Hanka Vagnerová a Petra Nevačilová se kamarádí už od porodnice
Redakce
Úvodem bych rád řekl, že vy dvě jste kamarádky.
Hana: Ano, dneska jsem spočítala, že je to 18 let, co se známe.
Petra: Panebože, to není možné, vždyť nám je 19.
Hana: My se kamarádíme už od porodnice.
Jste vánoční typy, máte rády Vánoce?
Hana: Já musím říct, že Vánoce jsem měla ráda jako dítě, jako teenager jsem lehce rebelovala a už jsem si k nim zase zpětně našla cestu. A mám radost, že se sejdeme s našima a se ségrou, že máme na sebe čas, který přes rok nemáme. A teď po celé epidemii koronaviru si toho o to více vážím, že můžeme být spolu.
A ta rebelie spočívala v čem?
Hana: Měla jsem takový protažený obličej, koulela jsem očima, dárky byly trapné.
A Petro, ty jak?
Petra: Já miluji Vánoce a dokonce i v pubertě byly pro mně zásadním časem. Mám strašně ráda ležení u televize v pyžamu, člověk do sebe roztomile hrne to krásné cukroví, pak teda asi půl roku běhá. Miluji kapra, bramborový salát, krůtu a ty další dny, kdy se scházím s rodinou. My jsme takoví živočišní. A měla jsem vždycky pocit, že jsme se o těch Vánocích zklidnili a nějakým způsobem jsme byli spolu. A ta atmosféra pohádek mi sytila pocit krásy, klidu a lásky, a to jsem potřebovala.
Hana: My máme extrémní rodinu, takže držíme totální půst, který táta dohnal do extrému, kdy se nesmíme ani napít. Možná z toho pramenila ta moje lehká rebelie. A ségra s tátou to ještě "upgradeovali", takže ségra ráno chodí běhat 20 kilometrů a táta jde na lyže, taky dvacet kilometrů. Do toho nepijí, nejedí do osmnácté hodiny, takže s nějakým klidem se to nepotkává.
Petra: Naši se to také snažili zavést kvůli zlatému prasátku, ale to neprošlo. Možná to pro některé slabší povahy může působit agresivně, ale já mám ráda jídlo a to prasátko se mi ukazuje celoročně. Samozřejmě na druhou stranu je ten půst asi dobrý.
Jak jste jako děti prožívaly trauma z dárků, trpěly jste tím, že než se dostalo na dárky, tak se všichni najedí a napijí?
Hana: Já to považuji za týrání a myslím si, že to ještě budu muset řešit někde u psychologů, mám drobný tik. Babička si vždycky přidávala dalšího kapra a jedla brutálně pomalu, pak zpíváme koledy, máme ty skořápky, svíčky. A ti dospělí vidí, že to dítě trpí, ale tak nějak je to baví.
Petra: A přitom jim z očí tečou bramborové saláty a oni si přidávají…
Dostaly jste někdy – i v pozdějším věku – nějaký dárek na hranici trapnosti a řešily jste, jak to rodině nezkazit?
Hana: Tam jsou základy mé herecké kariéry.
Petra: Já jsem to zažila, ale odmítala to neříct. Dokonce jsem třeba tím dárkem i třískla a řekla "Nezlobte se, já odcházím". Já jsem Ježíškovi napsala přesně, co si přeji, a pamatuji si, že když mi bylo deset let, tak jsem dostala aktovku. Ve věku, kdy už se přechází na baťůžky. Mámě se to líbilo, mně ne, a navíc to nebylo na seznamu. Takže jsem tím třískla a řekla jsem celý rodině, že mi nerozumí a nechápou. Já teda neměla penízky, tak jsem jim nakreslila nádherný věci. Ale aktovku nechápu a uráží mně.
Vím, o čem se baví kluci na vánočních večírcích. Zajímá mně ale, jak vypadá vánoční večírek holek v nejlepších letech. Jaká jsou tam témata?
Petra: Láska, vztahy.
Hana: Vy nás neřešíte?
Petra: O čem by ten váš život byl?
Holky, když jste se viděly poprvé, co jste si o sobě myslely?
Petra: Mně bylo osmnáct let a setkaly jsme se na natáčení filmu Žralok v hlavě, kde jsme s Háňou měly společné scény. Byly jsme v šatně, kde jsme se oblékly, Háňa byla strašně zaražená a připomínala mi Kláru Jandovou zamlada. Navíc vypadala strašně přísně. Sedly jsme si na lavičku, kde jsme měly společnou scénu, nějak jsme si začaly povídat a zjistily, že jsme byly zamilované do stejného kluka.
Vaříte a pečete rády na Vánoce?
Hana: Já neumím vařit, o mně se to ví. Když byla pandemie, tak jsem hledala, kde se zapíná sporák. Není mi to dáno.
Petra: Ale má spoustu jiných úžasných kvalit.
A jak to mají vaše rodiny na Štědrý den, mají všechno předem nachystané, nebo řeší věci trochu na poslední chvíli?
Hana: My jsme dříve byli tip top, mamka se snažila, aby to pro nás děti bylo všechno krásně připravené. A tím, že jsme starší, tak se to trochu sympaticky uvolnilo a myslím si, že základní prvek zůstává, že táta vždycky nakoupí vína. Já nepiju a jak to pozoruji abstinenčníma očima, tak je to pro mně docela zábavné a strašně mně to baví. A dost se nasměju.
Petra: My to máme pořád takové tip top, rodina se rozrostla a moji rodiče to mají rádi nachystané, a čím jsou starší, tak z nich mám větší radost, protože mi přijde, že jsou více v klidu. Náš táta hází fóry, my se smějeme, pak má proslov, u kterého všichni brečíme. Jezdíme pro Betlémské světlo, po cestě si povídáme o životě a všechno probereme.
Foto: Jozef Rams / Expres FM
