David Neff: Jezdím do míst, odkud lidé utíkají
Redakce
Totálním cizincem na Slovensku
Aktuálně ses vrátil ze Slovenska, kde jsi byl v patách papežovi. Jak bys zhodnotil svojí pracovní cestu i bezpečnostní opatření?
Já jsem s tou cestou spokojený, protože se mi povedly fotky především v romském ghettu Luník, které bylo velmi fotogenické a normálně bych se tam nemohl dostat, protože je to nebezpečné – pro představu náš populární Chánov je proti tomu lázeňské městečko. Díky tomu, že papež František navštívil Luník, mohl jsem tam zavítat. Byl jsem tam i den před ním, fotil jsem takové ty přípravy. A vzhledem k tomu, že tam byla spousta policistů, cítil jsem se vcelku bezpečně.
Jak na tebe reagovali Romové přímo v tom místě?
Právě ti Romové v Luníku jsou jiná liga, na nikoho zvědaví nejsou, takže to bylo hodně složité a trvalo mi několik hodin, než jsem navázal kontakt přes děti, které se většinou chtějí fotit. Oni jsou na toho cizince zvědaví, takže mě obklopili, nicméně je tam jazyková bariéra, protože většinou nemluví slovensky, ale ryze v romštině. Nečekal jsem, že mě budou považovat za totálního cizince. Dokonce se mi tam stalo, že za mnou přišla dvanáctiletá holčička a v angličtině mi nabízela sex. To jsou momenty, kdy je člověk jako opařený, protože to nečeká.
A standardní focení papežovy návštěvy?
To bylo srovnatelné s prezidentskou návštěvou. Co se bezpečnosti týká, tak ten nejvyšší level je vždycky americký prezident, to je nesrovnatelné s ničím. Ani papež není výš. Bylo to překvapivě v pohodě. Já jsem fotil papeže několikrát, byl jsem dokonce i ve Vatikánu s panem prezidentem Václavem Havlem.
Dají se srovnat opatření ve Vatikánu a na cestách?
Ve Vatikánu je to standard. To je jako když jdete tady na Pražský hrad na návštěvu. K Papeži chodí pořád někdo, takže vás klasicky zkontrolují, v podstatě jako na letišti. Ale pokud se ty akce odehrávají venku, tak to nebezpečí je vyšší a pokud je účast 40 tisíc lidí, tak ty pravidla jsou přísnější a ochranky nervóznější. Ale řekl bych, že to bylo vcelku standardní. Pro představu, nemůžete chodit, kam se vám zlíbí. Dostanete akreditaci, která se vyřizuje dlouho dopředu, oni si vás prověří a probíhá tam nějaká komunikace. To, že dostanete akreditaci, ještě neznamená, že papeže uvidíte, protože pak se přidělují tzv. photopooly, což je ještě nad akreditací, kdy je vám přidělen konkrétní sektor, kam můžete přijít, nesmíte ho opustit a z dálky fotíte teleobjektivem. A čím je to dané médium významnější, tak tím těch photopoolů má více. Třeba vatikánský mediální doprovod může jako jediný k papeži na pár metrů a pak překážejí nám ostatním.
Kontrolují se objektivy?
Samozřejmě, objektivy jdou rentgenem, velmi často chtějí, abychom tím foťákem cvakli, otevíráme a zapínáme notebooky. Zajímavé je, že třeba v Americe hodně dají na ty čmuchací pejsky. Když jsem tam byl při nějaké příležitosti v OSN, kde vystupoval americký prezident, tak tam bylo několik set fotografů, takže jsem se bál, že kontrola bude nekonečná. Oni jen řekli, ať dáme svá zavazadla na zem a ustoupíme dva metry. Kolem těch zavazadel prošli dva voříšci, čuchli si, šli dál a my mohli jít. Čich těch psů je natolik spolehlivý, že stačí molekula střelného prachu a vy skončíte jako terorista.
Profesionálem od dvanácti
Prý jsi s focením začal kolem šestého roku svého života?
Já jsem vlastně začal fotit od dětství, doprovázel jsem tátu, který se v té době živil jako fotograf, protože neměl možnost psát. Takže využil svého hobby, fotografoval profesionálně a já ho doprovázel. Mně se to samozřejmě líbilo – focení, modelky, zábava. Takže již v deseti letech jsem vcelku obstojně fotil. Komoru jsem miloval, bavilo mě to, táta na mě měl čas, vyprávěl mi různé příběhy, u toho jsme dělali fotky a mělo to kouzelnou atmosféru. První fotku jsem měl publikovanou ve 12 letech. A už tenkrát jsem za to nějakou stovku dostal, takže profesionálem jsem od 12 let.
Jaká byla tvoje první zkušenost s válečnými konflikty?
Poprvé jsme jeli do Rumunska v roce 1989. Bylo období Vánoc, takže jsme museli být doma, ale táta řekl, že můžeme vypadnout, protože v Rumunsku se střílí. A tak jsme se zdejchli. Revoluce v Rumunsku byla jiná než u nás, tam se střílelo a zabíjelo, a já jsem poprvé ucítil takové zvláštní vzrušení, adrenalin a zjistil jsem, že mi to v té práci paradoxně pomáhá. A vždycky jsem se nejvíc soustředil, když jsem cítil tu mimořádnost situace. A tak to mám dodnes. Když se nudím, tak mě to moc nebaví, neudělám dobrou fotku třeba na fotbale. Ale když fotím závody Moto GP, kde jde kolikrát o život, tak mě to baví více.
Spolupracuješ s francouzskou AFP, americkou AP, je těžké, aby od tebe taková světová agentura vzala fotku?
Samozřejmě, ta fotka musí mít úroveň, na kterou jsou oni zvyklí. Já myslím, že celý tým fotografů, který se zrodil po revoluci, byl na vysoké úrovni. Tenkrát nebyla digitální fotografie a bylo těžké dostat tu fotku do Čech. Když jsem byl poprvé v Jugoslávii, třeba měsíc, jednou týdně jsem jel na letiště a někomu jsem vnutil igelitovou tašku s materiálem. A tady to někdo teprve zpracovával.
Z těch míst, která si navštívil a která byla zmítaná válečnými konflikty, jako Irák, Afganistán, Sarajevo a podobně, kde pro tebe byla ta práce nejnebezpečnější, a cítil jsi, že ti jde o život?
Těžko říct, protože v podstatě všude šlo o život a záleželo spíše na náhodě. A ta náhoda může být blbá kdekoliv. Třeba to Sarajevo. Přistanete v údolí, které je obklíčené a dva roky do něj Srbové z kopců perou granáty ze všech stran. Vylezete z vojenského letadla, nastoupíte do obrněného transportéru, odvezou vás do centra a pak už se staráte sami o sebe. A tam jste neviděli jediný dům s okny, vše bylo rozstřílené jak z dokumentu o druhé světové válce. Ten Afghánistán byl zase šílený tím prostředím samotným, protože o Afghánistánu nemůžete mluvit jako o státu, ale spíše o nějakém území, krajina vypadá jako na Marsu a není tam vlastně co zničit. Válčí tam mezi sebou různé kmenové skupiny, v podstatě jde o zemi, která po století s někým neustále válčí, takže to prostředí je pro nás neznámé.
A když přiletíš na takové místo, přidělí ti nějakého průvodce znalého místních poměrů, který ukáže, kam můžeš a kam už ne, nebo je to na tobě, kam se odvážíš jít a kde si najdeš místo na focení?
To je legrační otázka. Kdo by mi někoho takového měl přidělit? Jezdím na místa, odkud lidé utíkají, armáda se o nás nestará, ti mají svoje starosti. Navíc není moc výhodné se s armádou spojovat, protože oni pak chtějí, abyste dodržovali jejich režim. Vy se tam vlastně chcete pohybovat samostatně. Přijedete a musíte se okamžitě zorientovat, najít si dopravu. Improvizujeme vždycky. V Afganistánu jsme spali na zemi, neměl jsem ani karimatku, protože jsem s sebou tahal svojí techniku.
Změníme téma – jaké focení v showbyznysu bylo pro tebe nejzajímavější?
Já jsem si po revoluci užíval všechny koncerty, protože rocková hudba pro nás byla symbolem svobody. Všichni k nám jezdili a já jsem u toho mohl být. Myslím, že není kapela, kterou bych miloval a neviděl ji.
Czech Press Photo, 2020, 2. místo v kategorii Portrét a Cena diváků. Série fotografií z covidového oddělení pražské Fakultní nemocnici Bulovka zachycuje vyčerpané tváře zdravotních sestřiček poté, co po mnoha hodinách sundaly ochranné masky.
Foto: Czech Press Photo / David Neff
David Neff
Narodil se v roce 1970 v Praze. Fotografování se věnuje od dětství. Inspiroval ho otec Ondřej Neff, který byl jeho prvním učitelem. Vystudoval Střední grafickou školu, obor užitá fotografie. Věnuje se ateliérové fotografii, ale především reportáži. Obdivuje Helmuta Newtona, Jamese Nachtweye a Alexe Webba. Živou fotografii vždy považoval za nejdůležitější a zároveň nejtěžší fotografické zaměření. S redakcí MF DNES začal spolupracovat krátce po revoluci a stálým redakčním fotografem se stal v roce 1991. Od začátku se zaměřil na válečnou fotografii. Pracoval ve válečných konfliktech v bývalé Jugoslávii, Sovětském svazu a v posledních letech v Iráku a Afghánistánu. K jeho oblíbené a klidnější práci patří pouliční fotografie například na Kubě. Fotografuje také běžné domácí události pro potřeby serveru Seznam Zprávy, kde je vedoucím fotoodělení. Je držitelem mnoha cen v soutěži Czech Press Photo včetně hlavní ceny Fotografie roku.
David Neff na výstavě Czech Press Photo s hrdinkami své série. Foto: David Neff
Kam dál? Josef Klíma: Se zločinci jsem se nekamarádil, ale znal jsem všechny
Titulní foto: David Neff
