Drogy, ženy, žárlivost, skok na palmu: Proč se rozpadly slavné kapely historie?

"Rozdílné názory na další umělecké směřování," tak zní nejčastější odůvodnění, jimiž slavné hudební skupiny zásobují fanoušky a tisk poté, co se definitivně rozhodly to zabalit a vydat se vlastními cestami (aby často zjistily, že to nebyl dobrý nápad, a že sólová kariéra nevyšla podle jejich představ, ale to už je jiný příběh). Někdy však skutečné důvody časem vyplavou na povrch a občas jsou skutečně docela překvapivé. Vybrali jsme některé z těch nejslavnějších.

Simon & Garfunkel

Dvojice Paul Simon a Arthur "Art" Garfunkel založila společný hudební projekt už během docházky na základní školu. Původně spolu začali hrát proto, aby procvičovali harmonie, nakonec ale zjistili, že jsou schopní psát písničky (tedy především Simon), jimiž jsou schopní zaujmout i své spolužáky. Na úplném začátku si přitom říkali Tom & Jerry. Průlom přišel se soundtrackem k filmu Mika Nicholse Absolvent z roku 1967, z nějž se do světa rozlétla píseň Mrs. Robinson. A od ní se dvojice, známá už pouze jako Simon & Garfunkel, postupně dostala až mezi nejslavnější světová hudební uskupení 60. let a přibližně stovce milionů prodaných desek.

Jejich společná kariéra však skončila poměrně brzy, a to po vydání páté desky, legendárního alba Bridge Over Troubled Water z roku 1970. Neshody mezi dvojicí byly dlouhodobé, traduje se, že Garfunkel žárlil na Simonovu schopnost psát skvělé písně, Simon zase na Garfunkelův cherubínský hlas i vzhled. Jejich rivalita však ještě zesílila poté, co Mike Nichols dvojici obsadil do své adaptace slavného románu Hlava 22, Simonovu postavu však nakonec z filmu vystříhal a zůstal v něm tak jen Garfunkel. A když pak Nichols Garfunkelovi nabídl, aby hrál i v jeho dalším filmu Tělesné vztahy z roku 1971, ten nabídku přijal, ale raději to svému hudebnímu partnerovi vůbec neřekl v obavě, že by Simon zuřil a ukončil s ním spolupráci. Simon se to však později samozřejmě dozvěděl a… zuřil a ukončil s ním spolupráci. Nicméně zlá krev neměla dlouhého trvání, ke společnému nahrávání se Simon & Garfunkel sice nikdy nevrátili, odehráli spolu ale několik slavných vzpomínkových koncertů včetně slavného koncertu v newyorském Central Parku v roce 1981, jemuž prý přihlíželo až půl milionů lidí.

The Smiths

Pravidla britského nezávislého popu v osmdesátých letech výrazně přepsala manchesterská skupina The Smiths, jejíž jádro tvořil hlavně zpěvák Patrick Morrissey a kytarista Johnny Marr. A jejich melancholické, hořkosladké písně z každodenního života běžných Britů jsou dodnes ukázkovou učebnicí toho, jak dostat závažná sociální a politická témata i do melodicky i aranžérsky velmi přístupných písní. Prakticky celá kariéra skupiny však byla ve znamení konstantní války dvou eg, tedy Marra a Morrisseyho. A jejich animozita s lety rostla. Morrissey měl Marrovi za zlé, že coby kytarista hostuje na albech jiných kapel, jako The Pretenders, The The a založil dokonce společný projekt s Bernardem Sumnerem z New Order, pojmenovaný Electronic. Poslední kapkou pak prý měla být jeho plánovaná spolupráce s Pet Shop Boys, s nimiž se Marr potkal náhodou v roce 1987 v hotelovém výtahu v Los Angeles a navzájem si pochválili alba (Marr pak skutečně hostoval na albu Pet Shop Boys z roku 1990 s názvem Behaviour).

A Marr zase neměl pochopení pro Morrisseyho oblibu popu 50. a 60. let a chuť točit coververze svých oblíbených věcí z tohoto období. A když The Smiths po Morrisseyho naléhání v roce 1987 natočili cover písně Work Is A Four Letter Word od zpěvačky Cilly Black, Marr si řekl, že toho bylo tak akorát a prásknul za sebou dveřmi. Od té doby zejména britští novináři dvojici častují dotazy, zda se někdy ke spolupráci vrátí, na což jednou Morrissey odpověděl slavným výrokem: "To už raději sním svoje vlastní koule. A to jsem vegetarián."

Oasis

Rozpad skupiny Oasis byl jednou z největších hudebních událostí britské hudební scény počátku milénia, a to nejen proto, že se jednalo o jednu z největších britských hudebních skupin vůbec, ale navíc proto, že její jádro tvořili bratři Liam a Noel Gallagherové. O jejich vztahu ani jich samotných si není třeba dělat žádné velké iluze. Oba bratři vyrostli v relativně drsných poměrech a jejich vystupování nikdy neoplývalo nějakou přehnanou uhlazeností. Přesto, nebo možná právě proto, se stali miláčky zejména britské dělnické mládeže, ale třeba i fotbalových fanoušků a celosvětově prodali přes 75 milionů desek. K třenicím však docházelo často. Jednou například Noel Liama přetáhl po kebuli pálkou na kriket za to, že do jejich nahrávacího studia přitáhl několik úplně cizích lidí.

Noela pak Liam vytočil také tím, že přišel na nahrávání MTV Unplugged dost vyjetý a ještě po celou dobu natáčení staršího (a podle všeho taky inteligentnějšího) Noela provokoval. Pohár však přetekl až v roce 2009, kdy dvojice bez větších detailů ohlásila konec Oasis a začátek sólových kariér. Pravý důvod prozradil Noel až o dva roky později. Údajně šlo o to, že Liam krátce předtím rozjel vlastní oděvní značku Pretty Green a trval na tom, aby následující turné Oasis sloužilo mimo jiné jako její propagace. Noel však nesouhlasil s tím, aby se oblečení Pretty Green prodávalo natvrdo ve stáncích s merchandisingem, a tak se rozhodl definitivně skupinu Oasis, pro níž napsal prakticky všechny hity, rozpustit. Liam, ale s touto verzí jejich rozchodu nebyl úplně spokojen, následně proto bratra zažaloval pro urážku na cti a na Twitteru ho nazval bramborou. Velmi elegantní.

Rage Against The Machine

Devadesáté roky minulého století by v populární hudbě určitě vypadaly jinak, nebýt toho, že v Los Angeles vznikla čtveřice, která si do svého názvu vetkla název jedné z kapitol z Marxova Kapitálu. Ostatně samotný název kapely, ať už si o Marxovi, marxismu či neomarxismu myslíme cokoliv, velmi dobře vystihoval její buřičskou a anarchistickou podstatu, s níž bojovala proti americkým korporacím, kapitalismu, imperialismu a také zahraniční politice Spojených států. Připomeňme, že například v roce 1996 bylo cenzurováno jejich vystoupení v pořadu Saturday Night Live na které si na kytarový zesilovač vyvěsili americkou vlajku vzhůru nohama anebo že v roce 2000 rozpoutali pouliční nepokoje svým vystoupením v ulicích Los Angeles v průběhu sjezdu demokratické strany.

Bouřlivá nátura kapely vyšla najevo i během udílení cen MTV Video Music Awards za rok 2000. RATM zde byli nominování za své skvělé video Sleep Now In The Fire, které pro ně natočil slavný dokumentarista a další kritik Ameriky Michael Moore, v kategorii Rockový videoklip. Nakonec však cenu slízli Limp Bizkit, což členy Rage Against The Machine rozzuřilo, zejména kvůli tomu, že to vnímali jako jistou formu cenzury jejich klipu. Nejvíc dal najevo svoji nevoli baskytarista kapely Tim Commerford, který během udílení ceny na protest vyšplhal na obří plastikovou palmu, která sloužila jako dekorace pódia a během děkovné řeči Limp Bizkit s ní začal zuřivě třást. Ochranka jej z dekorace sundala a mezi ním a sekuriťáky došlo ke strkanici, následkem čehož Commerford strávil noc za mřížemi. Znechucený však byl i frontman skupiny Zac de la Rocha, který v následujících dnech prohlásil, že neudělení ceny RATM na předávání cen vnímá jako neúspěch ve snaze Rage Against The Machine o dosažení svých politických a hudebních cílů a že skupina končí svojí existenci. Čtveřice obnovila svoji činnost v roce 2007, ale po čtyřech letech se cesty hudebníků znovu rozešly. K druhému reunionu kapely došlo v roce 2019, ale plánům pro další světové turné prozatím učinil přítrž covid.

Pixies

Žárlivost na úspěch kolegů není ve světě hudebních skupin vůbec ničím výjimečným. Ostatně říká se, že i Lennon a McCartney (viz dále) na sebe ustavičně žárlili, nicméně současně byli oba natolik talentovaní, že ze své věčné rivality vykřesaly nejzářivější momenty světové populární hudby všech dob. Někdy však tato žárlivost může být i destruktivní. Své o tom vědí fanoušci americké indie rockové kapely Pixies, která je považována za jednu z nejzásadnějších kytarových kapel všech dob, a za svoji přímou hudební inspiraci ji uváděl i Kurt Cobain nebo členové Radiohead, miloval je i David Bowie. Pod pokličkou tu však během několika let existence kapely bublala rostoucí nevraživost frontmana a lídra kapely Black Francise vůči basistce Kim Deal. Tu Black našel na inzerát a bez váhání ji přijal.

Nečekal ovšem, že se Kim, s níž se občas dělil i o mikrofon, stane miláčkem fanoušků Pixies a Blacka začne zastiňovat. Olej do ohně přilil i sám Cobain, když prohlásil, že by si přál, aby Kim pro Pixies psala více skladeb, protože složila píseň Gigantic, která je podle něj v jejich repertoáru vůbec nejlepší. To prý Blacka nakrklo natolik, že místo aby dal kolegyni v kapele větší autorský prostor, naopak všechny nové písně, které na zkoušky přinesla, nemilosrdně odmítal. Samozřejmě s tím v kapele rostlo napětí, načež se jednoho dne Black rozhodl, že v roce 1993 kapelu rozpustí. A zatímco kytaristovi Joey Santiagovi to alespoň zavolal, Kim a bubeníkovi Davidu Loveringovi to oznámil pouze prostřednictvím zaslaného faxu. Kim však příliš netruchlila, ještě téhož roku totiž vydala album Last Splash se svojí druhou partou, kapelou Breeders, pro níž napsala i pozdější obrovský hit Cannonball, který předtím neúspěšně nabízela i Pixies, a s nímž na čas celou dosavadní kariéru Pixies hravě zastínila. Black a Kim se však dokázali usmířit a v roce 2004 udělali velký a slavný reunion v původní sestavě, během nějž zavítali například i do pražského Paláce Akropolis. Po pár letech však Kim z kapely odešla podruhé a ta dnes koncertuje a desky vydává dále bez ní.

The Beatles

Rozpad The Beatles byl velmi specifický a do hudební terminologie zavedl nový fenomén, označovaný jako "syndrom Yoko Ono". V podstatě označuje vliv ženy, která je partnerkou jednoho z hudebníků, ale není přímo členem uskupení, mezi jednotlivými hudebníky však vyvolává stále větší napětí a vede k zániku kapely. V našich podmínkách se v kuloárech hovoří o tom, že podobný vliv měla na konec skupiny The Nightwork Táňa Vilhelmová, tedy partnerka Vojty Dyka, a zejména její antipatie k partnerce jeho spoluhráče Jakuba Prachaře, jíž byla Agáta Hanychová. Ale dodáváme, že se zde pohybujeme skutečně spíše v rovině drbů. U The Beatles tím pravým důvodem měla být Lennonova partnerka Yoko Ono, která se k nelibosti zbylé trojice stala jakýmsi nehrajícím pátým členem kapely a přítomná byla i například ve studiu během posledních nahrávacích session kapely, kdy se s ní navíc Lennon o všem radil. Velmi pravděpodobně to skutečně byla ta pomyslná poslední kapka, kdy pohár přetekl a Paul McCartney v roce 1970 oznámil odchod z The Beatles (dodejme, že už o rok dříve z kapely na krátko v tichosti odešli i George Harrison a Ringo Starr, ale zase do ní vrátili, aniž by si fanoušci čehokoliv všimli).

Ale ve skutečnosti nejsou fanoušci The Beatles k Yoko Ono tak úplně spravedliví, jelikož těch důvodů bylo pochopitelně za ta léta více. Patří mezi ně Lennonovo období na heroinu, smrt jejich manažera a skutečného pátého člena Briana Epsteina v roce 1967, který dokázal v dobách rozkolů jednotlivých členů působit jako tmel, Harrisonova počínající sólová kariéra, snaha McCartneyho o stále dominantnější pozici v kapele, ale třeba také to, že McCartney toužil vrátit se na koncertní pódia, což Lennon striktně odmítal a vlastně se začal úplně stranit lidí. A pak také neshody kolem finální podoby jejich posledního alba Let It Be, do níž výrazně zasahoval i producent Phil Spector (opět k nevoli McCartneyho). Když to sečtete a navrch přidáte chlapíka, který je posedlý vlastní holkou a navíc trpí potřebou neustále všem kamarádům otloukat o hlavu, jak je skvělá, máte recept na rozpad kapely, ať je sebegeniálnější a sebeúspěšnější, prakticky zaručený. Nicméně o možném reunionu "Fab Four" se mluvilo po celá sedmdesátá léta a je pravda, že se tu a tam bývalí spoluhráči při různých příležitostech pracovně sešli, ačkoliv skutečný návrat The Beatles to nikdy nebyl. Jakýmkoliv dalším plánům pak zatnula tipec nesmyslná a tragická vražda Johna Lennona v roce 1980.



Foto: Profimedia.cz

Podcast