Song o ukradené půdě
Redakce
Jsou kapely, které se politice striktně vyhýbají, a jsou interpreti, kteří kombinací politických textů a chytlavých melodií obrací pozornost veřejnosti k tématům, která je pálí. A pak jsou ještě politicky angažovaní interpreti, kteří se nakonec sami stanou politiky…
Šesté album Diesel And Dust australských rockerů, v jejichž čele stojí holohlavý čahoun Peter Garrett, který se při zpěvu divně kývá a máchá nekoordinovaně rukama, přineslo píseň, která volala po navrácení půdy původním obyvatelům Austrálie. Gigantický monolit Uluru ležící v poušti v samém srdci tohoto kontinentu byl v roce 1985 vrácen Aborigincům a Midnight Oil byli obyvateli pouště požádání, aby na oslavu tohoto kroku složili píseň.
Po třech týdnech strávených na pouštním turné s aboriginskými kapelami tak vznikl song, jehož refrén obsahuje větu, kterou bubeník a skladatel Rob Hirst zaslechl na výstavě o fašismu v Itálii. "Autor výstavy tehdy zmínil větu související s partyzánským odbojem: 'Jak budeme spát, když nám hoří postele?' Tak mě napadlo přenést jí na původní australské obyvatele, které Evropané připravili o veškerou půdu, ale oni nezlomeni přesto dál radostně tančí a zpívají v poušti," vyprávěl Hirst britskému časopisu Songwriting. Během závěrečného ceremoniálu Letních olympijských her v Sydney v roce 2000 Midnight Oil zahráli Beds Are Burning v černém oblečení potištěném bílými nápisy "Sorry".
Dnes osmašedesátiletý frontman kapely, která stále funguje, se v roce 2007 stal australským ministrem životního prostředí a v dalším volebním období zastával funkci ministra školství.
Foto: Profimedia.cz
