Krev, písek, pot a burácející davy diváků – gladiátoři byli nedílnou součástí antické kultury
Redakce
Uctění zesnulého bojem
Z dochovaných záznamů vyplývá, že první gladiátorské zápasy vznikly v Kampánii, části dnešní Itálie, která však byla v té době obydlena Řeky. Podle všeho se původně jednalo o součást pohřebních slavností, které se postupem času a římského vlivu přeměnily na to, jak známe gladiátorské zápasy dnes. Původně však gladiátorské zápasy, tedy souboj muže proti muži, byly soukromou událostí, nejčastěji právě při pohřební slavnosti. Mnoho aristokratů umožňovalo veřejnosti vstup na zápasy, zejména z důvodu zvýšení své vlastní popularity.
Bojovník a herec
Gladiátor je slovo latinského původu a v překladu znamená "ten, kdo používá meč". Název to není úplně přesný, protože gladiátoři byli pověstní tím, že dokázali používat široké spektrum všech možných zbraní. Většina z nich se sice specializovala na určitý bojový styl, ale pořádaly se i hry, kde se zbraně účastníků losovaly až těsně před začátkem a žádný gladiátor tedy nevěděl, s jakou zbraní bude ten den bojovat. V první řadě šlo ale o zábavu a podle toho boj musel vypadat. Gladiátoři se učili nejen boji, ale i umění strhnout dav a teatrální gesta byla stejně důležitá jako rány mečem.
Zajatec, nebo svobodný občan
Samozřejmě bylo mnoho arén a gladiátorských škol a každá nabízela trochu něco jiného. Také velice záleželo na původu gladiátora. Mohli jím být váleční zajatci, kteří byli velice žádaní, protože jejich výcvik nebyl tak nákladný. Mohl jím být také zločinec odsouzený za nějaký těžký zločin, většinou proti státu. V každém případě byl gladiátor zároveň i otrok – majetek. Neměl žádná práva, ale nutno dodat, že někteří gladiátoři si svými úspěchy vydobyli u svých pánů řadu výsad. Výjimku tvořila jedna skupina "svobodných" gladiátorů, kterým se říkalo auctorati. Ti byli občany Říma, kteří se dobrovolně zavázali ke gladiátorské službě. Velice často pocházeli z řad chudiny, ale i mnozí synové z bohatých rodin se k této službě dobrovolně upsali s vidinou slávy, dobrodružství a vzrušení ze smrti. Mnozí z těchto svobodných gladiátorů měli také rodiny, protože na rozdíl od gladiátorů otroků mohli žít ve vlastním domově.
Otrok ceněný zlatem
Dnes hojně převládá domněnka, že gladiátoři umírali po desítkách v aréně za nadšeného křiku diváků. Ačkoli smrt při hrách a zvlášť při těch, které pořádal stát, nebyla ničím neobvyklá, většina gladiátorů byla vysoce ceněným "zbožím" a jejich údělem byl pobavit publikum, nikoliv zemřít. Některá zobrazení gladiátora žijícího ve špinavé kobce, který pojídá smrdutou šlichtu, jsou většinou velice daleko od reality. Výcvik gladiátora byl velice nákladnou záležitostí a řada z nich měla k dispozici špičkovou lékařskou péči své doby, stejně jako kvalitní stravu a relativně komfortní ubytování. Mnoho soubojů tak končilo pouze první krví nebo sražením protivníka k zemi a následným ošetřením bojovníků.
Úvodní foto: Profimedia
Zdroje: Worldhistory, Historyextra
