Julius Caesar: Život a smrt legendárního autokrata
Redakce
Mladík, který dostal naloženo na bedra
Doba jeho dospívání byla neklidným úsekem dějin, kdy Řím vedl prakticky permanentní válku s italskými spojenci usilujícími o jejich zrovnoprávnění s římskými občany a pontským králem Mithridatésem. Navíc v Římě existovaly dvě konkurenční skupiny usilující o politickou moc. Na jedné straně stáli optimáti reprezentující římskou šlechtu, ke které patřil i pozdější autokratický diktátor Sulla, a na straně druhé populares, kteří byli takzvaně lidoví, ke kterým patřil i Juliův strýc Marius. Mladý Julius se ve věku šestnácti let, po smrti svého otce v roce 85 př. n. l., musel stát hlavou rodiny. V tom samém roce se i oženil a stal se nejvyšším Jovišovým veleknězem. Krátce poté, co Sulla uzavřel mír s pontským králem Mithridátiem, prohlásil se diktátorem a zavedl proskripce, seznamy těch, kteří mají být popraveni. Ceasarův život byl ušetřen i díky vlivu jeho matky, která byla Sullovou podporovatelkou, a díky přímluvě kněžek Vestálek. Julius byl ale zbaven titulu, věna manželky i rodového dědictví.
Mladý Caesar se po této zkušenosti přidal k římské armádě a byl vyslán do Asie. Při obléhání Mitylén byl vyslán s žádostí a námořní podporu na dvůr krále Níkoméda. U toho strávil poměrně hodně času a od té doby se šířily klepy o jeho možném homosexuálním vztahu, který s králem udržoval. Při následném dobývání města Mytilény si však vysloužil vyznamenání občanskou korunou, která se udělovala tomu, kdo zachránil v bitvě život jiného Římana.
Dva roky poté, co se Sulla prohlásil diktátorem, obnovil dobrovolně republikánské zřízení. O další dva roky později Sulla zemřel a jakmile se Caesar doslechl o jeho smrti, pochopil, že se může vrátit bez obav o svůj život zpět do Říma. Pořídil si skromný dům ve čtvrti Subura a vrhl se na kariéru veřejného obhájce. Aby zdokonalil své rétorické schopnosti, odcestoval na Rhodos, kde studoval rétoriku a filosofii u Cicerova učitele Apollánia Molóna.
Během plavby Egejským mořem byl také unesen piráty, kteří si za jeho propuštění řekli dvacet talentů zlata, Caesar jim ale sebevědomě doporučoval, ať si řeknou o padesát. Během svého zajetí pirátům také slíbil, že až bude svobodný, dopadne je a ukřižuje, což také po svém propuštění beze zbytku splnil.
Čtěte také: Příběhy šílenství a zločinu ve středověku
Naplněné ambice
V roce 63 př.n.l. byl pro Caesara přelomovým rokem. Ve volbě do úřadu nejvyššího velekněze – pontifika maxima se postavil dvěma vlivným optimátům, dřívějším konzulům Quintu Lutatiu Catulovi a Publiu Serviliu Isauricovi. Obě strany proti sobě vedly pomlouvačnou kampaň, nakonec však byl jednomyslně zvolen enormně zadlužený Caesar. Ve stejném roce byl i ustanoven praetorem.
Po vypršení ročního mandátu byl jmenován správcem římské provincie Hispania Ulteiror, kde si zdatně vedl v bojích proti Iberům. Byl dokonce svými vojáky zdraven jako imperátor, což mu dávalo nárok na triumfální návrat do Říma, Caesar však chtěl zároveň usilovat i o post konzula. Triumfální příjezd v čele vojska a kandidatura na konzula se však vzájemně vylučovaly, Caesar tak dal raději přednost možnosti kandidovat na nejvyšší post.
V roce 59 př. n. l. se Caesar stal konzulem společně s Bibulusem. Pravý mocenský pakt však vznikl mezi ním a dvěma dlouholetými rivaly: Pompeiem a Crassem. Během svého konzulátu se snažili Caesarovi odpůrci jeho moc omezit, ale nepovedlo se jim to a Caesar si zajistil zvolení na místo Prokonzula v Galii, které stále zadluženému Caesarovi nabízelo skvělé možnosti mocenského postupu
Galie byla ideálním místem, kde bylo možné získat mocenské úspěchy. Oblast Galie byla nestabilní, zdejší kmeny byly znesvářeny mezi sebou, navíc zde existovala stále nepodrobená teritoria, jejichž dobytí by pro Caesara bylo výhodné a také by mu poskytovalo možnost umořit své dluhy. A také se tak stalo, Caesar projevil své nadání pro vojenskou taktiku a drtivě porazil Helvéty, podrobil si Belgy a potlačil Venety v Armorice. Během svého působení v Galii, kterou si podrobil prakticky celou, se vypořádal i s výbojnými germánskými kmeny. Dokonce se vypravil do Británie, avšak Germánii ani Británii trvale nedobyl. Jeho vojenské úspěchy však v Římě způsobily pozdvižení a získali mu pověst úspěšného vojenského stratéga.
Na čem si pochutnávali staří Římané? Výzkum překvapivě ukázal, že jídelníček mužů a žen se v antice značně lišil
Caesar autokrat
Konzervativní senátoři však Caesarovi stále nakloněni nebyli. V roce 55 př. n. l. byly prodlouženy konzulské mandáty jeho spojencům Crassovi a Pompeiovi, díky tomu byl i Caesarovi prodloužen o pět let jeho prokonzulát. To bylo poslední období souladu mezi třemi představiteli triumvirátu. V roce 50. př. n. l. nařídil senát v čele s Pompeiem, aby se Caesar vrátil do Říma. Před tím měl rozpustit armádu, která vůči němu byla značně loajální. Jak správně Caesar tušil, byl by po návratu do Říma obžalován, aby byl minimálně konec jeho politické kariéry. Poté, co odmítl, byl obviněn v Senátu ze zrady, načež 10. ledna 49 př.n.l. překročil řeku Rubikon. Začala tak krvavá občanská válka, při které pronásledovala Caesarova vojska jeho rivala Pompeia po celé říši. V Egyptě, kam se Pompeius uchýlil, na Caesara po jeho příjezdu čekalo krvavé překvapení. Egypťané Pompeia zajali a dali setnout. Caesar jeho ostatky nechal s nejvyššími poctami dopravit do Říma. Následně se obrátil proti Ptolemaiovi, který Pompeia nechal takto popravit, a na trůn dosadil jeho sestru, manželku a spolupanovnici Kleopatru, která také Caesarovi povila syna.
Do Itálie se Caesar vrátil v roce 45 př. n. l. Nastolení diktatury nebylo provázeno očekávanými proskripcemi namířenými vůči jeho oponentům. Caesar se v Římě honosil mnohými tituly, včetně titulu triumfátora, na jeho počest se pořádaly bujaré hry. Caesar se také vzdal čestného konzulátu, čímž odmítl alespoň zdání přetrvávajících republikánských principů. Jemu naklonění senátoři mu ale stále vzdávali pocty. Dokonce mu věnovali titul doživotního diktátora. Přesto, že Caesar v Římě nestrávil za dlouhé roky mnoho času, zavedl některé reformy: Zjednodušil proces získání římského občanství, zavedl egyptský sluneční kalendář a dal založit na dvacet nových kolonií.
Ačkoli není jisté, jestli se Caesar opravdu plánoval stát monarchou, či by se spokojil jen s pozicí doživotního diktátora, obavy konzervativních senátorů z rostoucích autokratických ambicí Caesara vedly k tomu, že se jej rozhodli odstranit. Mezi spiklenci nebyli pouze optimátové, ale také někteří populárové, dokonce z řad Caesarových přátel. Na šest desítek spiklenců bylo připraveno, že v případě odhalení budou muset obětovat své životy.
Dne 15. března 44 př. n. l. se mělo konat zasedání Senátu, Caesarovi se ráno udělalo nevolno, navíc se jeho manželce Calpurnii v noci zdálo o jeho zavraždění. Decimus Brutus, který byl také součástí spiknutí ho přesvědčil, aby i přes nevolnost do Senátu přišel. Ještě během cesty do Pompeiova divadla kdosi předal Caesarovi lísteček s varováním, Caesar si ho ale kvůli zaneprázdnění nepřečetl.
Při zasedání senátu se na Caesara obrátil Lucius Tillius Cimber s tím, aby dal milost jeho bratrovi, to Caesar odmítl a Cimber se na něj vrhl. Spiklenci obklopili Caesara, načež ho Casca bodl dýkou do krku. Caesar se na něj překvapeně obořil, Casca v úleku zavolal o pomoc a spiklenci se na Caesara vrhli s dýkami. Ten se pokusil uniknout, ale nakonec zůstal ležet zbrocený krví a v posledním zbytku odporu vydechl naposledy, ubodán třiadvaceti ranami.
Tak skončil život jedné z nejvýznamnějších postav evropské a západní historie. Život dobrodruha, vojevůdce, řečníka, spisovatele, reformátora a dobyvatele. Je těžké odhadovat, kam by historie spěla, kdyby se onoho dne o březnových Idách nepodařilo spiklencům provést plánovaný atentát. Jisté je, že jim nepovedlo zachránit republiku. Octavianus, Caesarův adoptivní syn, se totiž zanedlouho stal prvním římským císařem.
Kam dál? Pět záhadných historických artefaktů
Zdroj: Wikipedia
Foto: Pixabay
