Šéf městského plánování Ondřej Boháč ve volném čase zvoní v kostele
Redakce
Praze pořád chybí stovky zvonů
Pojďme si nejdříve chvíli povídat o vaší soukromé vášni a poslání. Od svých čtrnácti let jste zvoníkem v Týnském chrámu. Jak jste se k tomu dostal?
Omylem. Nás tam zvoní dohromady asi osm kluků. Každý jsme tam přišli z jiného kouta společnosti a Prahy. Je to vlastně náhoda. Je to můj oblíbený kostel, kam jsem chodil s rodiči a měl tam svatbu. Vždy mě nesmírně přitahoval život v zákulisí kostela. A odtamtud už je na věž hrozně blízko.
Dnes se již v řadě kostelů zvoní pomocí automatů. Je v tom velký rozdíl?
Zvon je hudební nástroj. A když hraje na housle robot, tak to není úplně ono. Je to rozdíl. Zvon při samotném zvonění vyžaduje péči i poslech. Dá se na něj zvonit tak, aby dělal jenom randál, ale taky tak, aby vyzníval, protože každý zvon, hlavně ty velké, má desítky až stovky tónů a dá se rozeznít tak, že vyznívá plně a krásně. Takže to zas tak jednoduché není.
Poznáte podle zvonění, kdo zrovna v té chvíli zvoní?
To asi nepoznám. Když jdu městem a slyším zvon, tak poznám, o který zvon se jedná a jestli se zvoní ručně nebo na motor. Kdo konkrétně zvoní, nepoznám. Jen když mu to nejde, tak tuším..
Největší zvon Týnského chrámu, Marie, má přibližně šest a půl tuny, je obrovský. Při zvonění do něj zvoník musí vlézt, abys rozhýbal srdce zvonu. Jste na to sám nebo je vás víc?
Ten zvon se rozeznívá houpáním. Čím větší zvon, tím je to náročnější fyzicky a je třeba více lidí. Marie má váhu jako slon africký a my s ní zvoníme většinou ve třech nebo čtyřech lidech, což je minimum, abychom ten zvon rozezněli. Dva lidé tahají za provazy a rozhoupávají zvon, který se musí poměrně hodně houpat. Střídáme se u toho jako hokejisti. Potom se jeden nebo dva lidi starají o srdce, kterému je občas potřeba pomoci. A na konci je třeba to srdce chytit a zabrzdit ho. Musíte se u toho hýbat, jinak vás to trefí a vyhodí vás to z pod toho zvonu ven. A když se to stane, je to jak potkat letící kovadlinu, musíte si dávat veliký pozor. U nás se ruční zvonění stále drží, ale v Evropě jsou státy, kde už to v podstatě neexistuje. V Rakousku a Německu se zvoní jen na motory, ale třeba ve Francii, Španělsku nebo Itálii se ruční zvonění stále drží.
Samotné zvonění musí být ohlušující. Jak si chráníte sluch?
Používáme střelecká sluchátka. Ten kontinuální hluk není tak hrozný, ale v moment úderu je to skoro jak u letadlového motoru. Náraz jako takový je velmi prudký.
Na Rohanském nábřeží máte připomínku místa, ze kterého se svážely zvony z českých kostelů na výrobu zbraní pro nacistické Německo…
Je to smutné místo pro všechny zvoníky i fanoušky zvonů. Je to takový hřbitov zvonů. Z celého protektorátu se za 2. světové války na Maniny svezly všechny zvony a odtud se odvážely lodí do Hamburku, kde se roztavily a zničily. Tehdy z českých věží zmizelo 90 % zvonů. Kostely a obce si tehdy mohly nechat jen nejmenší a nejnutnější zvon. Celkem se odvezlo asi 9800 zvonů, což je ohromné množství. Drtivá většina zvonů nikdy nebyla nahrazena, protože nastoupil komunismus, kterému stav, že se přetrhaly staleté vazby lidí k těmto symbolům obcí, vyhovoval. A na rozdíl od jiných zemí, kde se zvonový fond postupně obnovoval, k tomu u nás nedošlo. Až po roce 1989 tu a tam, ale v Praze stále chybí stovky zvonů.
Dobová fotografie shromaždiště zvonů z archivu českého zvonaře Petra Rudolfa Manouška
Čtěte také: Vodácký spolek chce oživit slalomářskou dráhu na Štvanici umělou surfovací vlnou
Největším problémem Prahy je bydlení
Co aktuálně nejvíc trápí Prahu? Doprava, bytová situace nebo jiné věci?
S tou dopravou úplně nesouhlasím. Město sice má určité krátkodobé problémy, třeba díky opravám komunikací, které tady byly desítky let zanedbané, takže splácíme nějaký dluh. Zároveň ale máme špičkovou veřejnou dopravu a další možnosti. Chápu, že doprava je první na ráně, tak lidé mají tendenci na ní nadávat. Myslím si, že suverénně největším problémem Prahy je bydlení. Velký nedostatek bytů je dán především tím, že se v Praze málo staví. A do toho tu máme další řadu negativních jevů jako Airbnb nebo investiční byty. A i kdybychom tyto problémy vyřešili, tak pořád platí to, že těch bytů je málo, protože do Prahy každým rokem přichází asi 10 – 15 tisíc lidí, o které se musíme postarat. Nestavíme adekvátní počet bytů. Musíme stavět a myslím, že jsme tomu trochu odvykli. Máme pocit, že město už je hotové a nemusí růst. Lidé sem přicházejí, a když na to nebudeme reagovat, tak to s námi dopadne špatně.
Zastavme se u Airbnb. Vzhledem k lockdownu se byty určené ke krátkodobým pronájmům najednou dostaly zpět k lidem. Majitelé byli nuceni byty pronajmout opět dlouhodobě. Máte přehled, kolika bytů v Praze se to týká, a dokážete odhadnout, zda se situace po krizi vrátí zpět do původního stavu?
Nemáme přesná čísla, protože můžeme získávat data jen z jednotlivých nabídek a nabídkových portálů. Celý tento segment podnikání je legislativně neukotven. Nejsou k dispozici pořádná data, poskytovatelé nejsou povinni je odvádět. Myslím si, že to musíme změnit. Airbnb je globálním problémem ve všech úspěšných městech. Praha je turisticky úspěšné město, ale my na to špatně reagujeme a jsme v tom těžkopádní. Jakmile pandemie poleví a stav se ustálí, vše se okamžitě vrátí do původních kolejí. V Praze je problém dramatického a rychlého nárůstu nových bytových jednotek. Ta původní myšlenka byla fajn – lidé měli na dva měsíce volný byt, tak jej pronajali. Proti tomu nikdo nic nemá. Ale ve chvíli, kdy přestavujete funkční byty třeba na několik menších airbnb jednotek, tak to jsou obtížně vratné změny a městu to ubližuje. Ubližuje to některým městským částem. V některých oblastech nebo čtvrtcích je to jako morová rána. V celkovém množství bytů (1,3 milionu) je to jev, který i kdybychom vyřešili, tak nevyřešíme problém bydlení. Trochu mu pomůžeme, ale není to řešení problému s bydlením.
Co zabraňuje rychlejší výstavbě bytů nebo přestavbám domů na bytové?
Má to společného jmenovatele a tím je stavební zákon. U nás obecně máme, co se plánování a výstavby nových bytů týká, zastaralé nástroje, které jsou nekompatibilní s rychle se měnícím světem. Je třeba rychle reagovat. Máme územní plánování systémově postavené v roce 1980, kdy tady byl komunismus, totalita a centrální ekonomika. Celá společnost se transformovala, jen to plánování zůstalo zaseknuté hluboko v minulosti. A jestli tohle nezměníme, nebudeme nikdy schopni reagovat na palčivé problémy.
Špičková architektura pro Vltavskou filharmonii
Jednou z velkých věcí, které nás v Praze čekají, je stavba Vltavské filharmonie. Kdy a kde se zrodila myšlenka, že Praha potřebuje takovou stavbu?
To je myšlenka, která se ve veřejném prostoru objevuje možná déle než deset let. Praha poslední takto významnou stavbu postavila na přelomu 19. a 20. století. Jsou to koncertní sály Rudolfinum a Obecní dům, které jsou přes sto let staré. Takže tady máme určitě deficit. S myšlenkou začal operovat bývalý primátor Bohuslav Svoboda a další nastupující primátoři myšlenku převzali a rozvíjeli jí. Díky úsilí vícero politických generací jsme se dostali do fáze, kdy je soutěž vyhlášená a projekt je najednou velmi reálný. Máme z něj velkou radost.
Jaká místa byla původně vytipována a proč výběr nakonec padl na Vltavskou?
Vedly se vášnivé debaty. V jakémsi genetickém kódu Prahy je, že tyto významné instituce jsou zavěšeny na Vltavě jako korálky. Národní divadlo, významné budovy ministerstev a tak podobně. Takže když se o tom uvažovalo, byla to jedna z klíčových věcí. Zvažovaly se i jiné parcely, například u magistrály, ale z odborné debaty jednoznačně vzešlo, že to musí být u Vltavy. Potom se intenzivně debatovala jen dvě místa – u Štefánikova mostu a na Vltavské. Vltavská zvítězila proto, že území leží na střetu dvou velkých pražských problémů. Jedním je severojižní magistrála, tím druhým pak obecně brownfieldy, stará nádraží, a tady je jedno z největších – Bubny-Zátory. Ze zkušenosti mnoha míst v zahraničí víme, že takto velká veřejná investice do území místu velmi pomůže. Dotyčné území nakopne, dá mu velkou energii a stane se takovým katalyzátorem. Takže i proto padla volba na toto místo, přestože je obtížné v mnoha parametrech – je tam intenzivní doprava, nachází se v křižovatce nad stanicí metra. Je tam k řešení mnoho technických a náročných věcí, ale zároveň víme, že ve světě se staví filharmonie v exponovaných místech, příkladem budiž Londýn nebo Hamburská Elbphilharmonie. Věříme, že místo je to z pohledu genetického kódu Prahy skvělé Je z něj vidět Pražský hrad a jste nad Vltavou, což má velkou sílu. Zároveň je umístěno správně z hlediska rozvoje města, financí a energie.
Jaké bylo zadání soutěže a kolik architektonických studií se do ní přihlásilo?
O soutěž byl velký zájem, což nás v tomto období překvapilo. Přihlásilo se 115 týmů z 25 zemí světa, v podstatě architektonická špička. Porota to měla těžké, protože v prvním kole musela zúžit počet uchazečů a odmítnout i špičkové týmy.
Z návrhů, které se dostaly do finále, jste nadšeni. Jsou někde k vidění?
Návrhy se teprve budou vytvářet. Na základě portfolií jednotlivých studií jsme vybrali týmy, od kterých návrhy chceme, takže vizualizace zatím nejsou. Jako institut, který soutěž organizuje, jsme pět týmů, které jsme vyloženě chtěli, oslovili dopředu. A pro dalších patnáct míst byla vypsaná soutěž. Těchto dvacet týmů bude nyní anonymně zpracovávat návrhy, které by měly být odevzdány do března roku 2022.
Nákladové nádraží Žižkov se začíná pozvolna proměňovat. Je to obrovský brownfield o velikosti 33 hektarů, který může poskytnout bydlení až patnácti tisícům lidí. Stará funkcionalistická budova nádraží zůstane zachována. Co se s ní stane? Promění se v nějakou kulturní instituci?
U této staré budovy bylo klíčové, aby se zachovala nejen budova vlastní, ale i celé její nádvoří s industriální architekturou. Ta budova je veliká a hledá se pro ni mix různých funkcí. Zčásti tam budou kulturní instituce a chtěli bychom, aby tam byla i škola. Spolupracuje na tom hlavní město Praha s vlastníkem, kterým jsou České dráhy, Národní filmový archiv a další. Bude tam mix veřejných služeb, kulturních institucí a školy.
Jaké jsou plány na proměnu území u Masarykova nádraží a na Florenci? A co můžete momentálně vidět v CAMPu? Poslechněte si v našem podcastu.
Nákladové nádraží Žižkov. Foto: Profimedia
Ondřej Boháč
Český geograf a manažer se narodil 18. června 1982 v Praze. Od března 2017 je ředitelem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR). Stojí u zrodu Pražských stavebních předpisů a inicioval i vznik Centra architektury a městského plánování (CAMP). V roce 2020 společně s reportérem Jankem Rubešem vytyčil patníky u tzv. Pražských pólů – extrémních bodů území Prahy. Působil v občanském sdružení Oživení a je též zvoníkem v chrámu Matky Boží před Týnem a v dalších čtyřech kostelích, zvonit začal již ve svých čtrnácti letech.
IPR Praha
V IPR plánují, kde v Praze budeme bydlet, kde pracovat, kde vznikne park, jak budou vypadat náměstí, kudy povedou ulice, silnice, koleje nebo třeba potrubí. Jsou hlavním koncepčním pracovištěm Prahy v oblasti architektury, urbanismu, rozvoje, tvorby a správy města. Do plánování zapojují veřejnost, aby nepřišli o lokální znalost. Jak se Praha promění, pak představují v CAMPu, tak je přijďte navštívit. Jejich cílem je, aby se Praha rozvíjela a byla díky tomu zdravějším, konkurenceschopnějším, silnějším a bohatším městem. A aby se nám v ní všem žilo lépe.
Kam dál? Ondřej Synek: Užívám si života, poprvé jsem měl dovolenou
Zdroj: IPR Praha
