časopis New Musical Express, který albu, které je dokonalou náplastí na zlomené srdce, dal plný počet hvězdiček. Nemůžeme nesouhlasit.

Cola Boyyy Prosthetic Boombox

Příběh tohoto chlapíka je jedním z nejnepravděpodobnějších za poslední roky, ale i takové se dějí. Matthew Urango, jak zní jeho skutečné jméno, je mladík z Kalifornie, který v životě neměl moc štěstí. Následkem vrozeného postižení v kombinaci s těžkým zápalem plic se dokonce v mladém věku dostal do toho, čemu u nás říkáme "invalidní důchod". A tak se začal věnovat hudbě. V roce 2018 vydal své první EP, které zaujalo fanoušky na internetu. A dostalo se až ke skupině MGMT, která jej vytáhla na turné.

Objevili jej však také australští The Avalanches, kteří si jej pozvali na své loňské bravurní album We Will Always Love You, a to do písně, ve které zpívá společně s Mickem Jonesem z The Clash. The Avalanches, MGMT, ale třeba i Nicolas Godin z francouzské dvojice Air či francouzský producent jménem Myd se pak objevili na debutovém albu z letošního roku, které Urango vydal pod svým uměleckým jménem Cola Boyy. V už zmíněném časopisu NME její zvuk připodobnili k "tání diskokoule nebo poslechu diska po užití nějakých opravdu silných halucinogenů". V každém případě je Prosthetic Boombox jendím z nejzajímavějších debutů roku 2021.

Billie Eilish Happier Than Ever

Se svým debutem When We All Fall Asleep, Where Do We Go? se Billie Eilish stala absolutní modlou jedné generace a dost možná největší hudební hvězdou planety, kterou povila předešlá dekáda. Je pochopitelné, že od jejího druhé alba bylo očekáváno nemožné, tedy že debut překoná. To se sice nestalo, nicméně Billie a její bratr Finneas O'Connell na něm prokázali, že rozhodně nebyli rychlokvaškami a hvězdami jednoho hitu, nebo jedné sezony. Deska je, jak bylo řečeno, jiná než debut. Je více melancholická, introspektivní a navzdory názvu i velmi posmutnělá. Není v ní to frackovství a drzost debutu. Nicméně je otázka, zda by s ním album bylo stále uvěřitelné. Billie se totiž za ty dva roky velmi proměnila, stejně jako její fanoušci a vlastně – následkem globální pandemie Covid-19 – i celý svět.

A přestože recenze byly v případě desky Happier Than Ever možná trochu opatrné, fanoušci (a zejména fanynky) nenechali svoji čerstvě na blond odbarvenou "kámošku" ve štychu. Ostatně na platformě Apple Music si album ještě před vydáním předobjednalo více než milion lidí, což byl (a stále je) v tomto ohledu rekord. Deska byla na prvním místě hitparád po celém světě a v současné době je nominovaná na dvě ceny Grammy, a to za Album roku a Nejlepší vokální popové album roku. Chcete-li, můžete Billie držet palce.

Jungle Loving In Stereo

Britská dvojice Jungle zažila svoji hvězdnou chvilku hned se svým debutovým eponymním albem z roku 2014. Dvojice Josh Lloyd-Watson a Tom McFarland na ní projevila tak obrovský talent a cit pro neosoul, že ze z počátku všichni domnívali, že tuto hudbu nahrála parta černošských hudebníků a ne dva bledí mládenci z Londýna. Jejich cesta pak pokračovala druhou deskou For Ever v roce 2018 a letos prozatím končí u jejich třetí desky Loving In Stereo.

Ta je pojmenovaná podle vůbec první písně, kterou dvojice před dávnými lety v pokojíčku jednoho z nich nahrála a vlastně demonstruje proměnu skupiny z bedroom producentského projektu dvou mladíků ve velkou skupinu s řadou živých hudebníků, kteří album nahrávali v Londýně a v Los Angeles. Pro album je signifikantní první singl Keep On Moving, který ukazuje, že vlivy klasického diska a sedmdesátkového soulu se v rukou Jungle mění ve výsostně současnou hudbu, která trendy nenásleduje, ale přímo je určuje.

SG Lewis Times

K tanci v letošním roce mnoho příležitostí nebylo, což však neznamená, že by nevycházela i dobrá alba s elektronickou taneční hudbou. Za všechny zmiňme i debutové album sedmadvacetiletého britského producenta Samuela George Lewise, který spolupracoval s řadou slavných kolegů jako Kylie Minogue, AlunaGeorge či Disclosure.

Jeho debutovové album Times se pak koupe v záři diskokoulí v kombinaci se současným klubovým zvukem a hostuje mu na něm i řada slavných kolegů. Mezi nimi jsou například Nile Rodgers, kytarista a producent diskoklasiků Chic či Rhye, což je indie popový projekt, který tvoří kanadský hudebník Mike Milosh. Až budete chystat silvestrovskou party, doporučujeme k téhle desce při přípravě půlnočního tanečního playlistu zabrousit.

Disco je zpět: Horečka sobotní noci opět stoupá!

St. Vincent Daddy's Home

Annie Clark, která vystupuje a tvoří pod jménem svého alter ega St. Vincent (toto jméno si vypůjčila od newyorské nemocnice, ve které zemřel její oblíbený básník Dylan Thomas) už má na kontě dvě ceny Grammy. A je docela možné, že si brzy připíše další. A to za svoji letošní desku Daddy’s Home, kterou vydala po čtyřleté pauze. Geniální autorka, zpěvačka a kytaristka, se na nové desce spojila s uznávaným popovým producentem Jackem Antonoffem ze skupiny Bleachers, který předtím spolupracoval i s jejími kolegyněmi jako Lorde, Taylor Swift, Lana Del Rey či Carly Rae Jepsen.

A na novince Daddy's Home se skutečně skvěle mísí to nejlepší z obou světů, tedy Antonoffova popová přívětivost a zvukové i aranžerské experimentátorství St. Vincent. Americký časopis Rolling Stone pak ve své recenzi, v níž album vychválil do nebe, o desce napsal, že je to "zmutovaný retro pop nasáklý newyorskou tradicí". Ať už to znamená cokoliv, vodítkem pro vás může být i to, že z velkého obdivu této desce se vyznala i brněnská hudebnice Nikola Mucha, která má k Annie Clark v mnoha ohledech (minimálně v té obří porci neředěného talentu a autentičnosti) velmi blízko.

Tyler, The Creator Call Me If You Get Lost

Umělecké jméno, které si zvolil americký rapper a producent Tyler Gregory Okonma možná může působit trochu namistrovaně. Nutno však dodat, že mu po celou dobu od vydání svého debutu Goblin přesně před deseti lety dělá skutečně čest. A platí to i pro jeho nejnovější, šesté album, jemuž název dal úryvek z textu tracku Corso. Na té se podílela i celá řada prominentních spolupracovníků mezi nimiž jsou producent Pharrell Williams či Jamie xx, ale samozřejmě i rapperů jako Ty Dolla Sign, Lil Wayne, Domo Genesis či Brent Faiyaz.

A ať už patříte mezi fandy alternativního hiphopu, či nikoliv, této desce byste měli v každém případě dopřát sluchu už proto, že se jedná o jedno z nejlépe hodnocených alb za letošní rok. Svědčí o tom fakt, že na serveru Metacritic.com, který průměruje hodnocení recenzentů vybraných médií z celého světa, má deska skóre 88 %, což je nejvyšší hodnota v letošním roce vůbec. Album je však úspěšné i komerčně, dosáhlo i na první příčku americké albové Billboard Chart.

The War On Drugs I Don't Live Here Anymore

Stalo se to vcelku nenápadně a pozvolna, nicméně američtí The War On Drugs se v poslední dekádě stali jednou největších a nejzajímavějších indie rockových skupin planety. V kostce se dá říct, že tím, čím byli U2 v osmdesátých letech a Killers v nultých, jsou The War On Drugs nyní. Kapelou, která si jasně drží svůj styl. Ten už pomalu ale jistě začínají následovat i jíní včetně zmíněných Killers na jejich poslední desce Pressure Machine. Svůj styl navíc vždy s dalším albem posune o kousek dál.

V případě The War On Drugs je tímto rukopisem rozlehlý a hymnický stadionový zvuk, který připomíná některé z největších rockových postav 70. a 80. let, jako byli například Neil Young nebo Bruce Springsteen. Na pátém albu s názvem I Don't Live Here Anymore pak svůj styl nově zabalili do jiskřivého zvuku syntezátorů, přičemž písním opět dominuje důvěrně známý, trochu ospalý a trochu naléhavý hlas jejich frontmana Adama Granduciela. Ve výročních žebříčcích, vybírajících to nejlepší z uplynulého roku, na toto jméno budeme jistě narážet velmi často a to ve vysokých pozicích.



Foto: Adele

Podcast