Hudební spolupráce, které překvapily fanoušky i odborníky

Nikdy byste nečekali, že by se tito hudebníci mohli potkat v jedné písni. A pokud ano, rozhodně byste netipovali, že to dopadne dobře. Ale historie takové případy zná a my si na ně posvítíme.


Run D.M.C. & Aerosmith - Walk This Way (1986)

Spojení rapu a rocku? Nic okoukanějších snad ani neexistuje. Ovšem pouze v intencích roku 2021. Bylo by proto nesprávné přehlédnout, jak velká řacha byla tohle spojení v roce 1986, kdy se americká hiphopová trojice Run DMC rozhodla vzít si do prádla devět let starou klasickou vypalovačku od americké rockové kapely Aerosmith Walk This Way.

Stalo se to takhle: Run D.M.C. na tuhle skladbu narazili, když procházeli alba různých interpretů při hledání bicích samplů, které by mohli použít ve svých skladbách. Vůbec prý nevěděli, kdo jsou Aerosmith (ačkoliv to tehdy byla jedna z nejslavnějších rockových kapel "bílé Ameriky") a mysleli si, že jméno kapely je Toys In The Attic, protože tak se jmenovala deska, na které tahle skladba byla. S Run D.M.C. tehdy ale spolupracoval legendární producent a velký fanda Aerosmith Rick Rubin (taky spolupracovník Beastie Boys i Metalliky). Ten Jam Master Jayovi poradil, aby zvedl telefon a zkusil zavolat Stevenu Tylerovi a Joe Perrymu, jestli by neměli chuť si v té předělávce zahostovat. Run D.M.C. hrálo do karet, že poslední album Aerosmith s názvem Done With Mirrors v roce 1985 totálně propadlo a kapela moc nevěděla, co se sebou dál. Perry na to později vzpomínal takto: "Trvalo mi celou minutu, než jsem na tuhle nabídku řekl ano. Když jsem vešel do studia, nevěděl jsem, co čekat. Myslel jsem, že nám Run D.M.C. pustí nějaké nápady a budou se chtít bavit o tom, jak to celé zaranžovat. Místo toho ale měli jenom stopu bicích a to bylo všechno. A Rick Rubin nám řekl, stačí jen, abyste píseň hráli tak, jak ji hrajete."

Když byl výsledek hotový, podle všeho ani jedna z kapel netušila, že se jim pod rukama zrodil revoluční song. Run D.M.C. dokonce vůbec nevěděli, jestli skladbu zařadí na svojí chystanou desku Raising Hell, nebo zůstane jenom jako singlové béčko. Skladba však nakonec na desce vyšla a coby singl vyskočila až na 4. místo americké Billboard Chart. A jen tak mimochodem se jako vedlejší produkt postarala o masivní comeback Aerosmith, jimž se díky této skladbě podařilo chytit druhý dech. Současně poprvé ve velké míře představila rap bělošskému převážně rockovému publiku. A skvěle funguje i pětatřicet let po svém vydání.

Nick Cave & The Bad Seeds + Kylie Minogue: Where Wild Roses Grow (1996)

Pro fanoušky temného australského rockového básníka to byl šok. Jako první singl z jeho desky Murder's Ballads (Mordýřské balady) z roku 1996 vyšel jeho duet s Kylie Minogue. Australskou popovou hvězdičkou, která byla pro fanoušky nezávislého rocku spíš ztělesněním banality a rychloobrátkové povrchnosti. Rozhodně tak o ní ovšem nesmýšlel sám Cave, který se později přiznal, že měl pro svoji půvabnou krajanku slabost prakticky od vydání jejího prvního singlu I Should Be So Lucky a dlouho uvažoval o tom, že by spolu mohli nazpívat duet. "Při psaní Where The Wild Roses Grow jsem přímo myslel na Kylie. Předtím jsem pro ni napsal několik dalších písní, ale u žádné jsem se neosmělil ji nakonec jí dát. Teprve když jsem začal psát tuhle píseň, což byl dialog mezi vrahem a jeho obětí, říkal jsem si, že jsem konečně kápl na tu správnou píseň, kterou by Kylie mohla zpívat. Tak jsem jí to poslal a ona hned následující den odepsala, že do toho jde," vzpomínal na to Nick Cave.

Ohromný úspěch to byl pro oba, pro Cavea tedy zejména komerční, protože se s písní dostal až na druhou příčku australské hitparády a v žebříčcích skladba bodovala i v Anglii, na Novém Zélandu nebo v Německu. Ostatně jako jediná z jeho písní se zabydlela též v českém rozhlasovém éteru. A pro Kylie to byl úspěch v tom, že byla najednou vnímaná jako zpěvačka, která má širší výrazový rejstřík než jenom žvýkačkový pop. Ještě k samotnému námětu písně: Cave se při psaní textu inspiroval známou americkou lidovou písní z 19. století Down In The Willow Garden z apalačského území, která je známá i pod jménem Rose Connelly. Ta vypráví příběh o vrahovi, který svoji milou tohoto jména nejprve otrávil vínem s jedem, pak ji pobodal a nakonec ji hodil do řeky. Cave jméno nebohé dívky v textu změnil na Eliza Day, což slyšíme v refrénu, nicméně slova "they call me the Wild Rose" (tedy říkají mi Divoká růže) jsou odkazem právě na Rose Connelly. Odlišný je i způsob, jakým dívka v Caveově písni zahynula, tady ji totiž vrah zabil ranou kamenem do hlavy, přičemž "kámen v jeho pěsti" bylo to poslední, co dívka viděla.

Cave tuto skladbu později hrál často i na koncertech, přičemž roli Kylie se vždy k velkému pobavení fanoušků ujímal kytarista Blixa Bargeld, který byl dlouholetým členem Caveovy doprovodné kapely Bad Seeds (a jinak je také ústřední postavou německé avantgardní skupiny Die Einsturzende Neubauten), přičemž se k sobě oba hudebníci k sobě na pódiu zamilovaně tulili a uculovali. Ve skutečnosti to však byl právě Blixa, kdo jako první žensky part z této písně zpíval. Demáč skladby, který Cave Kylie poslal, totiž obsahoval právě Blixův hlas.

J.A.R. + Helena Vondráčková: Bulháři (1999)

Často se tvrdí, že novou úspěšnou etapu kariéry Heleny Vondráčkové na přelomu milénia nastartovala píseň Dlouhá noc, kterou pro ni v roce 2000 napsal Michal David. Vondráčkovou ale už o rok dříve "znovunastolila" parta J.A.R., která ji pozvala na svoji desku Homo Fonkianz. Zpěvačka si v písni i klipu k ní zahrála lehkou děvu, která zpívá a stepuje na stole bulharského mafiána v podání Boba Klepla. Pozoruhodné spojení je to i v tom, že J.A.R. nikdy nebyli kapela, která by si do svých písní ve velkém zvala hosty (na rozdíl od sesterských Monkey Business, jejichž desky hosty slavných jmen doslova přetékají). Deska Homo Fonkianz však byla výjimkou a ví se, že vedle Vondráčkové měl být hostem tohoto alba také legendární swingový zpěvák a skladatel Karel Hála. Ten se prý dokonce na natáčení za kapelou do studia i dostavil, ale podle legendy se zde prý tak zlinkoval přítomným alkoholem, že nebyl schopen vydat tón, a tak z celé spolupráce sešlo. Za shodu náhod lze považovat, že Vondráčková na konci 90. let chystala album duetů a prý uvažovala o tom, že by ráda nazpívala jeden i s Danem Bártou. Její okolí jí to však prý rozmluvilo s tím, že Bárta podobné písně nezpívá, tak mu raději ani nevolala.

O pár dní později však Vondráčkové zavolal Roman Holý s nabídkou, jestli by nechtěla nazpívat písničku s J.A.R. "Souhlasila jsem, nejsem proti spolupráci, která vyloženě nejde proti mému naturelu. K tomu duetu s Bártou ale nakonec nedošlo. Třeba někdy příště," řekla k tomu později Vondráčková. Pro J.A.R. byla jejich čtvrtá deska Homo Fonkianz vstupem do první ligy českého popu, a to nejen díky skladbě Bulháři, ale také zásluhou hitu Už mizí pryč je Hanka, který pak bylo možné slyšet i v reklamě mobilního operátora.

Co však nikdo nečekal, byl oficiální protest bulharského velvyslanectví proti písni i klipu. Zdálo se mu, že píseň a zejména klip uráží celý bulharský národ. "V klipu se používají bulharské národní symboly z totalitní doby a současně se text věnuje jevům typickým pro všechny postkomunistické země. Nemluvíme už o tom, že rekvizity, použité pro kostýmy Bulharů, nemají nic společného se skutečností a mají vyvolávat negativní reakci," stěžoval si velvyslanec Ogňan Grkov, podle jehož úřadu klip k písni porušoval zákony České republiky. Žádal, aby Rada pro rozhlasové a televizní vysílání videoklip zakázala. Tomu se podivovala jak Vondráčková, která řekla, že se přece jedná o zřejmou nadsázku a že píseň neměla být k nikomu neuctivá, tak zbytek J.A.R. Autor textu, Oto Klempíř, k tomu pak dodal: "Samozřejmě je to nadsázka, my jsme proti hanobení jakéhokoliv národa." A na dotaz médií, zda kapela schválně nevyprovokovala skandál, aby si tím zvýšila popularitu, odpověděl Klempíř zcela logicky: "Proč bychom to dělali zrovna přes Bulhary? To je přece strašně složitý způsob. Takovému člověku bych popřál šťastnou cestu a úspěšnou kariéru v diplomacii."

Lou Reed + Metallica: Lulu (2011)

Lou Reed byl nekorunovaným králem New Yorku, jeden z předních představitelů nezávislé americké scény druhé poloviny 20. století, geniální skladatel a ikona hudebních intelektuálů celého světa. Metallica je americká heavymetalová skupina, která se vždy snažila promlouvat jazykem dělnické třídy a také mezi manuálně a tvrdě pracující mládeží si v 80. letech získala nejprve proslulost, což jí vlastně zůstalo až dodnes (ano, víme, jak ošemetné je jakékoliv generalizování, ale tak nějak to plus mínus skutečně je). Zdálo by se, že tyto dva hudební světy si snad ani nemohou být vzdálenější. A přesto k sobě našly cestu.

V roce 2011 Lou Reed s Metallikou vydali rovnou celé společné album, které pojmenovali Lulu. Poprvé se potkali už v roce 1997 na jedenáctém ročníku charitativního koncertu Bridge School Benefit, který v Kalifornii každoročně až do roku 2016 organizoval Neil Young. Tehdy se ale údajně jen letmo minuli v zákulisí a vzájemně si vyjádřili respekt ke svým hudebním úspěchům. Nicméně sympatie byly oboustranné. Společně na pódiu se pak potkali při jiné zvláštní akci, a sice v roce 2009 na koncertě ku příležitosti 25. výročí uvádění hudebníků do známé Rock and rollové síně slávy. Tehdy společně odehráli skladbu Sweet Jane, což byl jeden z největších hitů Reedovy legendární skupiny The Velvet Underground. A tehdy se prý v zákulisí začali muzikanti bavit o tom, že by možná nebylo od věci společně složit a natočit nějaký materiál. O dva roky později vyšlo album Lulu, které mělo být původně kolekcí Reedových starších a nevydaných věcí, natočených znovu s Metallikou coby fakticky doprovodnou kapelou. Mezi nahrávkami, které Reed kapele poslal, byly ale i dema písní k později nedokončené nové adaptaci divadelní hry Lulu od německého dramatika Franka Wedekinda.

Ty se kapele líbily a tak se hudebníci dohodli, že je společně přepracují. V kreditech alba je tak uvedeno, že zatímco texty jsou výhradně Reedovy, hudba je podepsána Metallikou a Reedem rovným dílem. Zatímco doma v USA nebyl úspěch desky nijak závratný, v Česku, kde je hojně fanoušků jak kapely, tak samotného Reeda, se toto album dostalo až na 4. příčku oficiální albové hitparády, což byl největší hitparádový úspěch desky vůbec. Lou Reed se tak ve svých devětašedesáti letech stal prvním a jediným hudebníkem, se kterým heavymetalová legenda vytvořila společný projekt. Současně se stalo posledním Reedovým albem vůbec, jelikož zemřel o pouhé dva roky později.

Jesus & Mary Chain + Scarlett Johansson: Just Like Honey (2007)

Je to jedna z nejikoničtějších filmových scén celých nultých let. Charlotte v podání Scarlett Johansson se na ulici loučí s Bobem Harrisem, jehož nezapomenutelným způsobem ztvárnil Bill Murray, on jí něco šeptá do ouška, načež nasedá do auta a odjíždí na letiště. A Charlotte sama kráčí se slzami v očích deštivou tokijskou ulicí. Ztraceno v překladu, film režisérky Sofie Copolla z roku 2003 (a vlastně tak trochu variace na film Poslední tango v Paříži), se stal okamžitým kultem, a to nejen zásluhou obou herců v hlavních rolích, ale také zvolenou hudbou. A právě zmíněnou scénu doprovází skladba od skotské indie rockové skupiny Jesus & Mary Chain s názvem Just Like Honey z jejich alba Psychocandy z roku 1985.

Čtěte také: Herecké hvězdy v hudebních klipech


Tahle vlivná kytarová kapela, kterou vedou bratři Jim a William Reedové, se v roce 1999 po nepříliš dobře přijatém album Munki rozpadla. Soundtrack k filmu však o kapelu probudil nový zájem, následkem čehož se v roce 2007 vrátila na koncertní pódia (ale fanoušci si na novou desku Damage And Joy museli počkat dalších deset let). Bratři Reedové si byli dobře vědomí, že je to právě závěrečná scéna tohoto filmu, co pomohlo oživit zájem o jejich hudbu. A jako malý dík tvůrcům a celému filmu fanoušky na svém vystoupení na kalifornském hudebním festivalu Coachella tak trochu překvapili. Do zmíněné písně totiž na pódiu pozvali přímo Scarlett Johansson, která s nimi tuto skladbu nadšenému publiku zazpívala. Její výkon byl sice poměrně falešný, nikomu z přítomných to ale moc nevadilo.

Scarlett není v hudbě úplným amatérem a v té době měla už své vlastní hudební plány. V roce 2008 totiž všechny překvapila deskou Anywhere I Lay My Head, která obsahovala převážně coververze písní Toma Waitse a na které s ní spolupracoval i David Bowie nebo členové newyorské indie rocková skupiny Yeah Yeah Yeahs. O rok později pak vydala další album Break Up, tentokrát ve spolupráci s písničkářem Petem Yornem a inspirací pro něj byly duety Serge Gainsbourga s Bridgitte Bardot. Poté založila kapelu s členkami HAIM, kterou pojmenovali The Singles, ale vydali jen singl Candy, načež je jiná kapela The Singles zažalovala za zcizení jména. Jejím dalším příspěvkem do hudebního světa je tak vynikající coververze skladby Bizzare Love Triangle od britské kapely New Order, kterou Scarlett natočila před pěti lety pro charitativní projekt na podporu výzkumu léku na AIDS se svojí novou kapelou Sugar For Sugar (což jsou v podstatě přejmenovaní The Singles). A nutno uznat, že její zastřený hlas se pro zpěv skutečně hodí skvěle. V současné době si ho můžete vychutnat ve filmu Zpívej 2 (Sing 2), kde si střihne další překvapivý "duet", tentokrát s Bonem.

Paul McCartney & Michael Jackson: The Girls Is Mine (1982) / Say Say Say (1983)

Z marketingového hlediska to prostě nemohlo selhat. A taky neselhalo. Největší hvězda černého popu a soulu Michael Jackson a patrně nejslavnější žijící popový a rockový hudebník té doby (jelikož John Lennon byl už po smrti) svoje síly poprvé spojili v roce 1982 v písní The Girl Is Mine z Jacksonova nejslavnějšího alba Thriller. O rok později pak McCartney vydal desku Pipes Of Peace, na níž byla jejich další společná skladba s názvem Say Say Say. Ta byla ve skutečnosti oběma hudebníky natočena a složena ještě dřív než The Girl Is Mine, ale McCartney nové album vydal až rok po Jacksonovi, mimo jiné i proto, aby si v hitparádách oba hudební partneři a také kamarádi zbytečně nekonkurovali (nikdo tehdy nemohl čekat, že Thriller zboří všechny hudební rekordy a hitparády opanuje na několik dalších let). Zajímavé je, když obě skladby srovnáme po zvukové stránce. Přestože o autorství se oba hudebníci podělili, The Girl Is Mine, kterou produkoval Quincy Jones společně s Jacksonem, je v podstatě uhlazená soulová balada. Oproti tomu Say Say Say, kterou produkoval George Martin (mimo jiné producent The Beatles), je o něco rockovější a víc navazuje na McCartneyho předchozí tvorbu s kapelou The Wings.

Nápad na jejich spolupráci se zrodil už v roce 1981, kdy Jackson krátce pobýval v Londýně v domě Paula a Lindy McCartneyových a s oběma se spřátelil. U jedné společné večeře pak McCartney Jacksonovi ukázal album The Beatles, kde bylo jeho jméno uvedeno coby spoluautora písní. "Toto je způsob, jak vydělat velké peníze. Pokaždé, když někdo nahraje jednu z těchto písní, dostanu zaplaceno. Pokaždé, když někdo tyto písně hraje v rádiu nebo na koncertě, dostanu zaplaceno," řekl tehdy McCartney Jacksonovi. Jacksona to inspirovalo a hned druhého dne prý začal psát zárodky obou písní, které pak McCartneymu ukázal, společně je dopsali a také nahráli. Zejména Say Say Say byla obrovským hitem, dostala se na první příčku hitparád mnoha zemi včetně USA. Kamarádství mezi oběma muzikanty však byl konec, když se Jackson na McCartneyho doporučení rozhodl investovat do autorských práv na slavné písně a McCartneyho přeplatil v aukci na společnost ATV Music Publishing, která mimo jiné vlastnila i práva na písně The Beatles. Tedy i ty, které napsal McCartney.

Psali jsme: Smrt jim sype. Kolik vydělaly největší hvězdy po svém skonu?

Fall Out Boy + Elton John: Save Rock And Roll (2013)

Britský zpěvák a skladatel Elton John je jednou z největších žijících postav populární hudby. Zejména v 70. letech byl považován za jednoho ze spasitelů popové, ale také rockové hudby. Právě tuto roli mu přisuzoval i výše zmíněný John Lennon, který byl Eltonovým velkým fanouškem. V době největší slávy neslo jména Eltona Johna přibližně deset procent všech alb, která se celosvětové prodávala, což je docela surreálná představa. Pro mladší generace však byl zejména od 90. let sir Elton John spíš páprdou, který píše příšerné slaďáky a má nastřelené vlasy. A jehož hudba už může zajímat možná jen jejich otce a matky, ale spíš babičky a dědečky. Elton však byl skutečně bombarďák, o čemž mohl jakéhokoliv pochybovače před dvěma lety přesvědčit skvělý životopisný film Rocketman.

Pochybnosti však o tom nejspíš neměla ani americká rocková parta Fall Out Boy, která Eltona pozvala coby hosta do titulní skladby svého pátého studiového alba z roku 2013. To, možná i v duchu toho, co bylo psáno o pár řádek dříve, pojmenovala Save Rock And Roll. Na té se kapela pokoušela přijít s novým, možná více popově orientovaným zvukem. Nahrávání se dostalo do slepé uličky a kapela nevěděla kudy dál. Už někdy předtím se přitom členové Fall Out Boy dozvěděli, že je Elton John údajně fanouškem jejich hudby, a tak se začali žertem bavit o tom, že by jej na desku pozvali. Nakonec se však odhodlali Eltona skutečně oslovit s přímou nabídkou na spolupráci. K jejich úžasu bez váhání souhlasil. Členové kapely pozastavili nahrávání desky, které probíhalo v Kalifornii a odletěli za Eltonem, který tou dobou pobýval v Atlantě. Tady mu pustili demáče svých písní a byl to prý právě Elton John, kdo jim mimo jiné dodal sebedůvěru a řekl jim, že je jejich nový materiál podle něj skvělý. "Hodně nám to vychválil. Řekl 'moc se mi líbí název té desky i to, kam to směřuje'. Je to super,“ vzpomínal na to později člen kapely Patrick Stump. Kapela si původně myslela, že Elton bude chtít nahrát part piana sám, ale když jej prý slyšel, řekl jen "Ó, kdo nahrál piano?" Když Stump nesměle zvedl ruku, Elton přidal "Super. Měl bys hrát víc." Rozhodující je, že fanoušci Fall Out Boy tuto spolupráci přijali skvěle a album (hostovali zde i Courtney Love, rapper Big Sean a zpěvačka Foxes) poslali rovnou na první příčku americké rockové hitparády.




Titulní foto: Profimedia

Podcast