Oslavte měsíc knihy četbou. Které hudební biografie stojí za pozornost?
Redakce
Petr Hook
Unknown Pleasures: Pohled do nitra Joy Division
O kultovní britské skupině Joy Division, jejíž frontman Ian Curtis se v roce 1980 v pouhých třiadvaceti letech oběsil, vyprávějí hned dva úspěšné filmy. Jedním je Nonstop Party Michaela Winterbottoma z roku 2002, kde je linka o Joy Division spíše okrajová. O pět let později pak fotograf Anton Corbijn natočil snímek Control, v němž je naopak Curtis přímo hlavní postavou. Oba filmy se shodují v jednom, že basák kapely, zbožňovaný i proklínaný Peter Hook alias Hooky, byl tak trochu arogantní blbec se sklony k násilí. Není divu, že se to Hookovi, který je však současně vzýván jako jeden z nejvýraznějších baskytaristů všech dob, jehož styl hry drnkání ve vysokých notách je okamžitě rozpoznatelný a mnohými napodobovaný, příliš nelíbilo.
A poté, co byl bývalými spoluhráči vyhozen z kapely New Order, do níž se Joy Division transformovali po Curtisově smrti, rozhodl se napsat i vlastní verzi mnohokrát mediálně propíraného příběhu. Hook se ve své knize snaží především demytizovat Curtise jako věčně ztrápeného melancholického intelektuála s epilepsií, jak jej vykreslila jeho vdova Debborah v knize Touching From a Distance z roku 1995, podle níž Corbijn točil svůj film. A dokládá to například historkou, jak se rozjařený Curtis, tato pozdější ikona zasmušilých intelektuálů, rozhodl po koncertě v Bruselu spoluhráčům pomočit hotelový pokoj, přičemž se u toho mohl potrhat smíchy. A podobnými vtipnými historkami je celá kniha prošpikovaná. Současně se v ní však vytrvale nese i smutek a Hookovo sebeobviňovaní z kamarádovy sebevraždy. "Mohlo za to naše sobectví, hloupost, a vědomá ignorance," říká Hook, "někdy chápeš, proč to udělal, a dává to jakýsi smysl. Jindy to ale prostě nedává vůbec žádný kurva smysl."
Pravda kazí příběh. V čem nám lhaly hudební filmy?
Sally Morgan
Billie Eilish – Fankniha (100% neoficiální)
Nyní devatenáctiletá zpěvačka Billie Eilish je bez jakéhokoliv přehánění mimořádnou osobností světové hudby, srovnatelnou s Kurtem Cobainem nebo Amy Winehouse (doufejme však, že se – na rozdíl od nich – do nechvalně proslulého Klubu 27 nezařadí). A mezi jejími fanoušky je proto naprosto zvířecí hlad po všem, co nese její jméno. Co na tom, že žádnou oficiální knižní biografii zatím nemá, ostatně v jejím věku je to i věc docela pochopitelná. Trh je ale doslova zaplavený neoficiálními příběhy tohoto ryzího talentu, který se zrodil v ne příliš honosném předměstí Los Angeles. I na českém trhu můžeme najít hned několik takových knížek, ze kterých je možné vybírat.
Jednu z nich napsala Sally Morgan (ročník 1951), známá australská spisovatelka a novinářka, která na svém rodném kontinentu získala celou řadu ocenění a také vyučuje na univerzitě v Perthu. Kniha o Billie Eilish tak není jen slepencem bulvárních útržků o nejslavnější teenagerce světa, ale tak trochu průvodcem světem dnešních teenagerů pro jejich rodiče, kteří – zejména při častém srovnávání Billie s idolem jejich generace Kurtem Cobainem – obvykle nechápavě a odmítavě kroutí hlavou. A mimo to, pokud byste chtěli opravdu nahlédnout do soukromí zpěvačky a světa dnešních náctiletých, skvěle vám může posloužit nový dokument Netflixu Billie Eilish: The World's a Little Blurry, se kterým se dostanete i do pokojíčku, v němž Billie se svým bratrem a bratrem Finneasem vytvořili jedno z nejzásadnějších alb nového milénia, předloňskou desku s názvem When We All Fall Asleep, Where Do We Go?
Honza Vedral
Neuveřitelný Ivan Král
Ivan Král byl zejména v 70. a 80. letech jedním z nejslavnějších českých hudebníků v zahraničí, jemuž v tom mohl konkurovat snad jen Jan Hammer. Král je známý svým působením v doprovodné kapele Patti Smith, pro níž napsal její asi největší hit Dancing Barefoot, jehož cover udělali například i U2. Dlouhá léta ale spolupracoval také s Iggy Popem a krátce dokonce hrál s kapelou Blondie předtím, než se nich stala jedna z největších světových ikon new wave. Krátce před jeho smrtí z kraje loňského roku o něm vyšla kniha hudebního publicisty Honzy Vedrala, která stála na hodinách online rozhovorů mezi ním a Králem.
"Celé jsme to dělali přes Facetime, ani jednou jsme se během těch příprav nepotkali, oba jsme byli doma. Což ale nevadilo, protože to domácí prostředí člověka uklidňuje a taky času jsme měli dost. Byla tam ale jedna věc, kterou jsem netušil – já jsem celou dobu nevěděl, že Ivan má diagnózu, na kterou potom zemřel. On mi říkal nějaké termíny, kdy chtěl, aby ta knížka byla hotová, já jsem moc nevěděl proč a došlo mi to vlastně až ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že zemřel. On věděl, že odchází a byla to jeho závěrečná rekapitulace. A o to jsem byl radši, když jsem zjistil, že jsme to stihli a že Ivan tu knížku ještě před svojí smrtí držel v ruce. Speciální okamžik pak pro mě byl křest té knihy v Klubu FAMU, kdy se k nám Ivan připojil přes Facetime. Během křtu i hrál Honza Ponocný, který dříve hrál v Ivanově doprovodné kapele. A když začal hrát Dancing Barefoot, Ivan vzal akustickou kytaru a aniž by to Honza věděl, přes oceán se k němu přidal. Nakonec se z toho stalo Ivanovo vůbec poslední veřejné vystoupení," říká Honza Vedral.
Kim Gordon
Holka v kapele
Je oblíbené rčení muzikantů, že holka v kapele rovná se problém. Nebudeme tady vést žádné polemiky o tom, nakolik je to sexistický pohled na věc, jedná se o to, že v nadsázce právě tímto tvrzením nazvala svoji biografii basistka newyorské indie rockové legendy Sonic Youth. V té popisuje svoje hudební začátky, kdy hrála a taky randila s tehdy začínajícím skladatelem Danny Elfmanem, dnes velmi slavným tvůrcem filmové hudby a také autorem znělky k seriálu Simpsonovi. A dále pak své osudové setkání s vytáhlým kytaristou a zpěvákem Thurstonem Moorem, s nímž kapelu založila a jehož byla dlouhá léta též životní partnerkou.
A přes léta strávená v newyorském uměleckém prostředí, během nichž se Sonic Youth stali jednou z nejznámějších alternativních skupin světa, se v příběhu přesouvá až do okamžiku, kdy zjistila, že si Thurston našel jinou, mladší. A v pocitu životní zrady pak kapela odjíždí ještě několik turné, načež definitivně zaniká. Kniha je poutavá zejména vylíčením 80. a 90. let v newyorském undergroundu. Gordon ale píše také o svém dětství a dospívání na sluncem zalitých předměstích jižní Kalifornie po boku duševně postiženého bratra, který celou rodinu emočně vysával, o newyorské umělecké a hudební scéně osmdesátých a devadesátých let. A kniha také mimoděk odpovídá na otázku vyslovenou v titulu, tedy jaké to je být holkou v kapele.
Caroline Sullivan
Adele: Příběh písní
Britská zpěvačka Adele se s pouhými třemi alby stala jednou z největších hudebních hvězd nového milénia. A je velmi dobře známo, že všechny její písně jsou do jisté míry autobiografické. Hudební novinářka Caroline Sullivan, která píše pro britský deník The Guardian, se proto rozhodla podívat se na svět a život samotné Adele Adkins, jak zní její celé jméno, optikou jejích písní. Sullivan se při psaní knihy s Adele přímo nesetkala. Místo toho prošla celou řadu rozhovorů, které médiím v minulosti poskytla a dalších mediálních střípků, přičemž jejich fragmenty dává do souvislosti s tím, o čem Adele zpívá ve svých písních.
Dozvíte se tak například, o čem je její patrně největší hit, skladba Hello. Řada lidí se domnívá, že je to o její pozdrav svojí bývalé lásce. Sama Adele však v jednom rozhovoru, který je v knize citovaný, vyvrací, že by se jednalo o "rozchodovou hymnu", která ze s písně stala: "Je to spíš myšleno jako ahoj všem mým starým přátelům, všem láskám, která jsem měla, všem učitelům, které jsem měla ve škole, když mi bylo sedm nebo osm. A taky všem fanouškům, které jsem chtěla pozdravit poté, co jsem byla od předchozí desky tak dlouho pryč."
Fran Ruiz
Bowie: Ilustrovaný životopis
Toto není klasická biografie, ale o to možná větší radost tato kniha udělá všem skalním fanouškům jedné z největších popkulturních ikon uplynulého půlstoletí. Ačkoliv je pod knihou podepsána zejména spisovatelka Fran Ruiz, hlavní postavou tohoto rozkošného díla je devětatřicetiletá španělská ilustrátorka María Hesse, která knihu doprovodila svými trochu fantaskními, surrealistickými a mírně dětskými kresbami.
Kniha tedy v sobě kombinuje historii velké hudební ikony s krásnou a originální vizuální stránkou, díky níž ji s přehledem přečtete za jedno odpoledne, ale jen tak pro potěchu oka se k ní budete rádi vracet. A pokud se do knížky zamilujete a budete chtít nášup, tak velmi podobné dílko María Ruiz, nakreslila a v tomt případě napsala také o mexické malířce Fridě Khalo.
John Lydon
Vztek je energie
Ačkoliv je John Lydon, známější pod jménem Johnny Rotten, slavný především jako frontman punkových ikon Sex Pistols, titul jeho knihy je vypůjčeným kouskem textu písně jeho pozdější kapely Public Image Ltd., kterou založil až po rozpadu Sex Pistols a s níž mimo jiné vystoupil i na festivalu Colours of Ostrava. Jedná se o píseň Rise, která je asi největším hitem kapely a končí závěrečnou mantrou "anger is an energy". A právě vztek, který si v sobě kluk z původně chudé irské rodiny nosil po přistěhování do severního Londýna prakticky po celé dospívání, byl tou energií, s níž byl u vzniku jedné z nejzásadnějších skupin všech doby i celého hnutí punk, které na konci 70. let nadobro změnilo západní společnost i populární kulturu.
Lydon je velmi vtipný vypravěč, o svém dětství, které muselo být těžší, než si řada lidí umí představit, vypráví bez zbytečného sentimentu a celé ho trochu ironizuje. Nešetří se ani v takových tématech jako byl zánět mozkových blan, který ho v dětství dostal do kómatu a na půl roku připoutal na nemocniční lůžko, jak vynášel kyblíky s mrtvolkami dětí, které nechtěně potratila jeho matka anebo na svoje setkání se pozdějším spoluhráčem ze Sex Pistols Sidem Viciousem.
Za jeho přezdívku (vlastním jménem John Ritchie) vlastně podle knihy mohl tak trochu Lydonův křeček jménem Sid. Ten jednou Johna Ritchieho kousl do prstu, načež Rotten svého mazlíčka okřikl "vicous Sid!", tedy něco jako "zlobivý Sid". Jeho parťákovi se to tehdy líbilo natolik, že si to vzal za svoje umělecké jméno. V knize se ale pochopitelně dostává i ke svému působení v Sex Pistols a jejich velmi krátké existenci, která skončila mimo jiné tak, že kapela nechala během amerického turné Lydona v hotelu bez prostředků a ujela mu, přičemž jejich manažer, Malcolm McLarren předtím vzkázal do vydavatelské firmy EMI, že pokud jim bude volat někdo, kdo bude tvrdit, že se jmenuje Johnny Rotten a nutně potřebuje peníze na letenku zpět do Anglie, je to zaručeně podvodník.
Foto: Headliner.cz
