10 let bez Amy Winehouse: Písně, kterými si zajistila nesmrtelnost

Dnes je to přesně deset let, co zemřela Amy Winehouse. Bez přehánění patrně největší fenomén mezi světovými zpěvačkami, který nám dala první dekáda nového tisíciletí. Vybrali jsme pro vás sedm písní, jejichž zásluhou se však už za svého života stala nesmrtelnou.

Fuck Me Pumps (2003)

Debutové album Frank, které Amy Winehouse z velké části napsala a nahrála se svým tehdejším hudebním partnerem, producentem Salaamem Remim, jasně ukázalo potenciál, která v sobě zpěvačka má. A že se u ní mimořádný pěvecký talent a charakteristický projev mísí s geniálním autorským rukopisem a autentičností, která posluchače doslova strhne. Album Frank byl však debut, který byl sice vyhraněný autorsky, ale nikoliv ještě producentsky. Po zvukové stránce totiž deska nijak zázračně nevybočovala z toho, co bylo tehdy na globální R'n'B scéně běžné. V Anglii se však už tehdy stala relativně úspěšnou a prodalo se jí přes milion kusů, což na debutující zpěvačku opravdu není špatné. Zásluhu na tom měl i singl Fuck Me Pumps.

Vtipná a ironická píseň, v jejímž textu si Amy střílí ze všech zlatokopek, které se našlechtěné, s kabelkou Gucci na rameni a na jehlových podpatcích (právě těm se v anglickém slangu přezdívá "fuck-me pumps") každý večer cpou do nóbl barů, aby tam klofly nějakého fotbalistu s nadějí, že se za něj provdají, ale nakonec dopadnou pouze jako holka na jednu noc. Písnička sice nedosáhla vrcholu britské hitparády, ani se mu nepřiblížila (nejvýše byla #65), ale Amy, která v klipu písně kráčí londýnský ulici s mikrofonem (a na jehlových podpatcích) s ní však o sobě dala jednoznačně vědět světu.

Will You Still Love Me Tomorrow? (2004)

Amy Winehouse měla šedesátkovou hudbu v krvi a během své kariéry natočila i cover verzi písně, kterou v roce 1960 složila manželská autorská dvojice Gerry Goffin a Carole King. Ta proslula celou řadou hitů té doby, jako The Loco-Motion, který jako první nazpívala Dee Dee Sharp, a dlouhou dobu spolupracovali s fenomenálním producentem, skladatelem (a usvědčeným vrahem) Philem Spectorem. Jejich baladu s názvem Will You Still Love Me Tomorrow? nazpívala původně dívčí čtveřice The Shireless. Jednalo se o historicky první píseň, zpívanou výhradně černošskými zpěvačkami, která se dostala na první příčku americké hitparády.

Píseň zazněla v celé řadě filmů, mimo jiné jsme ji mohli slyšet v proslulém Hříšném tanci, kde doprovázela scénu, při níž Baby (Jenniger Gray) s Johnnym (Patrick Swayze) poprvé strávila noc. Cover verze této písně bychom spočítali stěží (nahráli ji Bryan Ferry, Bee Gees, Everything But The Girl i Ben E. King), svoji pak v roce 2004 nahrála i Amy Wihenouse pro soundtrack k pokračování úspěšného filmu Deník Bridget Jonesové, který se jmenoval Bridget Jonesová: S rozumem v koncích. Nutno říct, že Amy Winehouse v té době ještě nebyla globální hvězdou první velikosti, za sebou měla teprve zmíněné debutové album Frank (2003). Nicméně producentům, kteří hledali britskou zpěvačku, která by věrohodně ztvárnila atmosféru šedesátkového soulu, se jevila jako skvělá volba. Pozdější úspěchy Amy Winehouse právě na tomto poli jim pak daly jednoznačně za pravdu.

Rehab (2006)

Když Amy vydala singl Rehab, což byl její první singl z druhého alba Back To Black, všem bylo jasné, že se stalo něco mimořádného. Deska, kterou produkoval mladičký britsko-americký producent Mark Ronson a celou ji vykoupal ve zvuku klasického amerického šedesátkového motown, které Amy tolik milovala, naplno ukázala potenciál, který v sobě tahle zpěvačka má. Všechny však zaujala už písnička, ve které mladá zpěvačka bez jakýchkoliv vytáček přiznává, že její okolí naznačuje, že by se měla jít léčit z alkoholismu, ale jí se nechce. Navíc má tahle historka reálný základ.

Mark Ronson později popsal, že se jednou s Amy, když byla v New Yorku, vydali na nákupy. A onu mu mezi řečí povídá, že se jí její táta snaží přivést k rozumu a posílá jí do léčebny: "Doslova mi Amy povídá 'Snaží se mě přesvědčit, že bych měla jí na odvykačku, ale já mu říkám, pfff ne, ne a ne'. V tu chvíli se mi nad hlavou rozsvítila žárovka. Správně bych se asi měl zajímat o to, jak se kvůli tomu cítí, ale místo toho jsem řekl, jenom: 'Hele, jdeme zpátky do studia'," vzpomínal na to později Ronson. Skladba sice nebyla první mezi singly v Británii (#7) ani v USA (#9), ale i tak byla jedna věc jasná. Je tu nová hvězda, která září hodně jasně a vysoko.

You Know I’m No Good (2006)

Druhým singlem z desky Back To Black byla skladba, do které si producent Mark Ronson vypůjčil basovou linku a beat z hitu Jump Around od americké rapové kapely House Of Pain. Jedná se o jednu ze zpovědí Amy na téma hříchů, kterých se ve svém životě dopustila, a je to vpravdě brutálně upřimná píseň. Ostatně stejně jako všechny v její diskografii. Zajímavé je, že v textu Amy zmiňuje i britského herce Rogera Moora, jednoho z nejznámějších představitelů agenta 007.

A to ve verši "By the time I'm out the door/ You tear men down like Roger Moore" ("A v okamžiku, kdy vycházím ze dveří, trháš mě na kusy jako Roger Moore"). Sám herec k tomu později ironicky poznamenal, že vůbec netuší, proč si Amy do textu vzala právě jeho jméno, ale patrně nemohla najít žádné jiné jméno, které by se rýmovalo s "door". Tato píseň existuje ve dvou verzích, v jedné hostuje i americký rapper Ghostface Killah z legendární rapové kapely Wu-Tang Clan. Ta však vyšla pouze na jeho sólové desce More Fish.

Back To Black (2006)

Pokud bychom hledali nejsmutnější z písní Amy Winehouse, a to se prosím bavíme o někom, kdo měl opravdu hodně smutný repertoár, byla by to dost možná titulní píseň jejího druhého alba, která vyšla i jako třetí singl z něj. V té, jak je dobře známo, Amy popisuje svoji nešťastnou lásku k jejímu osudovému muži, jímž byl Blake Fiedler-Civil. Místní grázl a feťák, který si Amy omotal kolem prstu a ta mu byla naprosto oddaná, přestože jí dost okatě využíval, podváděl ji a dokonce ji na čas opustil, když se vrátil ke svojí bývalce. A právě o této etapě svého života, kdy se Amy utápěla v žalu a stesku po své lásce, vypráví text písně Back To Black, která se dá vnímat i jako přesmyčka z "Back To Blake" (tedy "Zpátky k Blakeovi"), což bylo přesně to, po čem Amy bytostně toužila.

"Back To Black je o tom, když skončí váš vztah a vy se v mysli vracíte k dobám, kdy vám bylo fajn. Můj ex se vrátil ke svojí dřívější holce a já jsem se vrátila k pití a temnotě," řekla k tomu Amy později, ještě předtím než se však Blake vrátil k ní, aby se v roce 2007 vzali. S ohledem na to, jak Amy dopadla, se však můžeme tázat, zda to byla ta nejlepší věc, co ji potkala. Jinak album Back To Black se dostalo i zásluhou písně, která jí dala jméno, až na sedmou příčku americké albové hitparády a bylo to nejvýše, kam se vyšvihla skladba britské zpěvačky v celé dosavadní historii Billboard Chart. O dva roky později tento rekord překonala Joss Stone, která byla se svojí deskou Introducing… Joss Stone na místě druhém.

Čtěte také: Tohle teď neposlouchejte! 13 nejdepresivnějších songů

Tears Dry On Their Own (2006)

Stejně jako ostatní písně z alba Back to Black, i tato byla napsána v obtížném období života Amy Winehouse. Tedy v době rozchodu s Blakem, který ji po citové stránce naprosto zdevastoval. V rozhovoru pro deník Sun Amy vysvětlila: "Tears Dry On Your Own je skladba o rozchodu s Blakem, mým bývalým. Většina z těchto písní je o něm. Neměla jsem si s ním vůbec začínat, protože už v té době byl s někým zapletený, s někým, kdo bydlel až příliš blízko mého domova. Tahle skladba je o tom, když se s někým rozejdeš, jsi z toho v háji a řekneš si 'ano jsem z toho zdrcená, ale překonám to'. A přesně to mám taky v plánu." Mimochodem pár dní poté, co Amy zemřela, konkrétně 31. července 2011, se píseň vrátila do britské hitparády. A to symbolicky na čísle 27, tedy stejném, jaký byl její věk v době smrti.

Love Is A Losing Game (2006)

Prakticky totožné téma jako předchozí písně měl i poslední singl z desky Back To Black. Píseň Love Is A Losing Game je opět velmi otevřená píseň o zlomeném srdci se spoustou intimních detailů. Novináři se i ptali, zda Amy nemá problém s tím se v písních takto veřejně obnažovat a zda si nedělá starosti s tím, co si o ní myslí druzí. Na jeden z takových dotazů při rozhovoru pro americký hudební časopis Mojo Amy odpověděla: "To, že bych mohla vypadat zranitelně, mě nijak neděsí. Píšu písničky o věcech, přes které se nedovedu jinak přenést právě proto, že mi to pomáhá cítit se lépe."

Amy za píseň získala i prestižní cenu Ivor Novello Award, která se v Británii uděluje za autorství písně. Tehdy už však měla velké problémy s alkoholem, drogami a spolehlivostí a na udílení se nedostavila. Cenu tak za ni musel převzít její otec Mitch, kterému byla celá situace očividně velmi trapná. Když se však při rozhovoru pro BBC zeptali zpěváka George Michaela, kterou jednu jedinou píseň by si s sebou vzal na pustý ostrov, odpověděl, že právě tuto.

Valerie (2007)

Bylo to sice vyřčeno nesčetněkrát, ale stále je řada lidí, kteří to netuší. Takže ještě jednou, Valerie, dost možná největší hit její kariéry, není písnička od Amy Winehouse. Původně ji nahrála britská indie rocková kapela The Zutons na své album Tired Of Hanging Around (2006) a jejich frontman Dave McCabe ji napsal o své americké kamarádce, která bourala pod vlivem a skončila na pár dní v chládku. Píseň dokonce ani nevyšla na žádném album Amy Winehouse, ale na kompilaci Versions (2007), kterou nahrál producent Mark Ronson s více zpěváky a v každé písni se snažil nějaký tehdejší indie rockový hit přetavit do zvuku šedesátkového motown. S tím oslovil i kámošku Amy, s níž nahrával album Back To Black a ta ho nejprve odmítla s tím, že současnou hudbu neposlouchá. Pak si ale vzpomněla, že má celkem ráda The Zutons a jejich tehdejší hit Valerie. Výsledek byl epochální a úspěch skladby fenomenální. Dodnes je skladba považovaná za jednu z vlajkových písní Amy a dokonce když zpěvák Bruno Mars po její smrtí dělal na udílení cen MTV Video Music Awards 2011 Amy poctu, zařadil skladbu Valerie do svého setu, poskládaného z jejích slavných písní.

Body And Soul (2011)

Americký zpěvák italského původu Tony Bennet (vlastním jménem Anthony Dominick Benedetto) je ve svých čtyřiadevadesáti letech poslední žijící legendou nejslavnější éry amerického swingu. Ostatně svoji profesionální kariéru započal před rovnými sedmdesáti lety v roce 1951. Jeho fanouškem byl Mitch Winehouse, který svým nadšením nakazil i svou dceru. Amy byla celoživotní fanynkou Bennetovy hudby, což o ní bylo dobře známo. Nebyla proto náhoda, že to byl právě Tony Bennet, kdo byl pořadateli udílení cen Grammy za rok 2006 osloven, aby vyhlásil vítěze v kategorii album roku. Tu totiž dostala právě Amy Winehouse za své album Back To Black a on tak ohlašoval její jméno. Amy, ačkoliv na samotném udílení nebyla, protože tou dobou koncertovala ve svém rodném londýnském Camdenu, sledovala společně se svými fanoušky udílení v přímém přenosu na velkoplošné projekci přímo během svého vystoupení.

A její reakce na oznámení jejího jména, po kterém nebyla schopná slova, zatímco její spoluhráči na pódiu propukli v jásot a začali ji objímat, byly zachyceny na filmovou kameru a objevily se pochopitelně v celovečerním dokumentu s názvem Amy z roku 2015. Sama k tomu později vyslovila vše říkající komentář: "Nebyla jsem tak šokovaná z toho, že jsem vyhrála Grammy, ale z toho, že Tony Bennet vyslovil moje jméno." K jejich setkání však došlo. O několik let později totiž Tony Bennet svoji slavnou fanynku přizval, aby s ním nazpívala píseň Body And Soul pro jeho album duetů z roku 2011. Nepochybně ani jeden z nich netušil, že to bylo vůbec naposled, kdy Amy Winehouse před svojí předčasnou smrtí natáčela ve studiu. Ve filmu je krásně vidět, jak velkou trému Amy z Tonnyho měla a jak se neustále bála, aby duet nezkazila, ačkoliv už v té době byla jednou z nejslavnějších zpěvaček planety. Píseň na albu vyšla bohužel až dva měsíce po její smrti, na konci září 2011. Zůstává tak připomínkou mimořádného talentu, který se rodí jednou za půl století. A který nás předčasně opustil ve věku sedmadvaceti lety.

Kam dál? Mladí a mrtví. Hudebníci, kteří si slávu neužili

Podcast