Vzhůru na pustý ostrov Lockdown. Jakou desku s sebou?

Čeká nás další lockdown. A máme před sebou (zase) spoustu času, který můžeme věnovat filmům, knížkám nebo hudbě. Zeptali jsme se proto několika českých hudebníků, které album by museli mít s sebou na pustém ostrově jménem Lockdown.


Jiří Burian:
Suede - Dog Man Star

"Bude to vypadat, že si dělám reklamu, ale rozhodně si tam vezmu nový album Southpaw, protože jsme ho zrovna dokončili a protože definuje přesně to, kdo jsem. Ale jinak bych to asi viděl na desku Dog Man Star od kapely Suede. Tohle album je pro mě jedno z nejzásadnějších kytarových alb, které jsem poslouchal v patnácti. A to je ten věk, kdy se v člověku otvírá spousta věcí. Já si myslím, že to, co člověk poslouchá kolem patnácti, ho formuje na zbytek života. A když ho to v tu chvíli hodně zasáhne, tak se k tomu bude vracet po zbytek svého života. A jak říká můj oblíbenec Morrissey, dobří zpěváci a interpreti jsou ti, které člověk může poslouchat třeba dvacet, třicet let a ne jenom, když jsou zrovna aktuální senzací léta."

Jiří Burian FB.jpg

Info o desce: Svoje druhé studiové album Dog Man Star vydala britská indie rocková kapela Suede v roce 1994, tedy hned rok poté, co jejich eponymní debut dosáhl na první příčku britské albové hitparády. Zatímco jejich debut byl ovlivněn zejména Davidem Bowiem a kapelou The Smiths, druhá deska byla o poznání temnější a v hudebních vlivech podstatě rozprostřenější, mimo jiné byla inspirována i progresivním rockem a skupinou Pink Floyd. Její nahrávání bylo poznamenáno také konflikty mezi zpěvákem Brettem Andersonem a kytaristou Bernardem Buttlerem, který z tohoto důvodu kapelu opustil ještě před jejím dokončením. Deska sice nebyla tak úspěšná a hitová jako debut, ale přesto se dokázala dostat na třetí příčku UK Chart. Sklidila však nadšené ohlasy hudebních kritiků a zpětně považována za jednu z nejlepší z diskografie kapely Suede.


Nikola Mucha: J.A.R. - Eskalace dobra

"Já na pustém ostrově jsem, na chalupě. A už odsud v podstatě nevylézám. Desek tu mám s sebou mega, ale napadla mě teď jedna, a to Eskalace dobra od J.A.R., mimo jiné i proto, že jsem dopsala text na sólovku Romana Holého. Je výborná, je vtipná. A já teď neposlouchám smutné věci, mně to dělá zle. A mně se na téhle desce líbí, že už je několikátá od J.A.R. a furt to jde nahoru. Je to lepší a lepší. Já mám J.A.R. za úplně nejlepší českou kapelu, takže rozhodně tuhle. Ale vůbec teď hodně poslouchám český věci, český texty. Asi proto, že teď docela dost píšu. Poslouchám docela zase ze sentimentu i Xaviho Baumaxu. A ten sentiment mě dost tahá za nos, takže nové věci si moc nepouštím. A v autě zase jedu OTK pořád dokola, mám tam od nich všechny desky. Včera jsem si pustila Daft Punk, desku Homework, abych se trochu zorientovala. Při řízení dobrý, stihla jsem asi čtyři písničky, ale že by mě to nějak extra chytlo, to ne."

Mucha FB.jpg

Info o desce: Osmá studiovka J.A.R. vyšla v roce 2017 po šestileté odmlce kapely. Čekání fanoušků se však vyplatilo, Eskalace dobra je podle mnoha z nich jednou z jejich nejlepších desek vůbec a kapela za ni dostala dokonce hned tři Anděly a byla nominována i na cenu kritiků Apollo.


Tereza Černochová: Wendy & Lisa - Fruit At The Bottom

"Jedno jediný? Ty kráso… Asi v rámci nějakého nezešílení, pohody a krásy na tom ostrově bych si vzala desku dvojice Wendy & Lisa. A teď kterou? Asi Fruit At The Bottom. Poprvé jsem ji slyšela od basáka Monkey Business Pavla Mrázka, který mi představil jejich dvě desky. Zjistila jsem, že to byly holky, které hrály s Princem a kapelou The Revolution a vlastně jsou i spoluautorky Princeova největšího hitu Purple Rain. Díky nim jsem objevila další ženskej svět v hudbě a zjistila jsem, že pro mě jako pro interpreta, ale i jako pro autora je straně důležité najít si něco takhle velmi osobního, svůj vlastní jazyk. A to ony mají, čímž jsou pro mě symbol. Je to naprosto zásadní deska mého života."

Tereza Černochová white.jpg

Info o desce: Kytaristka a zpěvačka Wendy Melvoin a klávesistka a zpěvačka Lisa Coleman začaly s Princem spolupracovat začátkem 80. let coby členky jeho doprovodné kapely The Revolution. Po roce 1986 byly ale stále více rozčarované z Princeova rozhodnutí rozšířit The Revolution o "nehudebníky", jako byli Wally Safford či Greg Brooks a taky Princeova narůstajícího machismu, který tito noví členové přinesli s sebou. Proto se rozhodli se od Prince trhnout a vydat se vlastní cestou, kvůli čemuž ani nevyšlo s nimi rozpracované a následně nedokončené album Dream Factory. Wendy & Lisa ale společně utvořily úspěšné duo, s nímž na konci 80. let vydaly celkem tři desky. A pak další po dlouhé odmlce v roce 2008. Fruit At The Bottom bylo jejich druhé album a obsahovalo i singl Lolly Lolly, jehož remix na usmířenou vytvořil i bývalý parťák Prince.


Jan P. Muchow: Talk Talk - The Colour Of Spring

"Určitě by to bylo album od kapely Talk Talk, a teď se rychle rozhoduju které. Jestli Spirit Of Eden nebo The Colour Of Spring, ale asi to druhé. Protože tam ta jejich další alba mám možná raději, ale jsou melancholičtější, smutnější. Kdežto na The Colour Of Spring je spousta veselejch věcí, a navíc i skladba Living In Another World, která hodně vystihuje dnešní dobu. Poprvé jsem je zaregistroval ještě na základce, kdy jsem vždycky v pátek večer na západoněmecký rozhlasový stanici Bayern3 poslouchal hitparádu. A najednou tam hrál jejich singl Such A Shame, což bylo něco, co jsem nikdy v životě neslyšel. Úplně jiná hudba, skladba, která nebyla taková ta klasická píseň, zpěvák zpíval jinak, než jsem do té doby slýchal, prostě to bylo něco úplně jinýho, co mi vyloženě vyrazilo dech. A myslím, že hned další singl pak od nich byl It’s My Life, ten pak přezpívali No Doubt. K tomu už byl i ten známý klip, který jsem viděl na MTV díky satelitu, který někdo namontoval na náš barák. To byla hrozná darda mezi oči. A každý jejich počin byl ještě alternativnější, přičemž je to jedna z mála kapel, která se vlastně od popu a new wave na konci kariéry stala vlastně totální alternativou. A já jsem jsem šel s nimi a ten jejich vývoj mapoval můj hudební vývoj. Proto je mám asi takhle v srdci."

Muchow profimedia-0219761949.jpg

Jan P. Muchow na Českých lvech, foto: Milan Malíček / Právo / Profimedia


Info o desce:
Talk Talk byla britská experimentální skupina, kterou vedl kytarista, pianista a zpěvák Mark Hollis. V polovině 80. let zaznamenali poměrně velký úspěch se singly It's My Life a Such A Shame, ale postupem času se od popu přesouvali ke stále experimentálnějším formám a dokonce se stali jedněmi z průkopníků žánru, jemuž se později začalo přezdívat post rock. Album The Colour Of Spring z roku 1986, z nějž vzešel zejména slavný hit Life’s What You Make It, bylo zhruba v polovině této cesty. Přesto se stalo jejich komerčně nejúspěšnějších nahrávkou a najdete ji i v knize 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete.


Mike Trafik (PSH): Vangelis - Blade Runner O.S.T.

"Pod tíhou aktuálnosti bych řekl asi Discovery od Daft Punk, protože aktuálně jedu celou jejich diskografii. Ale kdybych to měl trochu prohloubit, tak by to vždycky byl soundtrack z Blade Runnera. To je pro mě nejvíc. Vangelis at his best. Film jsem viděl někdy v 90. letech, úplně mě to uchvátilo a dostal jsem se k tomu přes Harrisona Forda, kterého jsem miloval jako Indiana Jonese a Hana Sola. A je to strašný herecký unikát, že ten člověk má tolik výrazných hereckých a signifikantních rolí. Většina lidí, co by hráli Hana Sola nebo Indiana Jonese, už by si to nikdy neodpárali a v jiné roli by si neškrtli. Ale on hrál i další ikonický role. A ten soundtrack pro mě znamená hodně a s věkem to zraje, protože ta muzika je totálně nadčasová. Co se týká Daft Punk, ty jsem taky poprvé slyšel někdy v 90. letech, když jsem objevil desku Homework a pak už to jelo dál. Nicméně jejich jejich rozpad jsem neoplakal, protože ho vnímám stejně jako třeba důvod ukončení činnosti našeho vydavatelství Bigg Boss. Kreativní lidi, pokud nechtějí být jen správci svého odkazu a do důchodu to dojit a dělat to dál a dál, tak se dostanou do bodu, že už jim ta vlastní škatulka najednou přijde přeplněná. Já to naprosto chápu a myslím, že si strašně oddechli a jdou dál. I spolu, necejtím v tom žádnou hořkost. Naopak se jim otvírají nový dveře a chtějí se svojí prací bavit. A ne se zabývat tím, co tady vybudovali a jenom to ochraňovali, aby neudělali krok vedle a do nekončena naplňovat formu, kterou si sami definovali."

Mike Trafik.jpg

Info o desce: Řecký hudební skladatel, známý jako Vangelis (vlastním jménem Evángelos Odysséas Papathanassíou) se v hudebním doprovodu ke kultovnímu sci-fi Blade Runner postaral o jeden z nejzásadnějších milníků filmové, ale i elektronické hudby. Vangelis smíchal zvuk tehdy se dramaticky vyvíjejících syntezátorů s prvky jazzu a hudby z noirových filmů a zejména melodie hlavní hrdinky Rachael, neboli Love Theme z něj je považována za ikonický moment filmové hudby 80. let minulého století. Vokál na soundtracku obstaral zpěvák Demis Roussos, ten sladký a snivý saxofon nahrál Dick Morrissey.




Koláž: Michal Plšek
Zdroj fotografií: Jiří Burian,
Mucha, Tereza Černochová, Milan Malíček / Právo / Profimedia, DJ Mike Trafik

Podcast