Dejte si Bacha. Když pop opisoval od klasiků

Existuje celá řada popových a rockových písní, které přímo vycházejí ze známých děl klasické hudby. A do některých byste to možná ani neřekli.


Queen
- It's Hard Life

Že je Freddie Mercury milovníkem opery, je obecně velmi dobře známo. Ostatně jedno album skupiny Queen, vydané v roce 1975, se přímo jmenovalo A Night At The Opera. Mercury byl velkým milovníkem opery jako takové, ale svým způsobem jej i vzrušovala její pompéznost. Jak kdysi prozradil v jednom rozhovoru Brian May, Mercuryho rajcovala představa, že na ulici sbalí levného prostituta a vezme jej s sebou do nejdražší lóže londýnské opery. Což jenom znázorňuje kontrasty v Mercuryho umělecké duši.

I když řada písní Queen obsahuje pasáže, které klasiku či operu připomínají, viz například slavné intermezzo skladby Bohemian Rhapsody a dokonce nahrál společné album s operní pěvkyní Montserrat Caballé, existuje minimálně jedna píseň, která si melodii jedné operní árie přímo vypůjčila. Je to ono slavné intro skladby It's Hard Life z desky The Works z roku 1984. Melodie totiž pochází z první opery Pagliacci (Klauni) skladatele Ruggera Leoncavella, kterou napsal v roce 1892. Jedná se o stále slavnou a často uváděnou operu a árii s pasáží, z níž Mercury vycházel, můžete znát i v podání Luciana Pavarottiho.


Elvis Presley - Can't Help Falling In Love

Je to vůbec jeden z největších hitů Elvise Presleyho a dost možná nejslavnější balada vůbec. Podepsán je pod ní trojlístek skladatelů Hugo Peretti, Luigi Creatore a George David Weiss, kteří mají samostatně i dohromady na kontě celou řadu dalších hitů (za všechny jmenujme skladbu The Lion Sleeps Tonight). A vlastně původně nebyla určena pro Presleyho, ze začátku se počítalo s tím, že ji bude zpívat žena. Její původní název proto zněl Can't Help Falling In Love With Him. Nakonec se však v mírně přetextované verzi dostala na Presleyho album Blue Hawaii z roku 1961.

A později ji s velkým úspěchem přezpívali například i UB40 (jejich verze zněla v americkém erotickém thrilleru se Sharon Stone s názvem Někdo se dívá) či švédská popová skupina A-Teeens. Málokdo však už dnes ví, že melodie je postavená na ústředním melodickém motivu francouzské písně Plaisir d'amour (Rozkoš lásky), kterou už v roce 1784 složil v Bavorsku narozený hudební skladatel Jean-Paul-Égide Martini, známý ve světě klasické hudby též jako Martini Il Tedesco. A když si ji poslechnete, okamžitě v ní Presleyho hit poznáte.


Psát originální písně? Lepší dobře ukrást...




Radiohead - Exit Music (For A Film)

Název této písně od skupiny Radiohead z jejich slavného alba OK Computer z roku 1997 není náhodný. Oxfordská pětice píseň skutečně napsala původně pro film, a to konkrétně pro slavnou moderně pojatou adaptaci Romeo + Juliet režiséra Baze Luhrmana. Luhrman prý skupině pustil posledních třicet minut z nehotového filmu a požádal Radiohead, aby ji doprovodili svojí hudbou. Konkrétně se mimo jiné jednalo o scénu, ve které si představitelka Julie, herečka Claire Denes, drží pistoli u hlavy. A v kapele tato scéna zanechala takový dojem, že okamžitě začali skládat hudbu k ní.

Píseň Exit Music (For A Film) můžeme slyšet u závěrečných titulků filmu, na samotném soundtracku k němu se však na přání Radiohead neobjevila. Byla to navíc prý vůbec první píseň z chystaného nového alba Radiohead, která prý položila základ toho, kam chtěla skupina desku hudebně i náladou směřovat. Nicméně ten motiv piana a vlastně akordový postup, na kterém písně stojí, poměrně jasně vychází z melodie Prelude, Op. 28, No. 4 polského skladatele Frédérica Chopina z roku 1938. A jen tak pro zajímavost, Chopin si tuto skladbu vyžádal zahrát na svém pohřbu o jedenáct let později.


Beatles - Because

Měsíční sonata z roku 1801 od skladatele Ludwiga van Beethovenea (přesněji řečeno Piano Sonata No. 14, u níž se přídomek "měsíční" zažil až po Beethovenově smrti) je jedním z vůbec nejslavnějších a nejkrásnějších kousků klasické hudby. Beethoven ji složil a věnoval své oblíbené žákyni, hraběnce Giuliettě Guicciardi (tehdy bylo zvykem že i nejlepší skladatelé vyučovali hudbě členy šlechtických rodin). Ke složení písně tato klasická melodie inspirovala i jednoho z největších hudebních velikánů 20. století, Johna Lennona.

Konkrétně se jedná o skladbu Because, která vyšla na albu Abbey Road skupiny The Beatles z roku 1969. Samotný vznik skladby i inspiraci Beethovenem přiznal bez vytáček sám Lennon: "Yoko seděla u piana a hrála Měsíční sonatu. Ona měla totiž klasické hudební vzdělání. Poslouchal jsem ji a říkám: 'Mohla bys, prosím, ty akordy zahrát pozpátku?' A přesně podle toho jsem pak složil skladbu Because," prozradil Lennon. Nicméně v tomto případě se jedná skutečně pouze o inspiraci spíše než o kopírování. Ostatně Lennonova skladba má hlavní melodické arpeggio v sinusoidě, zatímco u Beethovena bylo vzestupné. A navíc je Because i v jiné tónině.


Procol Harum - A White Shader Of Pale

A pojďme k jinému klasikovi, Johannu Sebastianu Bachovi. Jeho vliv bychom našli v celé řadě rockových skladeb, ostatně rockoví a metaloví hudebníci se k vlivu Bacha vždy velmi hrdě hlásili. Nicméně jasné stopy Bacha lze najít i ve skladbě, která je jednou z nejznámějších písní, jejíž ústřední motiv je postavený na Hammondových varhanech čili hammondkách. Jedná se o skladbu A White Shade Of Pale z roku 1967 britské rockové skupiny Procol Harum, její největší hit vůbec.

Motiv, který píseň otevírá, je velmi jasně inspirovaný melodií se stroze znějícím názvem Orchestral Suite No. 3, který té nádherné hudbě sfér, jíž pojmenovává, vlastně vůbec nesvědčí a proto se jí někdy říká jednoduše Air. Jedná se o jeden z Bachových nejznámějších hudebních kousků, která se objevil i v bezpočtu filmových scén. Mimo jiné právě tato melodie zní ve scéně z thrilleru Sedm režiséra Davida Finchera, ve které jde starší z detektivů v podání Morgana Freemana do knihovny hledat stopy po mystickém vrahovi. A sám frontman Procol Harum, klasicky hudebně vzdělaný Gary Brooker, který je autorem písně, tuto inspiraci Bachem přiznal, když dodal: "Nebylo to tak, že bych vědomě chtěl zkombinovat Bacha s rockem. Spíš to bylo tou Bachovou hudbou, kterou jsem měl od dětství hluboko v sobě."

"Inspirace" nepramení jen z klasiky: Velká hudební loupež



Eric Carmen - All Be Myself

Tady je to jasné jako facka a v tomto případě autor písně prakticky převzal hotový klasický kousek a opatřil ho textem. Tím autorem je americký skladatel a zpěvák Eric Carmen a písní All Be Myself z roku 1975, kterou proslavila především verze od Celine Dion z roku 1997. I kdyby se Carmen vykrucoval sebevíc, což nedělal, nikdy nemůže popřít, že jeho píseň je přesnou kopií druhé věty (Adagio sostenuto) z Piano Concerto No. 2 v C moll, Opus 18 od jedno z nejslavnějších ruských skladatelů, Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova.

Ten toto své dílo napsal v letech 1900 a 1901, z čehož je jasné, že je to práce, která zabrala víc než jedno odpoledne. A v době, kdy Carmen skladbu napsal, v USA už byla práva na její užití volná. Nicméně – a to Carmen nevěděl – neplatilo to pro zbytek světa. A tak píseň podepsal svým vlastním jménem. Následně ho však kontaktovali dědicové práv na Rachmaninovu hudbu s tím, že melodie je autorsky chráněná a Carmen si ji tedy nemůže jen tak ukrást. Obě strany pak dospěly k dohodě, podle které 12 procent ze všech zisků z této písně, a také z další Carmenovy písně Never Gonna Fall In Love Again, která zase vycházela z úryvku z Rachmaninovy Symfonie č. 2, jde k dědicům ruského skladatele. Je to moc nebo málo? Posuďte sami podle přiložených ukázek.


2 Unlimited - The Real Thing

Nejen rockeři se inspirovali u Bacha. Každý, kdo pamatuje holandské eurodance duo 2 Unlimited, které v 90. letech kralovalo všem diskotékám kontinentální Evropy, vlastně dost možná někdy na tanečním parketu trsal na Bacha. Konkrétně se jednalo o jejich skladbu The Real Thing z roku 1994, která byla celkem přímočaře postavená na ústředním motivu Bachovy skladby Tokáta a fuga d moll, kterou tento hudební génius napsal patrně už v roce 1704 (hudební historici si tím však nejsou jisti).

Vlastně se dá říct, že je tato melodie přímo vlajkovou lodí toho, že i na tak komplexní a monumentální nástroj, jakým jsou kostelní varhany, se dá zahrát poměrně jednoduchý a nesmírně efektivní riff s velkým hitovým potenciálem. O tom se ostatně přesvědčili i samotní 2 Unlimited když ten dramatický motiv použili (velmi mírně obměněný) do své skladby. Ta se totiž stala jedním z jejich největších hitů a úspěšně brázdila hitparády mnoha zemí Evropy včetně Rakouska, Švýcarska, Norska nebo Francie.


The White Stripes - Seven Nation Army

Jack White, lídr dnes už neexistující garage rockové skupiny The White Stripes, kterou tvořil se svojí bývalou ženou Meg, byl vždy staromilec. Ostatně dodnes prý nemá mobilní telefon ani počítač. A současně je o něm známo, že byl v mládí velkým milovníkem klasické hudby, jejíž vlivy se promítly i do jeho vlastní hudební tvorby. Asi největším hitem The White Stripes byla skladba Seven Nation Army, která v roce 2003 vyšla na jejich albu Elephant.

Poměrně záhy se však začaly ozývat hlasy z řad klasických hudebníků, že ten sedminotový kytarový riff, na kterém celá skladba stojí a který se stal mimo jiné i fotbalovým chorálem, ve skutečnosti není Whiteův, ale že pochází od rakouského skladatele Antona Brucknera. Konkrétně pak má být z jeho Symfonie č. 5 z roku 1876. Abychom však byli spravedliví, přestože Brucknerova symfonie skutečně obsahuje pasáž s prakticky totožným notovým postupem, Bruckner je použil v trochu odlišném rytmu a kadenci. Zda se tedy v tomto případě Jack White inspiroval vědomě, či mu melodie vyskočila z podvědomí (sám White tvrdí, že jej tento riff napadl během zvukové zkoušky před koncertem) je otázka, která nejspíš zůstane nezodpovězena.


Little Mix - Little Me

Inspirace klasickou hudbou se nevyhýbá ani přímočarému rádiovému popu. Příkladem za všechny může být hit z roku 2013 od britské dívčí popové skupiny Little Mix nazvaný Little Me. Ten byl přímo postavený na samplu skladby francouzského skladatele Gabriela Faurého, známé jako Pavane z roku 1887. To byla původně skladba složená pouze pro piano, sám autor ji ale později přearanžoval pro celý orchestr.

A samotná melodie je postavena na pravidlech klasického španělského tance stejného jména, oblíbeného u dvora. Překvapivě fanoušky této teen popové skupiny hudba stará staletí neodradila, díky čemuž se skladba dostala až na 14. příčku oficiální britské singlové hitparády. Zda z toho něco měli i dědicové Faurého, netušíme, vzhledem k tomu, že autorská práva platí zpětně pouze sedmdesát let, pak je pravděpodobné, že nikoliv.




Foto: Profimedia.cz

Podcast