Tomáš Grombíř: Kriminálka Anděl si ze skutečných případů bere jen fragmenty, vysoká sledovanost je výzva

Do své osmé sezóny vstoupil v pondělí fenomén českých obrazovek, seriál Kriminálka Anděl. Ten od své premiéry v roce 2008 doznal spousty změn, ale platí, že za ním stojí hvězdný režisér Peter Bebjak s producentem Rasťo Šestákem, kvalitní scenáristický tým a atraktivní herecká sestava, kterou aktuálně tvoří David Švehlík, Jiří Dvořák, Helena Dvořáková, Michal Novotný, Marta Dancingerová, Marek Taclík a Tereza Dočekalová. Za televizi Nova na seriál nově dohlíží Tomáš Grombíř, dnešní host naší rozhovorové série Expres Star.

Tomáš Grombíř vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU a jako scenárista a dramaturg spolupracoval s předními českými televizemi. Podílel se mimo jiné na seriálech Přístav, Modrý kód, Odznak Vysočina, Chlap, Policie Hvar a Kriminálka Anděl, u které je aktuálně i kreativním producentem. Je spoluzakladatelem a organizátorem hudebních cen Vinyla, zaměřených na podporu výrazných autorských počinů v současné české populární hudbě. V jeho bibliografii najdeme román Jedničky a nuly, který je jeho literární prvotinou a zatím jediným záznamem, je ale také autorem rozhlasové hry Mužství.

Podle tiskových materiálů čeká v nové sérii Kriminálku Anděl řada změn. Které byste vypíchl?
Těch změn je spousta. Mnoho z nich je drobných, ne všechny diváci zaregistrují okamžitě hned při prvním dílu, budou dotékat postupně. Myslím, že zásadní věc je, že celý ten tým za ty tři roky, co děláme Kriminálku Anděl znovu, se to řemeslo skvěle naučil. A to je znát, že když děláte jakoukoliv věc žánrovou, tak k ní potřebujete mít nějakou sérii dovedností a ty se s každou další řadou zlepšují. Takže mi přijde, že ten tým je jistější, a když je si jistější v tom řemesle, tak se může víc soustředit na detaily, které jsou potom přesvědčivější, jasnější, a celý ten seriál potom vypadá líp.

Čekají diváky v sedmé řadě nějaké změny v hereckém obsazení?
Herecký tým zůstává pro tuhle řadu stejný, jako jej diváci viděli v té předchozí.

Jak se liší práce scenáristy, dramaturga a kreativního producenta? Protože vy jste u Kriminálky Anděl zastával všechny tři funkce…
Jako kreativní producent dohlížíte úplně na všechno, máte zodpovědnost za celý ten řetězec a jste s tím projektem od začátku až do konce. To znamená od první rozvahy, přípravy na další řadu, až po definitivní schválení posledního dílu, který jde do archivu. Ale vlastně ani tím vaše práce nekončí, protože se ještě snažíte v průběhu toho, co to vysílá televize, nějak pomáhat, dávat lidem vědět, co nás čeká, jaké díly budou dobré, takže ještě připravujete a vyšlapáváte tu cestičku.

Zatímco scenárista si připraví jeden svůj díl, a tím má hlavu čistou, jako kreativní producent musím mít všechny ty díly v hlavě a jsem úplně u všech. To je prostě proces. Když děláme každý rok 16 dílů, je to poměrně náročné, že začnete psát a tři čtvrtě roku píšete a máte v překryvu v hlavě několik dílů najednou a musíte se snažit autorům poskytnout nějakou podporu k tomu, aby ten díl dokázali hezky, smysluplně napsat a ještě v souladu s tím, aby to neuráželo případné policisty, kteří na to koukají.

Jak to děláte, když ten díl píšete a vlastně sám sobě jste potom šéfem?
To je někdy těžká situace. Já píšu v okamžiku, kdybychom náhodou někdy nestíhali nějaký díl dodat, napsat, připravit, tak abychom měli v zásobě díl tak, aby se neohrozilo natáčení, příprava a výroba. A tím, jak jsem vlastně v tom ponořený, mám spoustu nápadů, někdy neodolám a něco napíšu. Ale není to moje primární role. Je to opravdu tak, když náhodou zůstane nějaký čas, třeba přes prázdniny chvilka volna, mám čas se nadechnout, tak si řeknu „Hele, tohle by mohl být hezký díl, tak to zkusím napsat.“

Na Kriminálce Anděl pracuje více scenáristů najednou. Sedí spolu ve writers’ roomu, nebo jako kreativní producent rozdáte jednotlivé epizody a čekáte na výsledky?
Ten proces má různé podoby. A začnu od konce. Není to tak, že bych rozdával já nějaké úkoly a zadání a témata. Je to tak, že vlastně autoři by měli přijít se svým vlastním tématem a nápadem. Vždycky začínáme od nápadu, od příběhu, protože kriminálka je sice pořád kriminálka – detektivní pátrání, vyšetřování, rozuzlení je nezbytnou součástí, základem žánru – ale nad tím vždycky stojí nějaký příběh. Takže vždycky chceme, aby autoři přišli s nějakým příběhem. Ten příběh zpočátku může mít nekriminální rozměr, může to být něco, co vidí kolem nás, co je zajímá, něco současného, aktuálního. Ten kriminální rozměr k tomu dodáme.

Důvod, proč s tím mají chodit autoři, je ten, že chceme, aby vycházeli z nějakého prostředí a tématu, které je jim blízké a známé. To znamená, aby o tom mohli psát zasvěceně, aby to nešustilo papírem. Protože tím, jak probíhá vyšetřování a policajti se ptají rychle, na dřeň, k jádru věci, tak se odhalují detaily a zákulisí mnoha profesí a lidských pohnutek. Takže je důležité, aby autoři věděli, o čem píšou. Vhled do nějakého konkrétního prostředí a tématu je velmi důležitý a je to znát. Když někdo napíše díl, jak se říká, jen tak od stolu a domýšlí si zhruba, jak to v tom kterém prostředí vypadá, nebo jestli to prostředí důvěrně zná, je rozdíl. 

Mezi tvůrci jsou i bývalí policisté, ostatně Andreu Fuglíkovou a Dušana Brunclíka jsme tu měli i jako hosty. Je výhoda, když znají ty policejní postupy, nebo stejně musí pro tu atraktivitu a spád zestručňovat a zjednodušovat a vlastně se trochu dostávají na tenkou hranu toho, že mohou být potom třeba obviňováni policisty, že to zjednodušili a trošku ustoupili od té pravdivosti?
Tohle je skvělá otázka a vydala by nám hrozně dlouhou odpověď. Jsem rád, že Dušana a Andreu zmiňujete, protože patří mezi silné opory tvůrců Kriminálky Anděl. Mají dvě role: V první řadě jsou poradci, kteří dohlížejí na správnost, odbornost, postupy, které ukazujeme, na to, že ti policajti jednají v souladu s tím, jak by jednali opravdoví kriminalisti. Tím, jak nám dlouho pomáhali v roli poradců, si osvojili i ty scenáristické metody a postupy, protože čtou spoustu námětů, scénosledů a scénářů, takže se jim to dostalo pod kůži tak, že časem zjistili, že je baví napsat ten příběh samotný, vyzkoušet to postavit úplně sami. Ale poradci jsou samozřejmě pořád a jako poradci jsou pro nás prostě klíčoví.

Jako scenárista máte dva těžké úkoly: Musíte napsat dobrý příběh a musíte ten příběh napsat z profesní pozice, kterou neznáte, to znamená z pozice kriminalisty. Takže se najednou musíte naučit celou tu profesi, uvažování kriminalisty, protože jinak se nehnete z místa. Takže se velmi často stává, že autoři, kteří nekonzultují nebo konzultují málo, si vymyslí nějaký příběh, Dušan s Andreou se na to podívají, sprásknou ruce a řeknou: „Tady je to blbě, tady se chovají nelogicky a tady, jak jste napsali tu vraždu, to bychom za hodinu měli pachatele chycené!“ Takže Dušan s Andreou jsou od toho, aby nám pomáhali vysvětlovat a předávat, jak se kriminalisti chovají a jak uvažují. A není to samozřejmě úplně jednoduché, protože když děláte nějakou profesi 30 let jako oni, máte to pod kůží a přesně víte, co ta profese obnáší, a pak přijde nějaký scénárista, který se tomu snaží přiblížit, je to, jako byste si četl o chirurgii a pak se ocitl na operačním sále a chtěl začít operovat. Jedna věc je teorie a představa, jak to asi vypadá, a druhá je praxe. Naštěstí to není tak velký problém, jako kdybyste byl chirurg a chtěl operovat. Tam by možná došlo k nějakým nevratným změnám. Tady jsou vratné, jenom vás to jako autora, když dostanete od policajtů těžký feedback, vrací zpátky na začátek práce a musíte ten příběh celý vymyslet znovu.

Nakolik vlastně příběhy v Kriminálce Anděl vycházejí z reálných případů?
Po několika řadách seriálu Případy prvního oddělení mám pocit, že už nám tolik těch reálných případů, které bychom mohli zpracovat, nezůstává, protože opravdu vytěžily hodně reálných kauz a vytěžily je velmi dobře a velmi přesně. U reálných kauz je taky ten problém, že většinou se s nimi při převodu do podoby televizního seriálu nedá dobře pracovat, protože reálné vyšetřování je nudné, zdlouhavé, v žádném případě vyšetřování nevypadá tak, jak vypadá na televizních obrazovkách plných akce, dynamiky, rychlých výsledků. My máme obvykle v seriálu všechny forenzní výsledky a výsledky z laborek na lusknutí prstů do druhého dne, v reálu to trvá dny, týdny, jak naši kriminalisté říkají, záleží na tom, jak moc se dobře znáte s těmi lidmi, kteří jsou za to zodpovědní, případně jak moc je ten případ důležitý a jak moc spěchá. Takže vyšetřování v seriálu má úplně jinou dynamiku.

Když se podíváme, kolik se stane v České republice vražd, spousta těch vražd je takových, že dojde k potyčce v rodině, vyeskalují nějaké emoce a afekt, dojde k vraždě a jakmile afekt opadne, tak ten, co vraždil, zvedne telefon a zavolá policii a řekne „Stalo se neštěstí“, policajti přijedou a vražda je objasněná. Což samozřejmě nepotřebujeme. Potřebujeme nějaký děj, vést policisty přes slepé uličky a kličky. Takže i když vyjdeme z reálného případu, tak si musíme toho spoustu, spoustu domyslet, abychom ty slepé uličky a kličky dodělali, aby příběh byl košatý a zábavný, aby divák nekoukal na přímočarou kauzu.

Druhá věc při vycházení z reálných případů je taky nějaký etický rozměr, kdy si nemůžete jen tak vzít libovolný případ a zpracovat ho, protože jsou tady nějací příbuzní, pozůstalí, oběti a je to poměrně složité, jak s tím zacházet. Asi byste taky nechtěl, kdyby se stal nějaký zločin ve vaší rodině nebo v blízkém okruhu, a pak ho viděl převyprávěný s tím, že si k tomu domyslíme spoustu věcí, protože potřebujeme další materiál, takže pak z toho vznikne takový tvar, který je částečně skutečný, částečně fiktivní a diváci by nerozpoznali, co z toho je fiktivní, co skutečné, ale vy jakožto přímý aktér byste to velmi dobře věděl a mohl byste se cítit zasažený nebo zneužitý. Takže to vycházení z těch reálných případů je poměrně komplikované a spíš než že bychom si vzali celé případy, tak se inspirujeme nějakými jako fragmenty. Je to třeba specifický druh vraždy nebo si pachatel specificky počínal při maskování místa činu, nebo je nějaká zvláštní forenzní metoda, okolnost nebo náhoda, která vedla k rozuzlení toho případu. Takže spíš než celé kauzy je lepší se inspirovat nějakými skutečnými fragmenty, protože jak už to bývá, život občas vymyslí takové věci, které my vymyslet nedokážeme.

Nedochází vám tak trochu inspirace? Za poslední čtyři roky jste museli napsat a natočit přes 60 epizod, tak je docela složité vymýšlet nové a nové případy.
A když se podíváte, kolik kriminálek se v Česku vyprodukuje, mám pocit, že to i převyšuje ten počet vražd, které se reálně stanou. A to zajímavých vražd, aby stálo za to vyprávět je. Nápady nám úplně nedocházejí, a to z toho důvodu, že vycházíme z věcí, které jsou kolem nás, že se snažíme, aby Kriminálka Anděl byla aktuální, aby reagovala na současné dění, události, témata ve společnosti a ty se samozřejmě proměňují, proměňuje se společnost, takže nám nesou nová témata. A my si vezmeme nějaké téma a jak jsem říkal, tu kriminální část jsme schopni dodat. Tohle je cesta a způsob, jak tu kriminálku držet současnou, aktuální a funkční.

Kriminálka Anděl si dlouhodobě drží vysokou sledovanost, většinou je to vítěz večera. Je to pro tvůrce trochu strašák, když musí držet laťku kvality tak vysoko, aby diváci i nadále koukali?
Je to výzva. Výzva pro všechny, pro celý tvůrčí tým, který zkrátka ví, že se podílí na pořadu a projektu, který má vysokou prestiž. Myslím, že to je motivující.

Co vedlo k založení cen Vinyla? Berou ceny Anděl a Apollo jako konkurenci, nebo spíš doplnění? Kolik projektů souběžně může obsáhnout jeden kreativní producent obsáhnout? O čem bude připravovaná minisérie Krev? A mrzí Tomáše, když si přečte negativní recenze na svou práci? 
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.