Věrnost je krásná věc. Druhá várka kapel, které nezměnily sestavu

Najít mezi slavnými kapelami po celém světě ty, které hrají od začátku v neměnné sestavě, je téměř detektivní práce. My jich našli dvacet a tady je druhá půlka...

Kryštof (2001 – současnost)

Havířovská kapela Kryštof vznikla už v roce 1994. A oproti dnešní sestavě v ní tehdy hrálo ještě několik dalších lidí jako Pavel Studník nebo Biser Arichtev, jehož později vystřídal v sestavě jeho bratr Nikolaj. Nicméně podobně jako u irských U2 v první části tohoto článku - a to je pro nás klíčové - celá diskografie této kapely byla nahrána v sestavě, která se až do dnešního nezměnila (což není kupříkladu případ kapely Kabát, kterou jste nám ve svých tipech zasílali, za což nicméně děkujeme). Tedy ano, od Magnetického pole z roku 2001 až po album Srdcebeat před pěti lety a po dnešní dny jsou Kryštof vedle Richarda Krajča Nikos Petros Kuluris, Nikolaj Atanasov Arichtev, Jakub Dominik, Evžen Hofmann, Ondřej Kyjonka a Nikolas Grigoriadis. Byť poslední dva jmenovaní byli na první desce ještě uvedeni jako "stálí hosté".

Vlastně je to s podivem, že kapela, která tak významně stojí na jediném z protagonistů, jako právě Kryštof, zůstala po dvacet let stát na stejných personálních základech. Stejně jako to, že Richard Krajčo odolal svodům sólové kariéry a s kamarády, s nimiž po ostravských a havířovských klubech s muzicírováním začínal, vydržel na jedné lodi až dodnes.



The Cardigans (1992 – současnost)

Je pravda, že švédská skupina, v jejímž čele stojí půvabná, kdysi sladce blonďatá, dnes tajemně tmavovlasá Nina Persson, nevydala nové album už celých patnáct let. Což ale neznamená, že by byla neaktivní. The Cardigans stále existují a stále koncertují, ostatně poslední turné odjeli v roce 2018 ku příležitosti dvaceti let od vydání jejich desky Gran Turismo. Nového materiálu se od nich prý už však stěží dočkáme. "Už nebudou žádní nová alba od The Cardigans, tím jsem si docela jistá. Pořád se ale scházíme ku příležitosti menších i větších turné, a budeme to dělat tak dlouho, dokud nás to bude bavit, dokud nám to půjde a bude nám to dávat smysl," prohlásila před dvěma lety Nina Persson.

A ano – The Cardigans od roku 1992, kdy vznikli ve švédském Jönköpingu, až dodnes fungují v nezměněné pětičlenné sestavě, kterou kromě Niny Persson tvoří ještě Lars-Olof Johansson, Bengt Lagerberg, Magnus Sveningsson a Peter Svensson. V každém případě je to na jednu kapelu docela dost "sonů".



Ride (1988 – 1996, 2014 – současnost)

Pro fandy britské nezávislé kytarové scény 90. let jsou oxfordští Ride jednou z model, jejíž význam v Česku nebyl nikdy plně doceněn. Nicméně v jejich rodišti se jedná o skutečně jednu z nejzásadnějších skupin celé dekády. Jejich alba sice nevedla prodejní hitparády, na to byla přece jen příliš alternativní a hlučná, ale hned dvě jejich alba (Going Blank Again z roku 1992 a Carnival Of Light o dva roky později) se dostala dokonce na pátou příčku oficiální britské albové hitparády.

Fanoušci si proto mohli oči vyplakat, když skupina po svém na dlouhou dobu posledním albu Tarantula v roce 1996 ohlásila rozpad, jehož příčinou byly – jak už to bývá – rozdílné názory na další směřování. Jeden z dvojice frontmanů, Andy Bell, tehdy založil novou kapelu Hurricane #1, především však přijal nabídku zastoupit na uvolněné místo basáka Oasis. Což byla pro představu v rámci scény asi taková událost, jako kdyby Radek Pastrňák z kapely Buty začal hrát na basu s Lucií. Minulý dekáda však byla ve znamení reunionů velkého množství devadesátkových kapel a Ride jsou z jednou z nich. V roce 2014 se čtveřice dala opět dohromady a do současnosti natočila dvě nová alba. Všechna pak ve stejné sestavě (Andy Bell, Laurence Colbert, Mark Gardener, Steve Queralt) v níž před dvaatřiceti lety vznikla.



Rage Against The Machine (1991 – 2000, 2007 – 2011, 2019 – současnost)

S menšími i většími přestávkami třicet let ve stejné sestavě existuje i kalifornská čtveřice, která se proslavila spojením hutných kytarových riffů, burácivé rytmiky a citátů Karla Marxe. Už jejich debutové eponymní album z roku 1992 byl ohromný úspěch, na nějž o čtyři později úspěchem navázala i druhá deska Evil Empire, či o dalších pět let později deska Battle Of Los Angeles. Po albu Renegades z roku 2000, které však bylo kolekcí coververzí, frontman Zac de la Rocha ohlásil odchod z kapely. "Cítím, že je pro mě nutné opustit Rage, protože náš rozhodovací proces zcela selhal. Už to není plnění tužeb všech čtyř z nás jako kapely, a z mého pohledu to podkopalo náš umělecký a politický ideál," řekl tehdy prostřednictvím tiskového prohlášení.

"Jsme hrdí na naši historii a na to, čeho jsme hudebně a politicky za posledních devět let dosáhli. Zavázali jsme se však v našem úsilí pokračovat, podněcovat změny na sociální a politické scéně a těšit se na tvorbu nové a průkopnické hudby pro naše fanoušky. Jinými slovy, bude to nahlas, bude to funky a rozhodně to bude rock," odpověděli zbylí tři členové ve svém prohlášení a oslovili Chrise Cornella ze Soundgarden, s nímž založili novou kapelu Audioslave. Už v roce 2007 však RATM všechny své staré fans potěšili společným vystoupením na Coachelle a do roku 2011 podnikla několik dalších vystoupení se starým materiálem. Na sklonku roku 2019 však přišla zpráva že se původní a nikdy nezměněná sestava kapely, kterou tvoří Tim Commerford, Zack de la Rocha, Tom Morello a Brad Wilk, vrací v plné parádě a kromě koncertů jsou tu plány i na nové album. Tak doufejme, že si to během lockdownu zase nerozmysleli.



Yeah Yeah Yeahs (2000 – současnost)

Podobně jako v prvním dílu tohoto článku zmínění The Strokes, i jejich kolegové – trojice Yeah Yeah Yeahs - patřila začátkem milénia k nové generaci newyorských indie rockových kapel, které se staly jedněmi z vůdčích představitelů nové kytarové scény. A stejně jako The Strokes to až do dnešního dne přežili v neměnné sestavě, která si navíc vždy vystačila ve trojici. Tu tvoří charismatická zpěvačka Karen O, kytarista Nick Zinner a bubeník Brian Chase.

I YYY si však prošli malou únavou materiálu, v důsledku čehož v roce 2014, krátce po vydání alba Mosquito, ohlásili časově neohraničenou pauzu. Ta trvala přibližně čtyři roky a během nich Karen O vydala například sólový debut Crush Songs (2014) a natočila také písně do dětského filmu Where The Wild Things Are (u nás uvedený jako Max a maxipříšerky) či do skvělého dramatu Ona (Her), oboje jejího tehdejšího přítele, režiséra Spika Jonze. V roce 2017 se pak YYY dali dohromady ku příležitosti několika koncertů a začátkem roku 2020 se dokonce Karen O nechala slyšet, že je se svými dvěma parťáky připravena vyrazit do studia a natočit první nové album od roku 2013. Tak snad se ho brzy i dočkáme.



Rammstein (1994 – současnost)

Patrně nejslavnější východoněmecká kapela všech dob (protože všichni její členové se narodili v bývalém NDR a skupina vznikla ve městě Schwerin, ležícím na jeho někdejším území) také nikdy nezměnila sestavu. Její základy byly položeny trojicí Richard Kruspe, Paul Landers a Till Lindemann, která společně už na konci 80. let hrála v kapele First Arsch.

Po Lindermannově krátké emigraci do Rakouska se kapela dala dohromady znovu (mimochodem drsňák Lindermann se tehdy živil jako pletač košů) a společně s bývalými spoluhráči založil novou skupinu, kterou pojmenovali podle německé letecké základny (ta se píše s jedním "m"), na níž v roce 1988 došlo v průběhu leteckého dne k neštěstí, kdy po pádu letadla mezi přihlížející lidi zemřelo více než šedesát lidí a dalších pět set bylo zraněno. Tuto trojici později doplnili basista Oliver Riedel, bubeník Christoph Schneider a klávesista Christian Lorenz - v této sestavě kapela funguje až dodnes. Na čemž nic nezměnily ani vedlejší projekty jednotlivých členů, mimo jiné sólová kariéra jejich frontmana, který se věnuje i poezii a zahrál si v několika filmech, například xXx či Vinzent.



Guano Apes (1994 – 2005, 2009 – současnost)

Když už jsme v Německu, také další tvrdá německá parta, která světově proslula už v devadesátých letech, si zakládá na tom, že tu káru táhnou od počátku všichni společně a beze změn. I to má však své ale. Guano Apes však vznikli v německém (tentokrát tedy v dříve západoněmeckém) Göttingenu už v roce 1990 původně jako trio, ve kterém hráli Dennis Poschwatta, Henning Rümenapp a Stefan Ude. Sestava se však ustálila v roce 1994 příchodem zpěvačky Sandry Nasić, jejíž silný hlas se vedle ostrých kytarových riffů stal nejvýraznějším poznávacím znamením kapely, mísící grunge s rap metalem.

Profesionální kariéra kapely však začala de facto až v roce 1996 po vítězství v soutěži kapel s písní Open Your Eyes. O rok později však doslova mánii strhl jejich singl Lords Of The Boards, který je dodnes hymnou všech snowboardistů. Kapela se však v roce 2004 rozpadla a zakládající trojice si místo Sandry našla náhradu, s níž však založili novou kapelu iO. Že to nebude fungovat, jim došlo zhruba o pět let později, kdy se čtveřice sešla v klasické sestavě pod původním názvem a takto funguje dodnes. Zatím poslední album Offline vydala jedna z nejúspěšnějších německých skupiny v roce 2014.



Simple Plan (1999 – současnost)

Simple Plan jsou – navzdory svému názvu – kapelou, která vyšla až na druhý pokus. Ta první, pojmenovaná Reset a založená už v roce 1995 v kanadském Montrealu, neobstála. Její dva členové Pierre Bouvier a Charles-André Comeau však nehodili flintu do žita a dali svojí hudební kariéře druhou šanci. Provedli tedy skutečný reset a s dalšími třemi hudebníky, jimiž jsou Jeff Stinco, Sébastien Lefebvre a David Desrosiers v roce 1999 založili Simple Plan.

O tři roky později pak vydali své debutové album No Pads, No Helmets...Just Balls (což je parafráze oblíbené hlášky z rugby tedy "no pads, no helmets, no pussies" tedy "žádné chrániče, žádné helmy, žádné padavky") a úspěch, který se dostavil, byl okamžitý. Do dnešního dne Simple Plan vydali pět alb, které dosáhly platinových prodejů a z kapely udělali jedno z největších jmen pop punkové scény. Až do dnešního dne přitom kapela funguje v nezměněné sestavě a údajně připravuje nové album.



The Wombats (2003 – současnost)

Liverpoolští The Wombats jsou často označování za britskou kapelu, ačkoliv pravda je to jenom zčásti. Vedle rodilých Britů, jimiž jsou zpěvák a kytarista Matthew Murphy a bubeník Dan Haggis (ano, skutečně se jmenuje stejně jako proslulá skotská tlačenka), u nich na basu hraje Tord Øverland Knudsen, jehož skandinávský (konkrétně norský) původ prozrazuje to divné písmenko na začátku jeho prostředního jména. Pravdou však je, že celá trojice se potkala v Liverpoolu během studí na umělecké škole Liverpool Institute for Performing Arts, kde se spřátelili a až následně založili kapelu.

Velkým úspěchem byla už jejich první deska A Guide to Love, Loss & Desperation z roku 2007 s hity jako Moving To New York, Kill The Director či Let’s Dance to Joy Division, se kterou skončili jen těsně pod Top 10 britské albové hitparády. Ale stejně jako debut, i následující tři alba (to zatím poslední Beautiful People Will Ruin Your Life vyšlo v roce 2018) natočili ve stejné sestavě, do níž jen tu a tam ve studiu zvou hostující klávesisty či jiné hudebníky.



The Beatles (1962-1970)

Jistě, i v tomto případě musíme lehce přimhouřit oko, ovšem pokud se budeme držet stejných pravidel jako v případě U2 nebo ZZ Top, i The Beatles jsou skupina, která celou svoji diskografii vydala ve stejné sestavě, tedy John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr. Jedinou (ale jen poloviční) výjimkou je singl My Bonnie z roku 1962, který nahráli společně se zpěvákem Tonym Sheridanem a v sestavě ještě nebyl Ringo Star (místo něj bubnoval Pete Best), na basu pak hrál Stuart Suttcliffe (McCartney tehdy byl ještě kytarista). Nicméně tento singl byl také vydán pod jménem Tony Sheridan & The Beatles. Za skutečný debutový singl liverpoolské čtveřice je tak považovaný Love Me Do a ten už The Beatles natočili v sestavě, v jaké je známe a která se neproměnila až do roku 1970, kdy McCartney z kapely odešel a bývalé spoluhráče a nejlepší kamarády dal k soudu.

Za další výjimku (ale také jen poloviční), můžeme považovat účast pianisty Billyho Prestona na singlu Get Back z roku 1969, který je ale opět nadepsán The Beatles with Billy Preston, tedy za člena kapely (ani dočasného) nikdy nemohl být považován. Otázka však je, zda se členkou Beatles někdy nepovažovala sama Yoko Ono, která – společně s Lennonem – trvala na své přítomnosti během nahrávání posledních alb kapely (což ostatní členy přivádělo k šílenství). Ostatně právě to byl jeden z důvodů, proč Harrison v roce 1969 kvůli hádkám Lennona a McCartneyho kapelu na čas opustil, než se McCartney rozhodl za sebou definitivně prásknout dveřmi a ukončit tak oficiální existenci jedné z nejdůležitějších (pokud ne té vůbec nejdůležitější) populární hudební skupiny všech dob. Co však na The Beatles s odstupem šokuje asi nejvíc, je to, čeho všeho stihli dosáhnout a jak zásadně dokázali změnit (a to hned opakovaně) podobu světové pop music během pouhých osmi let existence.




První desítku hudebních "držáků" najdete v článku z minulé soboty:

Věrnost je krásná věc. Kapely, které nezměnily sestavu



Foto: Profimedia.cz

Podcast