Ve dvou se to lépe táhne

Ve světě pop music to platí stejně dobře, jako kdekoliv jinde. Když máte parťáka, všechno je najednou snazší. V dvoučlenné kapele sice ponorka nastane snáze než v symfonickém orchestru, ale zase si můžete být jistí, že se proti vám ostatní spoluhráči nespiknou. Vybrali jsme několik zásadních dvojic světové pop music, které ještě stále existují a tvoří.


PET SHOP BOYS

Letos v létě to bude rovných čtyřicet let od okamžiku, kdy se v londýnském obchodě s hi-fi technikou potkali Neil Tennant a Chris Lowe, dvojice která krátce poté založila světoznámou značku Pet Shop Boys. Tennant v té době pracoval jako hudební novinář a psal pro časopis Smash Hits. Lowe studoval architekturu, ale studia nedokončil, a jelikož od dětství hrál na trombón, snil o kariéře hudebníka.

Ani v nejdivočejších snech si však patrně neuměl představit, že kapela, kterou založí, bude šestkrát nominována na cenu Grammy, celosvětově prodá více než 100 milionů desek, složí hudbu pro muzikál na londýnský West End, napíše nový hudební soundtrack k filmové klasice Křižník Potěmkin a v roce 2009 získá cenu Brit za mimořádný přínos britské populární hudbě.

Přesně to se však Pet Shop Boys podařilo a jejich aktivita zatím nepohasíná. Od prvního singlu West End Girls z roku 1984 až po současnosti vydali čtrnáct studiových alb, přičemž to poslední Hotspot v loňském roce. A doufejme, že až opadne pandemie a bude možné zase dělat koncerty, uskuteční se i odložená zastávka jejich turné s největšími hity původně naplánováná na loňský květen do pražského Fora Karlín.


AIR

Nicolas Godin a Jean-Benoît Dunckel vypadají i přes pětadvacet let na hudební scéně spíše jako architekt a matematik, jimiž ve skutečnosti jsou, než coby jedny z největších globálních hvězd francouzské hudební scény všech dob. Ostatně stejně jako jejich zevnějšek, je sofistikovaná, minimalistická a neokázala i jejich hudba.

Od debutového alba Moon Safari z roku 1998, která byla první deskou francouzské skupiny, která se dostala na první příčku britské albové hitparády až po jejich zatím poslední desku Le Voyage Dans La Lune z roku 2012, která je v podstatě novou hudbou ke stejnojmennému sci-fi filmu z roku 1902 od tvůrce Georgese Mélièse. Air však jako jedna z mála francouzských skupin (vedle zejména Daft Punk a Phoenix) dokázala uspět také za Atlantikem. A to mimo jiné zásluhou režisérky Sofie Coppola, která je oslovila, aby složili hudbu k jejímu debutovému filmu Smrt panen z roku 2000, díky čemuž vznikl jeden z jejich hitů, skladba Playground Love.

Coppola, která má k francouzské hudbě velmi osobní vztah (ostatně za muže si vzala Thomase Marse, zpěváka zmíněných Phoenix, který v Playground Love zpívá), pak hudbou Air doplnila některé své další filmy, například slavný snímek Ztraceno v překladu, v němž skladba Alone In Kyoto doprovází Scarlett Johansson na procházce po titulním japonském městě. Doufejme, že se Air v dohledné době vrátí s novým albem, protože konec kariéry nikdy neohlásili. Fanoušci si však čekání mohou krátit například vynikající sólovkou Nicolase Godina s "architektským" názvem Concrete and Glass (Beton a sklo), kterou vydal v loňském roce.


DAFT PUNK

Už jsme je zmínili a rozhodně je nemůžeme vynechat. O Daft Punk byly popsány stohy papíru (nebo stohy internetových stránek, pokud něco takového existuje) a to jak těmi, co je vzývají coby bohy hudební kreativity, tak těmi, co je mají za pouhé plagiátory a vykradače sedmdesátkového diska. Zde je však nutné zohlednit jednu věc. Thomas Bangalter, který je polovinou Daft Punk, je totiž synem francouzského hudebního producenta Daniela Vangarda, který má na svědomí celou řadu evropských disko hitů 70. let. Například i u nás poměrně dobře známé skladby D.I.S.C.O. od skupiny Ottawan.

Je celkem logické, že dospíváním v takovém prostředí byl Bangalter velmi ovlivněn a společně se svým parťákem, jímž je Guy-Manuel de Homem-Christo, se v 90. letech a na debutovém albu Homework (1996) vrhl do dekonstrukce prznění diska ke kterému musel mít z dětství dost komplikovaný vztah, a to za pomoci house a techna. Ovšem "geny klackem neumlátíš", jak se říká na Moravě. A tak se Daft Punk s dalšími alby stále více přibližovali tradičnímu pojetí diska, aniž by ovšem přestávali být výspou progrese a hudebních experimentů na poli taneční hudby.

Nejvíc se to pak projevilo na jejich zatím posledním albu Random Acces Memories z roku 2013, na němž se podíleli i vrstevníci a de facto kolegové Bangalterova otce jako Neil Rodgers z Chic nebo skladatel Giorgio Moroder. Na nové album Daft Punk se stále netrpělivě čeká a letos nebo příští rok by prý mohlo být venku.


THE BLACK KEYS

Možná si to málokdo uvědomuje, ale The Black Keys, podobně jako před nimi The White Stripes, jsou rockovou kapelou, která všechno tvoří a nahrává striktně ve dvojici. Tu v tomto případě tvoří skladatel, kytarista a zpěvák Dan Auerbach a bubeník Patrick Carney. Tedy – stejně jako v případě zmíněných The White Stripes – si v sestavě vystačí bez basáka. A pozor, jejich jméno neznamená "černé klíče", jak by si někdo mohl myslet, ale černé klávesy na pianu, které jsou nezbytné mimo jiné při hraní blues.

Pro tyhle drtiče cen Grammy je dnes trochu paradoxní, že jejich debutové desky The Big Come Up z roku 2002 se prodalo jenom něco přes sto tisíc kusů a dvojici nevydělalo dost peněz na to, aby mohla vyrazit na pořádné turné. A tak si v té době přivydělávali sekáním trávníků. Situace se měnila spíš pozvolna.

Hned druhé album Thickfreakness o rok později sice zaznamenalo úspěch v rámci indie rockové scény, na opravdový průlom si ale musela dvojice počkat až do roku 2010, kdy vydali album Brothers, na němž se coby producent podílel i hvězdný Danger Mouse (Gnarls Barkley, Gorillaz). A singl Tighten Up ze zmíněné desky jim vynesl hned tři ceny Grammy, na něž jsou The Black Keys nominováni od té doby automaticky prakticky pokaždé, když něco vydají. Za pozornost ale stojí i fakt, že Auerbach byl producentem skvělé desky Ultraviolence od Lany Del Rey, která je podle skromného názoru autora tohoto článku tím nejlepším v její diskografii.


ERASURE

Jen málo hudebníků dokázalo napsat nesmrtelné hity hned se třemi svými kapelami. A Vince Clark mezi ně patří. Je totiž autorem hitu Just Can’t Get Enough od Depeche Mode (a prakticky všeho ostatního z jejich prvních čtyř alb), písně Only You pro dvojici Yazoo (kterou vytvořil s Alison Moyet ještě v době, kdy byl v Depeche Mode) a pak hned celé řádky hitů britské synthpopové dvojice Erasure.

Tu založil po svém odchodu od Depešáků v roce 1985 a až do dnešního dne je tvoří s majitelem hedvábného hlasu, zpěvákem Andy Bellem. Přestože za zlatou éru Erasure můžeme považovat přibližně prvních deset let jejich existence, kdy vytvořili své nesmrtelné hity jako A Little Respect, Blue Savannah, Oh L’Amour nebo Sometimes, alba vydávají se železnou pravidelností až do současnosti. A to zatím poslední, s názvem The Neon, vydali v polovině loňského roku.

A jejich tempo nijak nezpomalil ani fakt, že Andy Bell je již od roku 1998 HIV pozitivní. Mimochodem, jelikož je Bell otevřeně homosexuální a je jednou z ikon světové gay scény, často se o Erasure hovoří jako o gay popovém duu, což ale není přesné. Clark gay není, byl ženatý a z tohoto manželství má i syna, jemuž dali jméno Oscar. Dodejme pak, že Erasure za dobu svojí existence prodali bezmála třicet milionů alb a jsou jednou z nejúspěšnějších dvojic v britské hudební historii.


CHEMICAL BROTHERS

Ed Simons a Tom Rowlands jsou vedle zmíněných Daft Punk jednou z ikonických dvojic elektronické taneční hudby od devadesátých let až po současnost. Což však – pro někoho možná překvapivě – neplatí pro příbuzné Underworld. Ti sice velkou část svojí kariéry existují ve dvojici Karl Hyde a Rick Smith, ovšem jejich nejúspěšnější alba z 90. let s nimi coby třetí člen natočil i tehdy mladičký DJ Darren Emerson, který s nimi ale už dlouho opět netvoří. Nicméně Chemical Brothers, původně pojmenovaní Dust Brothers (ovšem toto jméno už bylo obsazené jedním americkým producentským duem) začali psát svoji dvojčlennou historii hned na samotném konci 80. let v britském Manchesteru, během tehdy zuřící acid houseové bouře, která smetla zavedená pravidla pop music.

A jejich druhé album Dig Your Own Hole z roku 1997, na kterém hostoval i Noel Gallagher, z nich udělal ikony nové taneční hudby. Album se vyšvihlo dokonce až na první místo britské hitparády, a dokonce i v Americe, která byla vůči nové taneční hudbě z Anglie doposud spíš zdrženlivá, se s ní dostali až na 14. místo Billboard Chart. Velký vliv na tom měly i velmi sofistikované videoklipy, které pro ně točil mimo jiné Spike Jonez. Včetně klipu ke skladbě Elektrobank, ve kterém se v roli gymnastky objevila tehdy velmi mladičká, rovněž již zmíněná a dnes velmi slavná režisérka Sofia Copolla.

A pokud se budete dobře dívat, můžete si všimnout, že v každém klipu do té doby se vždy alespoň v krátkém záběru objevili i samotní "Chemici". Dvojice pravidelně vydává nová alba až do současnosti a hostují jim na nich s gustem takové osobnosti jako Beck, Ali Love nebo Q Tip. Zatím posledním zářezem je u nich vynikající album No Geography z roku 2019, na kterém se však bez hostů zvučných jmen zcela obešli a vrátili se ke svým raveovým kořenům z let, kdy trávili léto tanečním na poli za Manchesterem s hlavou plnou LSD. A my se těšíme, čím a kdy na něj zase navážou.


LAMB

Devadesáté roky daly vzniknout hned celé řadě zajímavých hudebních uskupení, ve které se potkali kluk a holka. Za všechny můžeme jmenovat třeba Everything But The Girl, Moloko nebo Lamb. Ale zatímco první dvě už svoji činnost ukončily a jednotliví členové se věnují výhradně svým vlastním sólovým projektům, Lamb se po krátké pauze, během které to taky zkoušeli sólo, dali zase dohromady.

Lou Rhodes a Andy Barlow se potkali v polovině 90. let v Manchesteru a rychle se stali na klubové scéně velmi populární a uznávaní zásluhou svého velmi osobitého mixu drum’n’bassu, triphopu, jazzu a melancholického písničkářství. Hned jejich eponymní debutové album z roku 1997 se zásluhou hitu Gorecki, který stál na samplu z Třetí symfonie polského skladatele vážné hudby Henryka Goreckiho, se dočkalo mimořádné pozornosti. A pozici jedné z nejprogresivnějších skupin tehdejší hudební britské scény hned o dva roky později potvrdilo jejich druhé album Fear Of Fours, které bylo jejich největším zářezem v britské hitparádě vůbec (37. místo).

Samozřejmě, že v porovnání s Pet Shop Boys nebo Erasure není vůbec možné komerční úspěch Lamb porovnávat, nicméně pokud přihlédneme k faktu, jak posluchačsky náročná a sofistikovaná je jejich hudba, je takové hitparádové umístění malým zázrakem a něčím, co si v dnešní době v případě podobné hudby lze jen těžko představit. V roce 2004 se však jejich cesty rozešly, údajně především proto, že si oba introverti potřebovali na chvíli od náročného života v kapele odpočinout. Lou v roce 2006 vydala sólovou desku Beloved Ones, za kterou měla i nominaci na cenu Mercury, Andy spolupracoval s Elbow, Placebo a taky na desce Songs Of Experience kapely U2. V roce 2009 se však vrátili společně na pódium na britském festivalu The Big Chill a o dva roky později přišli i s albem 5. Zatím poslední album pak Lamb vydali předloni pod jménem The Secrets Of Letting Go. Ostatně jeho název i titulní píseň přímo odkazuje na dobu v polovině nulté dekády, kdy se dvojice rozhodla Lamb rozpustit.




Foto: Pet Shop Boys


Podcast