Režiséři druhé série Metody Markovič Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar: Snažili jsme se, aby portrét spartakiádního vraha byl neúprosný

Před dvěma lety vstoupil na obrazovky videotéky Voyo legendární kriminalista Jiří Markovič, aby dopadl slaboduchého vraha Ladislava Hojera. Z Petrů Lněničky a Uhlíka okamžitě udělal hvězdy českého showbyznysu a držitele Českých lvů. Křišťálovou sošku si pak odnesl i samotný seriál. Videotéka se proměnila ve službu Oneplay a teď na ni přichází nový příběh, tentokrát o spartakiádním vrahovi. Režie se tentokrát ujali Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar.

Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar spolu natočili film Přišla v noci, který získal tři Ceny české filmové kritiky a dva České lvy včetně toho pro režiséry, podíleli se i na seriálu Terapie sdílením. Tomáš navíc režíroval filmy Parádně pokecal, Chata na prodej a nejnovějšího Bubáka nebo seriály Policie Hvar, Co ste hasiči, Táta v nesnázích nebo Případy neobyčejné Marty. Hodně diskutovaná byla předloňská vánoční televizní pohádka Tři princezny. Jan se pak podílel na scénářích k filmu Něco za něco a seriálu Vlastně se nic nestalo, který i režíroval, stejně jako dokumenty Schikaneder a Kamenný příběh. Ve stádiu vývoje je film Účastníci války, kde je podepsán v kolonce scénář a režie.

Jaké to bylo přijít k projektu, který získal takový věhlas, jako noví režiséři?
Tomáš Pavlíček: Celý ten příběh je, že s producentem Lukášem Mráčkem jsme kamarádi, známe se čistě na kamarádské úrovni. Jednou jsem se zmínil, že režíruji hodně light crime, ale opravdu by mě zajímalo režírovat nějaký poctivý procedurál. A v té chvíli prý Lukáše Mráčka napadlo, že by mě s tím mohl oslovit. Ale ten další krok byl, že Lukáš Mráček viděl Přišla v noci a došlo mu, že s tím chce oslovit nás oba. Myslím, že to bylo moudré rozhodnutí, protože sám bych do toho nešel. Je to mimořádně krásný a současně těžký úkol navázat na něco, co tak fascinujícím způsobem vypravěčsky vytvořil Pavel Soukup, samozřejmě podle scénáře Jaroslava Hrušky. Jak říká Uncle Ben ve Spidermanovi „S velkou silou přichází velká zodpovědnost.“ 

Je to i svazující, když víte, že divák bude mít nějaká očekávání? 
Jan Vejnar: Samozřejmě je. My jsme vůči tomu seriálu a vůči tomu, co dokázal Pavel Soukup, co vyvinuli Jára a Tomáš Hruškovi s producentem Lukášem Mráčkem, měli velký respekt. Věděli jsme, že i k té fanouškovské základně, kterou má, máme velkou odpovědnost. Jsou s tím spojená velká očekávání. Zároveň – budu mluvit za sebe, ale myslím, že Tomáš to má podobně – ve chvíli, kdy se ta práce rozběhla, tak jsme prostě chtěli tu věc udělat co nejlíp. Cítili jsme, že tam je nějaká spodní hranice, která je velmi, velmi vysoko. Nebyli jsme si jistí, že ji překonáme, ale rozhodně nechceme jít níž. Takže v tu chvíli najednou nějakou tu obavu z těch očekávání vystřídají čistě praktické problémy, které musíte řešit, což je trošku úleva. Musíte se soustředit na tu věc a na tohle už vám nezbývá moc času. Teď, když je série dokončená, jsme v takovém, řekl bych, příjemném napětí, jak bude přijata. 

Byli jste jediní noví členové toho sehraného týmu, nebo jste si přivedli s sebou i svého kameramana, střihače a tak dále? 
Tomáš Pavlíček: Většina štábu zůstala stejná, ale přivedli jsme si svého střihače, našeho kamaráda Kubu Vansu, se kterým jsme stříhali už Přišla v noci a Honza s ním stříhal ještě víc svých projektů. Já ho poznal díky Přišla v noci a pak jsem si s ním střihnul pár epizod seriálu Vraždy v kraji. Takže jsme poprosili, jestli můžeme s ním dále spolupracovat, protože je pro nás důležitý, je kamarád a je na nás napojený. Bylo pro nás dost zásadní, aby střih proběhnul ve střižně Kuby Vansy.

Kolik večerů nás ve společnosti Jiřího Markoviče tentokrát čeká?
Jan Vejnar: Šest večerů. Bude šest epizod.
Tomáš Pavlíček: Otázka, kdy se na to divák koukne a jakou metodu zvolí pro sledování. Protože jsou různé způsoby a pro někoho to možná bude jeden opravdu dlouhý večer. Což by mi nevadilo. První série byla napsána a natočena tak, že jsou v ní různé fragmenty, dokonce i jiných vyšetřování a kromě Hojera vidíme v každé epizodě rámec nebo střípky jiného příběhu, ale když jsem četl poprvé scénář Straky, měl jsem pocit, že čtu jeden šestihodinový film. A to bylo i jedno z východisek našeho uvažování, na rozdíl od první série ty věci spojovat a dokonce prolínat , aby byly co nejvíc naraženy na sebe.

Takže nás na konci každé epizody čeká cliffhanger?
Tomáš Pavlíček: Trochu to tak je. Ale i kdyby tam nebyl… Mně se stalo, že vždycky na konci každého scénáře jsem okamžitě začal číst ten další… 
Jan Vejnar: Řekl bych, že cliffhanger v té sérii bude zastoupen jak tím tradičním způsobem, jak ho známe, to znamená, že uvidíme něco z dalšího případu nebo další situace, a jsme zvědaví, jak to dopadne, ale pak tam mohou být cliffhangery emocionální. Není to seriál jenom o tom, jak se snaží skupina policistů dopadnout vraha, ale je to taky seriál o jejich životech, o životech v té době. To má v tomhle seriálu stejnou váhu, a proto je to tak mimořádná věc.

Takže byste vlastně doporučili většině lidí počkat si do února na binge watching? 
Tomáš Pavlíček: Ať každý zvolí metodu, jakou chce. Ale funguje to opravdu celistvě, nejenom na díly.

Na koho se můžeme těšit kromě starých známých tváří z první řady, jako jsou Petr Lněnička, Václav Neužil, Adam Mišík, David Prachař nebo Sarah Haváčová? 
Jan Vejnar: Ono to je těžké zmiňovat jména, abychom zároveň nespoilovali, protože nové postavy přibývají po celou dobu série. Myslím, že čím méně víte, tím lépe pro vás. 
Tomáš Pavlíček: Jmenuje se to Straka, tak to, co neprozrazuji, je Max Kocek v roli Jiřího Straky. Jen nevím, jestli „těšit“ je to správné slovo. My jsme se snažili, aby portrét této postavy byl neúprosný. Pro herce to byl mimořádně těžký úkol. Maxe Kocka obdivuji za ten herecký výkon a současně obdivuji za to, čím si musel psychologicky projít, protože ztvárňovat to, co ztvárnil, vůbec není jednoduché, člověk si asi musí některé věci v sobě uzavřít, aby mohl sám se sebou pracovat a aby ho moc neovlivňovaly. I já při natáčení jsem si některé věci psychologicky nemohl pustit tak blízko srdci, abych vůbec byl schopen pracovat. I policista Jirka Hakr říkal, že když vyšetřuje případ, některé věci si prostě nemůže připustit a musí to brát jako práci, kterou musí provést co nejlépe. Stejně jsme to dělali i my a nějakým jiným – nedokážu to popsat, ale pro mě fascinujícím – způsobem to udělal Max v roli Straky.

Mohli jste mluvit do výběru herců, nebo jste dostali už hotové obsazení? 
Jan Vejnar: Kdybychom do něj mluvit vůbec nemohli, nejsem si jistý, jestli bychom to vzali. Přeci jen režijní práce hodně spočívá v tom, koho si vyberete a s kým pracujete. A kdybychom nebyli přesvědčeni o tom, že tohle jsou ti lidé, se kterými můžeme tu věc udělat a že jsou pro tu roli nejlepší, tak bychom nemohli odvést dobrou práci. Není to náš autorský projekt, takže na rozdíl od filmu Přišla v noci, který jsme dělali spolu, do toho nějakým způsobem mluvila televize – a má plné právo do toho mluvit – producenti, scenárista, kreativní producent. Takže to byla taková kolektivní diskuze a myslím, že probíhala velmi pečlivě. Viděli jsme opravdu hodně lidí, zvlášť na některé role, zkoušeli jsme je v různých kombinacích. Občas to bylo frustrující, když jsme viděli paletu hodně talentovaných mladých herců a věděli, že potřebujeme obsadit jednoho nebo dva, ale měli jsme jich tam osm a všichni byli skvělí. To jsme si pak říkali, kam je ještě použít, protože byli skvělí a nechceme o ně přijít. Myslím, že jsme snad v tomhle procesu nic nepodcenili. 
Tomáš Pavlíček: V řadě ohledů nám šlo o to najít neokoukané tváře. U mladých hereček a herců to bylo trošku zřejmé, že to budou neokoukané tváře kvůli mladému věku, ale jsou tam postavy, které se objevují v průběhu toho děje – nechci to prozrazovat, protože to je součást diváckého překvapení – a tam někdy uvidíte známé tváře, u kterých jsme se snažili o to, ať jsou v nějaké poloze, která nebyla tolik prozkoumána pro tohoto herce nebo herečku.

Takže Maxilián Kocek nebude jediný, kdo má protiúkol. Doteď hrál sympaťáky, teď bude hrát vraha… 
Tomáš Pavlíček: Stavět herce do protiúkolů, do pro ně netradičních úkolů, byl jeden ze způsobů, jakým jsme je vybírali.
Jan Vejnar: Ono to pak je zábavnější, když se díváte na něco nového.

Jaký je vlastně váš pracovní modus operandi? Rozdělíte si práci, nebo jste na place oba ve stejnou chvíli? 
Jan Vejnar: Občas jsme na place oba a mluvíme přes sebe. Vždycky jsme na place oba! 
Tomáš Pavlíček: Doteď nedohlédnu, jak je možné, že to funguje, ale mám takový podivný pocit, že se nějakým způsobem doplňujeme. Právě to mě na tom baví, že věc, na kterou nedohlédnu já, dohlédne Honza, když Honza něco řeší, já řeším něco jiného. A snažíme se permanentně spolu bavit, když jeden z nás mluví s herci, ten druhý většinou mluví s kameramanem, nebo jeden z nás mluví s kameramanem a ten druhý už dolaďuje rekvizity ve scéně nebo podobu scény. Výhodou je, že zatímco se jeden ponoří do té jedné složky, ten druhý nad tím má nadhled. Takhle to funguje vzájemně. Když koukám na ten materiál, tak vidím věc, kterou bych sám nedokázal vytvořit, ale právě proto, že vznikla ve společném dialogu, tak nějakým způsobem absorbuje víc nápadů a elegantněji vyřeší i víc problémů.
Jan Vejnar: Ještě bych dodal, že specificky u seriálových projektů bývá zvykem, že je dělá více režisérů, ale jsou to epizodické projekty, každá epizoda je nějaký samostatný příběh a dává smysl, že si to režiséři rozdělí. Ale minisérie vlastně fungují jako dlouhé filmy. U nich nastavíte nějaký styl a nechcete, aby se to střídalo? Občas se to možná taky děje, ale vždycky tam musí být někdo, kdo to sjednotí. Nám přišlo nejefektivnější dělat to dohromady. A možná by nás to ani tolik nebavilo, kdybychom se střídali. 

Tomáši, teď taková osobní otázka: Jaké jste měl Vánoce? Tipuji, že mohly být trochu klidnější než ty předchozí, kdy v televizi běžela vaše pohádka Tři princezny…
Tomáš Pavlíček: Ano, měl jsem to tentokrát trochu klidnější, protože pohádka Tři princezny u velké části diváků lehce, těžce a někdy až extrémně narazila. Takže z minulých Vánoc mám lehce traumatický zážitek. Komu jsem zkazil minulé Vánoce, tomu se omlouvám! Tyto Vánoce už pro mě byly klidnější a doufám, že i pro většinu diváků.

Kdyby přišla ještě nabídka, pohádku, vzal byste ji?
Tomáš Pavlíček: Asi jo, protože točit Tři princezny mě strašně bavilo, celý ten proces mě hrozně bavil a měl jsem z toho radost. Já jsem v tomhle přerostlé dítě. Kdyby přišla ta nabídka, tak bych k režii přistupoval jinak, ale rád bych do toho šel znovu. Ale jak říkal jeden můj kolega „Další šanci dlouho nedostaneš!“

A co vy? Honzo, neláká vás pohádka?
Jan Vejnar: Teď už ne! (smích) Já jsem si Tři princezny užil a neříkám to jenom proto, že tady sedíme s Tomášem ve studiu. Nebudu do toho už dál zabíhat, ale měl jsem pocit, že žiju v jiném vesmíru, když jsem sledoval ty reakce. A myslím, že bych to měl úplně stejně, kdybychom se s Tomášem neznali. Když vidím, kolik je kolem toho emocí a co všechno to může pro různé lidi znamenat, zvlášť ta štědrovečerní pohádka, možná to je disciplína, která se nedá vyhrát. Takže bych to asi pečlivě zvažoval, asi by mě možná víc bavilo to udělat trošku netradičně, možná ze současnosti, třeba do kina a s větším rozpočtem. 

Máte raději, když režírujete vlastní látku, nebo je pro vás lepší přijít k hotovému scénáři?
Jan Vejnar: Mám pocit, že v takovém měřítku jsem zatím nikdy netočil nic, co bych si sám nenapsal. Není to nějaká arogance, spíš obava. Obava z toho, že kdybych točil něco podle cizího scénáře, že to nebudu mít tak obuté. Když něco sám píšete, tak už znáte všechny ty postavy, i ty, co tam třeba ve výsledku nejsou, všemu rozumíte, ale takhle se do toho musíte trošku dostat zvenčí. Vždycky jsem měl pocit – a je to trochu alibismus – že když to budu točit sám, tak to možná můžu zkazit akorát sám sobě. Zároveň nebylo tolik věcí, které by mě bavily, protože psaní je součást toho, co mě baví. V tomhle případě mě divácky moc bavila první série a říkal jsem si, že bych si přál dělat takovou věc, zároveň mi scénář prostě přišel mimořádný. Jsou tam věci, které jsem si chtěl zkusit, které jsem sám nenapsal a asi bych je ani sám nenapsal, psychologické drama nebo thriller. Takže netočím často podle cizího scénáře, ale tohle jsem si opravdu nechtěl nechat ujít.
Tomáš Pavlíček: Já jsem rád, když se mi to střídá. Měl jsem období, kdy jsem si myslel, že budu režírovat pouze své scénáře, ale pak jsem se nachytal, že jsem se vyčerpal, že vlastně nemám odžito, abych vyprávěl. Fascinují mě všechny cizí scénáře, pokud jsou dobré. A scénář Straky byl mimořádný. Teď, jelikož jsem zase delší dobu adaptoval cizí scénáře, se zase nachytávám, že v sobě možná mám látku, kterou bych rád režíroval. Takže velmi přirozeně to jde tam a zpátky a asi nedokážu říct, co mám radši.
Jan Vejnar: Ono je taky hezké, když člověk k něčemu může najednou přistoupit jenom takzvaně režijně, protože pořád je s tím spousta práce. Neřekl bych, že ve dvou je té práce míň, akorát se člověk snaží vychytat víc věcí. Když to píšete, tak s tím strávíte ještě mnohem víc času a člověk si opravdu vybírá, s čím vlastně stráví tak dlouhou dobu. 
Tomáš Pavlíček: Když si to člověk napíše, tak ten pocit, který jsem nikdy nezažil s cizí látkou, že to je úplně niterně nejvíc moje a strašně mi na tom záleží a v podstatě je to intenzivní vysvlékávání se. Když dělám svoji látku, musím tímhle procesem projít, jinak mám pocit, že to není dostatečné, že to není upřímné. U adaptace cizí látky tohle nikdy nenastalo.

Dělali si režiséři rešerše o Jiřím Markovičovi a případu spartakiádního vraha, nebo důvěřovali scenáristovi? A proč by chtěli celý seriál natočit na VHS? Jak hledali lokace pro natáčení? Berou ceny, které získali, jako potvrzení dobré práce? Trápí je špatné recenze nebo komentáře na sítích? A chtěli by spolu zase točit? 
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.