Předělávky,  které předčily originál

Všichni je známe, všichni je milujeme a těžko si je umíme představit v podání někoho jiného. Ve skutečnosti se však jedná o písně, které se své slávy dočkaly až jako coververze. Toto jsou případy některých z nich. Zda vás baví víc originál nebo kopie, už posuďte sami...


The Zutons vs Amy Winehouse
Valerie

Jedná se jeden z největších hitů posledních dvaceti let a všichni jej znají jako jednu z nejvíce tanečních věcí zpěvačky Amy Winehouse, kterou producent Mark Ronson zabalil do zvuku, odkazujícího na klasické motown. Mimo Anglii však stále poměrně málo lidí ví, že skladba pochází od liverpoolské indie rockové kapely The Zutons, která to s ní dokonce dosáhla až na 9. příčku britské hitparády.

A že tedy dost možná nejslavnější věc Amy Wihenouse je vlastně cover. Jasné je to ale už z faktu, že vyšla na albu producenta Marka Ronsona Versions, které sestávalo pouze a výhradně z coververzí písní kapel britské kytarové scény, ovšem předělaných tak, že zněly jako soul 60. a 70. let. S nabídkou na účast na desce Ronson oslovil i svoji kámošku Amy, ta mu však odpověděla, že současné kytarovky prakticky neposlouchá. Přesněji řečeno, že neposlouchá nic vydaného po roce 1967.

"Jednoho dne ale přišla a říká mi, líbí se mi Valerie od The Zutons. Já jsem ale tu skladbu moc neznal a neuměl jsem si výsledek nejdřív představit. Ale pak jsme šli do studia, zkusili jsme a to fungovalo to," řekl později Ronson. Autorem písně je frontman The Zutons Dave McCabe, vypráví skutečný příběh jeho americké kamarádky, která kdysi měla oplétačky s policií kvůli řízení pod vlivem, odsud jsou i všechny ty ironické odkazy na vězení v textu.

Až v roce 2019 McCabe prozradil, že tou Valerií, o níž se v písni zpívá, je slavná umělecká make-up maskérka celebrit Valerie Star. A byl to pochopitelně zejména on, kdo měl z úspěchu verze Amy Wihenouse největší radost. Všechny tantiémy totiž pochopitelně šly coby autorovi skladby jemu, dokonce z nich svojí matce koupil v Liverpoolu nový dům.


Robert Hazard vs Cindy Lauper
Girls Just To Wanna Have Fun

Ani největší hit americké popové zpěvačky Cindy Lauper a jeden z vůbec největších popových hitů celých 80. let původně nevznikl jako popový song. Píseň napsal americký novovlnný kytarista a zpěvák Robert Hazard už v roce 1979 a nahrál pouze její demo, nevyšla tedy na žádné z jeho pozdějších desek. O čtyři roky později se však tato skladba dostala k tehdy začínající Cindy Lauper a ve výrazně pozměněné verzi vyšla na její první desce She’s So Unusual.

Nejzajímavější na tom všem je, že Hazard písničku psal z pozice kluka, jemuž matka vyčítá, že se stále neusadil a nenašel si milou holku, proti čemuž se on hájí tím, že dnešní holky se chtějí hlavně bavit. Cindy však písničku otočila a v jejím podání se stala jednou z nejzábavnějších feministických písní a hymnou všech silných a svobodomyslných žen a dívek vůbec.


The Crickets vs Bobby Fueller Four vs The Clash
I Fought The Law

Britská punk rocková čtveřice The Clash je považována za jednu z nejvlivnějších skupin v celé historii rockové hudby. Nicméně i oni si jeden ze svých největších hitů vypůjčili z repertoáru někoho jiného. Skladbu o tom, že "válčil se zákonem, ale zákon vyhrál" napsal v roce 1958 Sonny Curtis z americké skupiny The Crickets.

Skladbu však až o dalších osm let později proslavil americký zpěvák Bobby Fuller se svojí skupinou Bobby Fueller Four. A právě jejich verze byla inspirací pro předělávku skupiny The Clash, která vyšla v roce 1979. Joe Strummer ji totiž zaslechl při své cestě do San Franciska z jukeboxu a okamžitě si ji zamiloval. The Clash ji nevydali na žádné ze svých řadovek, vyšla pouze na EP The Cost Of Living z roku 1979, mezi fanoušky kapely je však dodnes považovaná za klasiku.


John Kongos vs Happy Mondays
He’s Gonna Step On You Again vs Step On

Manchesterští Happy Mondays byli jednou z největších hvězd britské nezávislé scény přelomu 80. a 90. let a dodnes jsou považovány za legendy toho, čemu se tehdy říkalo "madchester". Nicméně jen skutečně málo lidí ví, že i jeden z jejich největších hitů, skladba Step On, není jejich původní, přestože je v diskografii kapely doslova ikonická. Jedná se totiž o předělávku skladby jihoafrického muzikanta řeckého původu Johna Kongose z roku 1971.

Tu Happy Mondays vzali, zkrátili její název a její melodii za přispění producentů Paula Oakenfolda a Steva Osborna podepřeli tím skvělým, výrazným pianovým riffem. Ani Happy Mondays však nebyli první. Před nimi vlastní verze natočily australské kapely The Party Boys a dívčí Chantoozies. A právě ta byla pro Happy Mondays přímou inspirací mnohem více než Kongosův originál.


Dionne Warwick vs Stranglers
Walk On By

Britská punková a postpunková legenda Stranglers měla hned několik velkých hitů, například nesmrtelnou píseň Golden Brown. Po jejím boku pak co do slávy stojí skladba Walk On By, která ale už svým nečekaně melodramatickým refrénem naznačuje, že její původ není tak úplně rockový.

Skladbu totiž napsal geniální skladatel Burt Bacharach, mimo jiné autor písně Raindrop Keeps Falling On My Head, známé od B. J. Thomase či skladatel hudby například pro film Butch Cassidy & Sundance Kid. Tuto píseň napsal pro slavnou americkou zpěvačku Dione Warwick, která ji natočila v roce 1964. A po ní ještě před Stranglers celá řada dalších, například Isaac Hayes, Gloria Gaynor, později Average White Band, Gabrielle, Cindy Lauper nebo Seal.

Stranglers svoji verzi natočili v roce 1978 a dostali se s ní až na 21. místo UK Chart.


The Commodores vs Faith No More
Easy

V tomto případě se nedá tak docela říct, že by coververze byla úspěšnější než originál. Ona totiž i původní verze této písně od skupiny Commodores, kterou napsal jejich frontman Lionel Richie, byla zejména v USA na konci 70. let velkým hitem. V soulové americké hitparádě byla ten rok první a v celkové čtvrtá.

Nicméně verze, kterou o patnáct let nahrála americká rap metalová kapela Faith No More se stala velkým hitem i v dalších částech světa, například v Evropě a v Austrálii. Zajímavé je, že FNM ji do svého repertoáru zařadili napřed na koncertech, a to proto, že s ní chtěli nahradit coververzi skladby War Pigs od Black Sabbath, kterou vydali na svoji předchozí desce Real Thing. Byli totiž už otrávení metalovými fandy, kteří stále War Pigs na koncertech vyžadovali, trochu naschvál tak začali do repertoáru zařazovat skladbu, která byla přesným opakem metalové klasiky, soulovou baladu o rozchodu.

A ta pak vyšla i na jejich desce Angel Dust z roku 1992. Basák kapely Billy Gould prohlásil, že pro členy Faith No More je skladba něco jako připomínka dětství. A sám autor, Lionel Richie na konto coveru řekl: "Když jsem to slyšel, byl jsem docela polichocený. Jo, musím říct, že je podle mě skvělý."

Dodejme, že skladbu před čtyřmi lety znovu nahrála americká zpěvačka Sky Ferreira pro soundtrack k filmu Baby Driver.


Gwen McCrae vs Elvis Presley vs Pet Shop Boys
Always On My Mind

Ani v tomto případě nelze stoprocentně tvrdit, že by původní verze nebyla slavná a uspěla až v coververzi. Nicméně pravdou je (a autor tohoto článku je toho živoucím důkazem), že generace mladých fanoušků Pet Shop Boys na konci 80. let, když tato skladba vyšla, neměla o tom, že se jedná o coververzi, nejmenší potuchy. A domnívala se, že se jedná o další z geniálních hitů britské dvojice, která tehdy byla na vrcholu tvůrčích sil.

Nicméně ani Elvis Presley nebyl prvním, kdo v roce 1972 tuto baladu nahrál. Prvenství v tomto případě patří americké soulové zpěvačce Gwen McCrae, která ji nahrála ve stejném roce jako "Král rock'n'rollu", jen o několik měsíců dříve. Samozřejmě se do hitparád dostala ta Elvisova, ačkoliv první místo v USA ani v Británii z toho nebylo. To se povedlo až v roce 1987 dvojici Neil Tennant a Chris Lowe, kteří svoji verzi natočili pro dokument BBC k desátému výročí Presleyho smrti.

Zajímavé přitom je, že Pet Shop Boys původně zvažovali coververzi jiné Presleyho písně, a to Let’s Play House, jíž tehdejší vzedmutí house music dávalo nový, v době vzniku originálu netušený význam. Nakonec se však rozhodli pro tuto baladu, jíž dali taneční disko podklad a mírně pozměnili i její harmonický postup. Jejich verze byla v britské hitparádě první a v americké čtvrtá, což je v obou případech výše než u Presleyho.


Prince vs The Family vs Sinéad O’Connor
Nothing Compares 2 U

Je poměrně známým faktem, že píseň, s níž má dodnes většina lidí spojenou holohlavou irskou zpěvačku, není z její vlastní dílny, ale že ji napsal geniální a hyperproduktivní skladatel, producent a zpěvák Prince. Podle jeho spolupracovníků píseň napsal v mimořádně kreativním období svojí kariéry, kdy složil novou píseň prakticky každý den.

A zrovna tuto údajně ze sebe rychle vysypal během zvukové zkoušky před vystoupením v sále Eden Prairie v Minnesotě. Během ní se prý na hodinu vypařil a pak se vrátil s písničkou napsanou v poznámkovém bloku. Ještě na zvukovce ji nahrál, přičemž doprovodné vokály mu nazpívali St. Paul a Susannah Melvoin, tedy dvojice tvořící The Family, patřící do jeho stáje Paisley Park Records. A právě na jejich eponymním debutu z roku 1985 skladba poprvé vyšla a počítalo se tu s ní spíše jako s výplní.



Tato píseň se dostala i do velmi specifického výběru:
Tohle teď neposlouchejte! 13 nejdepresivnějších songů



Tím, kdo doporučil Sinéad nazpívat cover této písně byl její manažer Fatchna O'Kelly. Paradoxně sama zpěvačka prý úspěch písně upřímně nenáviděla a cenu Grammy, kterou za ni získala, si na protest proti materialismu hudebního průmyslu odmítla převzít. Sám Prince prý skladbu na koncertech původně nehrával, ale poté, co se coververze z roku 1990 stala celosvětovým hitem, ji nějakou dobu hrával na svých koncertech.. Jím natočená první verze písně se pak na světlo světa dostala až po jeho smrti, konkrétně v roce 2018.


Dolly Parton vs Whitney Houston
I Will Always Love You

Je otázkou, jak velkým hitem by skladba I Will Always Love You byla, kdyby se jednalo pouze o píseň, jíž v úspěchu nepodepřel celovečerní film, ve kterém Whitney Houston hrála po boku Kevina Costnera hlavní roli. A zda by překonal úspěch původní verze, kterou složila a nahrála americká country legenda Dolly Parton v roce 1973. Protože i v jejím podání byla country balada o ztracené lásce velkým hitem.

Parton ji napsala pro svého někdejšího partnera a mentora Portera Wagonera s nímž několik let vystupovala než se rozhodla vydat na úspěšnou sólovou kariéru. A první místo amerického singlové hitparády s ní zdolala hned dvakrát, poprvé v roce 1974, když vyšla poprvé a pak v roce 1982 kdy nahrála a vydala její novou verzi.

Nikdo tedy nemohl předpokládat, že se ještě někdy někomu podaří tento úspěch zopakovat, natož překonat. Přesně to se však stalo s verzí z roku 1992 v podání Whitney Houston. Zejména zásluhou této písně je soundtrack k filmu Bodyguard s více než čtyřiceti pěti miliony prodanými nosiči pátým nejprodávanějším albem všech dob, nicméně ve filmu původně být neměla. Whitney měla v plánu pro film natočit coververzi písně What Becomes Of The Brokenhearted od Jimmyho Ruffina, pak však vyšlo najevo, že ta bude znít ze soundtracku k romantické komedii Smažená zelená rajčata z roku 1991.

Zpěvačka se tak rozhodla hledat jinou píseň a bylo to nakonec sám Kevin Costner, kdo ji doporučil tuto píseň, ovšem přehrál jí coververzi, kterou už předtím nazpívala zpěvačka Linda Ronstadt. A byl to dobrý tip. Verze od Whitney Houston vydržela na prvním místě Billboard Chart celých čtrnáct týdnů, což byl do té doby rekord jak celkově, tak pro Whitney samotnou. Její verze však není jedná, kterou můžete ve filmu zaslechnout. Ve scéně, v níž zpěvačka tančí se svým bodyguardem, z jukeboxu hraje verze, kterou nahrál americký zpěvák John Doe.




Foto: Profimedia.cz

Podcast